Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1525/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkinterpretace
rozhodnutí procesní/opravné, doplňující
platební výměr
Usnesení
celní řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1525.10.1
Datum podání25.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 323a, § 320 odst.1 písm.c

150/2002 Sb., § 54

337/1992 Sb., § 56 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1525/10 ze dne 29. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky VELDA, s. r. o., se sídlem Podlažice 96, 538 51 Chrast, IČO: 62916823, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4 - Lhotka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2010, č. j. 2 Afs 133/2009-73, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Celní úřad v Pardubicích (dále jen "CÚ") dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 10. 2004, č. 7066358400007, dodatečně vyměřil stěžovateli clo a daň z přidané hodnoty v celkové výši 391.275,- Kč. Proti tomu podal stěžovatel odvolání. O něm bylo rozhodnuto Celním ředitelstvím v Hradci Králové (dále jen "CŘ") dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, avšak ve výroku tohoto rozhodnutí bylo (nesprávně) uvedeno, že se zamítá odvolání proti rozhodnutí ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9 (tohoto dne a pod tímto číslem podal stěžovatel při dovozu předmětného zboží jednotnou celní deklaraci). V záhlaví rozhodnutí však bylo správně uvedeno, že žalovaný projednal odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, č. 7066358400007, na rozdíl mezi celním dluhem vyměřeným rozhodnutím ze dne 16. 4. 2004, č. 10665034-03552-9, a celním dluhem dodatečně stanoveným. Rovněž z odůvodnění rozhodnutí je nepochybné, že CŘ posuzovalo důvodnost odvolání proti rozhodnutí CÚ ze dne 7. 10. 2004. Dne 21. 1. 2008 pod č. j. 628/08-0601-22 CŘ, vydalo rozhodnutí o opravě zřejmého omylu ve výroku rozhodnutí podle § 56 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), v němž uvedlo, že ve výroku rozhodnutí o odvolání ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, se opravuje nesprávné číslo dodatečného platebního výměru "z čísla 10665034-03552-9 ze dne 16. 4. 2004 na správné číslo 7066358400007 ze dne 7. 10. 2004".

Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2008/802/30, zamítlo odvolání stěžovatele do rozhodnutí CŘ ze dne 21. 1. 2008, č. j. 628/08-0601-22. GŘC především zdůraznilo, že citované rozhodnutí CŘ je rozhodnutím, kterým nebyl změněn výrok rozhodnutí ve věci [nebyla jím stanovena (vyměřena) daňová povinnost], ale jednalo se o opravu zřejmých omylů a nesprávnosti pravomocného rozhodnutí odvolacího orgánu a na postupu CŘ podle § 56 odst. 3 ZSDP neshledalo nic nezákonného. GŘC současně odkázalo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 Afs 148/2007-53, v obdobné věci, z něhož vyplývá, že číslo jednací patří mezi tzv. formální náležitosti písemného vyhotovení rozhodnutí, jehož prvotním významem je individualizace rozhodnutí, tj. odlišení od jiných rozhodnutí vydaných totožným správním orgánem ve stejný den; pochybení v čísle jednacím ve výrokové části rozhodnutí přestavuje zřejmou nesprávnost rozhodnutí, která sama o sobě nemůže vyvolat důsledky jeho neplatnosti nebo dokonce nicotnost. Následnou opravou čísla jednacího nemůže dojít k obsahové změně napadeného rozhodnutí ani k nápravě věcných či právních vad. GŘC závěrem poukázalo na zřejmou účelovost podání.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-57, správní žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí GŘC zamítl. Městský soud poukázal na to, že se v případě rozhodnutí CŘ ze dne 21. 1. 2008, č. j. 628/08-0601-22, jednalo o nápravu zřejmé nesprávnosti vzniklé v rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22, opravitelnou postupem podle § 56 odst. 3 ZSDP za použití § 320 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "CZ"). Městský soud vyloučil, že mělo být postupováno podle § 323a CZ, který podle jeho názoru neobsahuje speciální úpravu opravy zřejmých nesprávností oproti uvedenému ustanovení ZSDP.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3 . 2010, č. j. 2 Afs 133/2009-73, kasační stížnost proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. Nejvyšší správní soud především zdůraznil, že rozsudkem č. j. 2 Afs 124/2008-127 rozhodoval o kasační stížnosti téže stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 1671/07-0601-22, tedy toho rozhodnutí, v němž se vyskytla chyba opravená rozhodnutím, které je předmětem tohoto řízení. Nejvyšší správní soud se v této věci ke kasační námitce musel zabývat i tím, zda rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007 mohlo být opraveno. Rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 2 Afs 124/2008 časově předcházelo rozsudku městského soudu ve věci napadené touto ústavní stížností. Nejvyšší správní soud uvedl, že za takové situace nelze považovat odkaz Městského soudu v Praze na uvedený kasační rozsudek v části, v níž Nejvyšší správní soud vyslovil, že se jednalo o chybu, kterou bylo možno opravit, za nedostatečný.

Nejvyšší správní soud dále připustil, že úvaha městského soudu o správnosti užitého procesního předpisu skutečně není příliš obsáhlá; pokud však byl městský soud přesvědčen o správnosti svého názoru, který odůvodnil, nebylo třeba, aby blíže vyvracel jednotlivé argumentační detaily žaloby. Při hodnocení nepřezkoumatelnosti rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, podle něhož pouhé dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí nemohou založit jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ústavní soud ostatně v nálezu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, zdůraznil, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů. Rozsudek Městského soudu v Praze proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za nepřezkoumatelný.

Nejvyšší správní soud dále - ve vztahu k výroku rozhodnutí CŘ ze dne 17. 9. 2007, č. j. 1671/07-0601-22 - opětovně připomenul vlastní rozsudek č. j. 2 Afs 124/2008-127, neboť se v daném případě jednalo o nesprávnost, která byla z ostatních částí rozhodnutí jednoznačně zřejmá; vždyť jak v záhlaví, tak v odůvodnění, je vždy uvedeno správné označení odvoláním napadeného rozhodnutí a rovněž je tam jednoznačně uvedeno, že dne 16. 4. 2004 pod č. 10665034-03552-9 podal stěžovatel jednotnou celní deklaraci. Nejvyšší správní soud i zde poukázal na to, že lze vycházet z jeho rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006-123. Porovnáním obsahu jednotlivých částí rozhodnutí v daném případě je jasné, že CŘ posuzovalo odvolání proti rozhodnutí CÚ ze dne 7. 10. 2004. Pouze ve výroku nesprávně uvedlo datum a číslo jednotné celní deklarace místo data a čísla platebního výměru. Porovnáním výroku a ostatních částí rozhodnutí (zejména pak odůvodnění), je tedy nepochybné, že se o "zřejmou nesprávnost" jedná. Ostatně, proti jednotné celní deklaraci stěžovatel žádné odvolání nepodával. Rozhodnutí o opravě se pak stalo v opravovaných údajích součástí výroku rozhodnutí CŘ o odvolání a nahradilo údaje v tomto rozhodnutí původně uvedené (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 13/2004 - 51). Nejvyšší správní soud podotkl i to, že v zamítavém výroku odvolacího rozhodnutí nemusí být přezkoumávané rozhodnutí výslovně uváděno, za předpokladu, že je specifikováno v záhlaví daného rozhodnutí. V případě opakované specifikace však budí pochybnosti, pokud není shodná. Zde se tak stalo, a proto bylo třeba opravy. Nejvyšší správní soud dále také zdůraznil, že zřejmou nesprávnost jakéhokoliv rozhodnutí opravit lze (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007-142).

Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, jakým způsobem - podle jakého právního předpisu - bylo možné zjištěnou zjevnou nesprávnost opravit. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl, že CŘ postupovalo při opravě podle § 56 odst. 3 ZSDP, podle něhož se při opravě zřejmých nesprávností v jiných rozhodnutích nebo opatřeních, jimiž nebyla stanovena daňová povinnost, přiměřeně použije ustanovení odst. 1 písm. b), tj. ustanovení, podle něhož lze opravit zřejmou chybu v počítání, psaní nebo jiný omyl při stanovení daňové povinnosti. CZ odkazuje na ZSDP v § 320 odst. 1 CZ, dle kterého nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány v ostatních věcech obecné předpisy o správě daní a poplatků. V § 323a CZ je stanoveno, že nevztahuje-li se opravované rozhodnutí k nedoplatku, lze zřejmou nesprávnost tohoto rozhodnutí opravit ve lhůtě 3 let od konce kalendářního roku, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Nejvyšší správní soud za podstatné dále považoval skutečnost, že rozhodnutí CŘ, které bylo opravováno, bylo odvolacím rozhodnutím proti dodatečnému platebnímu výměru CÚ ze dne 7. 10. 2004, jímž bylo vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. O tomto odvolání bylo rozhodováno podle daňového řádu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ustanovení § 323a CZ bylo do CZ vneseno zákonem č.1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že důvodové zprávě, na niž stěžovatel odkázal, nelze přiznat význam, který jí přikládá. I za předpokladu, že toto ustanovení bylo vloženo do CZ jako speciální ustanovení k § 320 odst. 1 písm. c) proto, že úprava podle daňového řádu "nevyhovuje potřebám celních orgánů", nelze z ní dovodit více, než bylo novelou zákona výslovně vyjádřeno. Ustanovení § 323a tak, jak bylo přijato, nemůže být samo o sobě výlukou užití ustanovení § 320 odst. 1 písm. c) CZ nad rámec toho, co výslovně upravuje. Nejvyšší správní soud mimo jiné poukázal i na to, že např. § 56 ZSDP, či § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, jsou příkladem toho, že pro opravu rozhodnutí procesní předpis obvykle stanoví určité podmínky a určitou formu. Ostatně jinak by opravu ani nebylo možno provést. Ustanovení § 323a CZ však jakékoliv podmínky opravy a způsob jejího provedení postrádá; to nelze vyložit jinak, než že je speciálním ustanovením ve vztahu k užití ZSDP podle § 320 odst. 1 písm. c) jen při stanovení lhůty k provedení opravy. Opravilo-li tedy CŘ odvolací rozhodnutí postupem podle ZSDP, nepochybilo. Ostatně, Nejvyšší správní soud k významu opravy v rozsudku č. j. 2 Afs 124/2008-127 vyslovil, že ani případná pochybnost o způsobu opravy by nevedla ke zrušení rozhodnutí o věci samé, pokud by se jednalo o zřejmou nesprávnost, kterou bylo možno napravit rozhodnutím o opravě.

Nejvyšší správní soud se zabýval také stěžovatelovou námitkou nesprávného obsazení soudu. Poukázal na to, že v záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, je uvedeno, že rozhodoval senát ve složení: předsedkyně senátu JUDr. Eva Pechová a soudci Mgr. Jaromír Sklenář a JUDr. Hana Pipková; rozsudek je však jako předsedou senátu podepsán Mgr. Alešem Sabolem. Městský soud následně dne 12. 10. 2009 vydal opravné usnesení, jímž opravil záhlaví rozsudku tak, že senát rozhodoval pod předsednictvím Mgr. Aleše Sabola. Nejvyšší správní soud v protokolu o hlasování ověřil, že složení rozhodujícího senátu odpovídalo rozsudku po této opravě a stejné složení senátu je uvedeno i ve zkráceném znění rozsudku, které bylo podle záznamu v soudním spise vyvěšeno v době od 30. 6. 2009 do 14. 7. 2009 na úřední desce soudu. K porušení § 54 odst. 1 s. ř. s. proto nedošlo, neboť poradě senátu nebyl přítomen žádný další soudce, tedy ani JUDr. Eva Pechová. Písemné vyhotovení rozsudku před opravou bylo v rozporu s § 54 odst. 2 s. ř. s., podle něhož písemné vyhotovení rozsudku musí mj. obsahovat jména soudců, kteří ve věci rozhodli. Záměna soudce (předsedy senátu) v záhlaví rozsudku je chybou, která je podle § 54 odst. 4 s. ř. s. opravitelná, neboť se zjevně jedná o chybu v psaní. Stěžovatel ostatně ani výslovně nenamítal, že by městský soud porušil zákon provedením této opravy. Nejvyšší správní soud poukázal i na vlastní rozsudek ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006-123, podle něhož "za zjevnou nesprávnost tak může být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí". Městský soud tedy v nesprávném obsazení nerozhodoval.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil žádný z tvrzených důvodů kasační stížnosti, zamítl ji jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věta).

II.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro neposkytnutí soudní ochrany svým právům garantovaným Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení (včetně již podaných opravných prostředků) před celními orgány a před správními soudy a detailní pozornost věnuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se domnívá, že výklad Nejvyššího správního soudu je nesprávný, nepřiměřeně zužující a záměrný. V této souvislosti poukazuje na to, že pojem "zřejmé nesprávnosti" je uveden nejen v § 56 odst. 3 ZSDP, ale také v § 323a CZ, přičemž ve druhém ustanovení je uvedena také lhůta k opravě zřejmé nesprávnosti. Dovozuje, že není pravda, že § 323a CZ stanoví pouze lhůtu k provedení opravy [a že je ustanovením speciálním ve vztahu k užití ZSDP podle § 320 odst. 1 písm. c)], a domnívá se, že CZ obsahuje jak podmínky pro opravu, tzn. co a jakým způsobem lze opravit, tak lhůtu pro opravu, přičemž lhůta je naprosto shodná v obou právních předpisech.

Stěžovatel dále (stejně jako v kasační stížnosti) namítla, že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 Ca 153/2008-42, je uvedeno, že rozhodoval senát ve složení: předsedkyně senátu JUDr. Eva Pechová a soudci Mgr. Jaromír Sklenář a JUDr. Hana Pipková; rozsudek je však jako předsedou senátu podepsán Mgr. Alešem Sabolem. Stěžovatelka (v souvislosti s argumentací Nejvyššího správního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí) klade otázku, jak jí může být tato nesprávnost zřejmá, jestliže do protokolu o hlasování nemá možnost nahlédnout a po doručení písemného vyhotovení rozsudku neměla důvodu pátrat na úřední desce soudu po tom, zda již byl rozsudek vydán a jaké bylo složení senátu a kdo byl jeho předsedou. V této souvislosti zvažuje, zda byla postupem Městského soudu v Praze zachována všechna její práva.

Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení (včetně správního) mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. To znamená, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.

Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti velmi podrobně zabýval. Ústavní soud plně souhlasí -iz hlediska ústavního - s postupem a se závěry Nejvyššího správního soudu, které v odůvodnění svého rozhodnutí na základě věcně podrobné a hluboké analýzy skutkové i právní situace velmi detailně, široce a logicky precizně dovodil. Ústavní soud dodává, že nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat ani odůvodnění ostatních orgánů veřejné moci, které v souzené věci učinily.

Ústavní soud proto dovozuje, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku NSS a v rozsudku Městského soudu v Praze (a v příslušných částech) je zpracována v obdobném smyslu jako kasační stížnost. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce; jeho argumentace je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole; naprosto jasně a zřetelně se vypořádalo i se stěžovatelčinými argumenty, zejména co se týká aplikace § 323a CZ a složení senátu Městského soudu v Praze. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelčiny zcela spektakulární úvahy o tom, zda ona sama měla po veřejně vyhlášeném zkráceném rozsudku Městského soudu v Praze (ve správném složení senátu) na jeho úřední desce (které bylo provedeno dne 30. 6. 2009) pátrat či nikoli. Poznámka: Stěžovatelce byl rozsudek v plném znění (a s chybou na místě předsedy senátu) doručen až dne 4. 9. 2009 (oba údaje srov. soudní spis č.l. 41 a 44). Nejvyšší správní soud se také právě poukazem na speciální úpravou provedenou § 323a (ve vztahu k § 320 odst. 1 písm. c/ CZ) zřetelně vyslovil ke stěžovatelčině domněnce, že "zákonodárce upravil celou problematiku opravy chyb v rozhodnutích pro celní orgány zcela samostatně včetně lhůty pro provedení těchto oprav". Ústavní soud zdůrazňuje - aniž by chtěl do argumentace Nejvyššího soudu zasahovat (neboť v ní žádný protiústavní exces neshledal) - a spíše jen pro úplnost (vzhledem ke stěžovatelčině opětovné úvaze o tom, že pojem zřejmé nesprávnosti je uveden i v § 323a CZ a že CZ obsahuje podmínky pro opravu), že podle § 320 odst. 1 písm.c) CZ platí pro řízení před celními orány v ostatních věcech [tedy s výjimkou věcí uvedených pod jeho písm. a) a písm.b)] obecně předpisy o správě daní a poplatků. Nové ustanovení § 323a CZ tedy řeší právě to (a pouze to), co bylo nutné (a tedy považováno za speciální) ve vztahu k citovanému § 320 odst. 1 písm. c) CZ.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolává (tj. neposkytnutí soudní ochrany, neboť další "výše uvedená" práva nekonkretizovala), napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru