Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 152/97Nález ÚS ze dne 14.10.1998Zákaz pobytu na území České republiky a právo na osobní účast při soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkVyhoštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 124/12 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.152.97
Datum vyhlášení19.11.1998
Datum podání02.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 14 odst.1 písm.f, § 15 odst.2, § 16 odst.3, § 19 odst.1, § 14 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 152/97 ze dne 14. 10. 1998

N 124/12 SbNU 199

Zákaz pobytu na území České republiky a právo na osobní účast při soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 14. října 1998

v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. T. V.,

zastoupené JUDr. B. G., CSc., advokátem, účastníka řízení

- Městského soudu v Praze, vedlejšího účastníka - Policejního

prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,

Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1997,

sp. zn. 28 Ca 201/96, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1997, sp. zn.

28 Ca 201/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta

žaloba stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí Policejního prezídia

ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne

3. 4. 1996, č. j. PPR-1517/RCP-c-225-96, kterým bylo zamítnuto

odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Policie ČR, oddělení

cizinecké policie a pasové služby v Klatovech, ze dne 12. 2.1996,

č. j. PZC-117/PCKT-c-96, jímž byl stěžovatelce podle ustanovení

§ 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt na

území ČR do 12. 2. 1999 a podle ustanovení § 15 odst. 2 citovaného

zákona jí byla uložena povinnost opustit území ČR do 12. 3. 1996.

Zároveň s rozhodnutím ve věci samé byl zamítnut i návrh

stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR.

Rozhodnutí je odůvodněno tím, že stěžovatelka nedodržela povinnost

ve smyslu § 22 písm. a) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců

na území ČSFR, neboť se dne 13. 4. 1995 dopustila přestupku podle

§ 293 zákona č. 13/1993 Sb. tím, že ztěžovala celní kontrolu, za

což jí byla uložena bloková pokuta ve výši 1.500 Kč a dne

15. 9.1995 a dne 26. 10. 1995 se dopustila přestupku podle zákona

č. 634/1992 Sb., protože prodávala zboží, které nebylo označeno

cenovkami. Za uvedené přestupky jí byla rovněž uložena bloková

pokuta ve výši 200 a 500 Kč. Všechny pokuty stěžovatelka

zaplatila.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku byl stěžovatelce zakázán

pobyt na území ČR podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona

č. 123/1992 Sb. proto, že nedodržela povinnost dodržovat zákony

a ostatní obecně závazné právní předpisy platné na území ČR [§ 22

písm. a) cit. zákona], neboť byla několikrát pokutována za

spáchání přestupků. O spáchání těchto přestupků bylo již dříve

pravomocně rozhodnuto a Městský soud v Praze je proto znovu

neprojednával, nýbrž vedl řízení o samostatném právním institutu

- zákazu pobytu. Toto řízení prý není řízením trestním, nýbrž

řízením správním a v kompetenci správního orgánu je pouze

posoudit, zda skutečnost, že již bylo rozhodnuto o porušení

právního předpisu cizincem, znamená porušení jeho povinnosti ve

smyslu cit. ustanovení § 22 písm. a) "a zda jde o porušení takové

intenzity, že je na místě vyslovení zákazu pobytu dle § 14

odst. 1 písm. f) zákona."

Podle názoru Městského soudu v Praze stěžovatelka nebyla

vyhoštěna, protože k vyhoštění podle ustanovení § 16 zákona

č. 123/1992 Sb. je zapotřebí vydat rozhodnutí o vyhoštění.

Rozhodnutí o vyhoštění není pouhým výkonem rozhodnutí o zákazu

pobytu a proto prý v přezkumném soudním řízení, jež se týká

přezkoumání rozhodnutí o zákazu pobytu, soudu nenáleží řešit

žalobní námitky vztahující se k rozhodnutí o vyhoštění. Z tohoto

důvodu také rozhodnutí o zákazu pobytu v části, týkající se odnětí

odkladného účinku odvolání, údajně není v rozporu s čl. 1 odst. 1

a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud v Praze konečně dovodil,

že ve správním řízení byla věc projednána v přítomnosti

stěžovatelky a byl jí prý dán potřebný prostor k vyjádření

k podkladům rozhodnutí. "Z hlediska žalobních důvodů není osobní

účast žalobkyně na veřejném projednání věci před soudem nutná,

neboť projednání podané žaloby ... není řízením nalézacím, při

přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí se dokazování neprovádí

(§ 250i občanského soudního řádu) a osobní neúčast žalobkyně,

která se k podkladům rozhodnutí vyjádřila před správním orgánem

a při veřejném projednání věci soudem je zastoupena advokátem,

nemůže mít za následek újmu jejích práv".

V ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatelka v prvé

řadě uvedla, že jím byla porušena zásada ne bis in idem, neboť prý

byla opakovaně sankcionována za porušení svých povinností, ačkoliv

za ně byla již postižena v rámci přestupkového řízení. Tím prý

došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Odejmutím

odkladného účinku jejímu odvolání a uložením povinnosti opustit ČR

ještě před vyčerpáním a projednáním jejích opravných prostředků

jsou dále údajně porušována její práva, zakotvená v čl. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě. Výkonem uvedených rozhodnutí před

vyčerpáním opravných prostředků je prý konečně porušováno právo na

veřejné projednání věci v její přítomnosti včetně práva vyjadřovat

se k provedeným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka dále poukázala na to, že její osobní účast ve

správním řízení by byla v tomto směru irelevantní, neboť šlo

o neveřejné jednání před orgánem, který není nestranný

a nezávislý, takže Městský soud v Praze - který jednal v její

nepřítomnosti - nerespektoval její základní právo na to, aby byla

nezávislým a nestranným soudem vyslechnuta.

Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh na

zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14 odst. 4, § 15

odst. 2 a § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na

území ČSFR v platném znění. Především poukázala na text ustanovení

§ 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, které zakládá možnost

zakázat cizinci pobyt na území ČR, pokud "porušil povinnost

stanovenou tímto zákonem nebo jiným obecně závazným právním

předpisem". Toto ustanovení tím, že nestanoví kritéria závažnosti,

prý umožňuje postihovat protiprávní jednání mimo rámec

přestupkového nebo trestního řízení a např. - z hlediska možného

rozhodnutí o zákazu pobytu cizince - nerozlišuje mezi spácháním

zločinu a banálního přestupku. Uvedené ustanovení je prý v rozporu

s čl. 1 Ústavy ČR, neboť "uzákoňuje právní nejistotu a stanoví

blíže neurčený okruh případů, pro které lze vyslovit zákaz pobytu,

bez stanovení závažnosti takového případu a míry provinění."

Stěžovatelka spatřuje rozpor tohoto ustanovení i s čl. 4 Protokolu

č. 7 k Úmluvě, neboť připouští dvojí postih za jedno a totéž

deliktní jednání.

Podle názoru stěžovatelky jsou dále ustanovení § 14 odst. 4,

§ 15 odst. 2 a § 16 odst. 3 citovaného zákona v rozporu s čl. 1

Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle něhož může být cizinec vyhoštěn

pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem

a musí mít možnost a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b)

dát přezkoumat svůj případ a c) dát se zastupovat za tímto účelem

před příslušným úřadem nebo před soudem nebo osobami tímto úřadem

určenými. K vyhoštění před výkonem těchto práv může dojít pouze

tehdy, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo

je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti (odst. 2 citovaného

ustanovení Úmluvy). Podle § 14 odst. 4 citovaného zákona je však

odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu

vyloučen. Citované ustanovení je prý proto v rozporu i s čl. 38

odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelce brání v osobním přístupu

k soudu a ve veřejném projednání věci v její přítomnosti.

Stěžovatelka napadá ustanovení § 16 téhož zákona, které prý

připouští vyhoštění cizince bez ohledu na podání opravných

prostředků, přičemž podle odst. 3 tohoto ustanovení je rozhodování

o vyhoštění vyloučeno z režimu správního řízení. Toto ustanovení

je tedy v rozporu též s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se

každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Stěžovatelka konečně - jak již bylo uvedeno - navrhla i zrušení

§ 15 odst. 2 citovaného zákona, leč v tomto směru žádné důvody

neuvedla.

Stěžovatelka prohlásila, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 22. 7. 1997, sp.

zn. I. ÚS 152/97, bylo řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky

podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení

citovaných ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

ČR.

Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl.

ÚS 25/97, bylo ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona č.

123/1992 Sb. v platném znění zrušeno dnem 13. 5. 1999, ustanovení

§ 14 odst. 4 citovaného zákona bylo zrušeno dnem vyhlášení tohoto

nálezu ve Sbírce zákonů, návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 2

tohoto zákona byl zamítnut a návrh na zrušení ustanovení § 16

odst. 3 citovaného zákona byl odmítnut.

Ústavní soud poté pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský

soud v Praze, vedlejší účastník - řízení Policejní prezídium ČR:

Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie a dále Policie

ČR: Správa Západočeského kraje Plzeň, Oddělení cizinecké policie

a pasové služby Klatovy.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že stěžovatelce byl uložen zákaz pobytu z toho důvodu, že

jí byla celkem ve třech případech uložena pokuta za spáchaný

přestupek. O přestupcích bylo pravomocně rozhodnuto a správní

orgán proto opětovně neprojednával to které konkrétní porušení

zákona ze strany navrhovatelky a neukládal za ně trest. Řízení

o zákazu pobytu a řízení o přestupku jsou zcela odlišné

a samostatné právní instituty a uložený zákaz pobytu není trestem

ani sankcí za deliktní jednání. V daném případě prý správní orgán

posuzoval toliko otázku, zda trojnásobné spáchání přestupku

znamená porušení povinnosti cizince podle § 22 písm. a) zákona

č. 123/1992 Sb. a zda toto porušení zákona je takové intenzity,

aby vedlo k vyslovení zákazu pobytu podle citovaného § 14 odst. 1

písm. f). Nedošlo tedy k opětovnému potrestání za přestupek, za

nějž již stěžovatelka byla postižena uložením pokuty a nedošlo

proto ani k porušení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. sice

nestanoví kritéria závažnosti porušení povinností cizince,

v souzené věci se však stěžovatelka přestupku dopustila opakovaně

a vyslovení zákazu pobytu proto bylo na místě. Stěžovatelka měla

v řízení o zákazu pobytu možnost uplatnit námitky, dát přezkoumat

svůj případ a dát se za tím účelem zastupovat. Všech těchto svých

práv využila a podle názoru soudu proto k porušení čl. 1 Protokolu

č. 7 Úmluvy nedošlo. K námitce, že stěžovatelce nebylo umožněno

osobně se účastnit projednání podané žaloby, Městský soud v Praze

uvedl, že ve správním řízení byla věc projednána v její

přítomnosti a byl jí dán prostor k vyjádření. Při přezkoumání

rozhodnutí podle hlavy páté občanského soudního řádu se dokazování

neprovádí a nedostatečně zjištěný skutkový stav ve správním řízení

by prý nutně musel vést ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Co

se týče právního posouzení věci, stěžovatelka byla zastoupena

zvoleným advokátem a její osobní neúčast při veřejném projednání

žaloby proto prý nemůže mít za následek újmu jejích práv.

Městský soud v Praze proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Policejní prezídium ČR ve svém vyjádření toliko uvedlo, že

ústavní stížnost pokládá za "bezpředmětnou" a sdělilo, že na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Policie ČR - Správa Západočeského kraje Plzeň, Oddělení

cizinecké policie Klatovy, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedla, že v řízení o zákazu pobytu nebylo projednáváno určité

konkrétní jednání a otázka, zda se tohoto jednání stěžovatelka

dopustila či nikoliv. Správní orgán v tomto řízení pouze posuzuje,

zda skutečnost, že cizinec byl pravomocně uznán vinným ze spáchání

přestupku, znamená porušení jeho povinnosti podle ustanovení § 22

písm. a) zákona č. 123/1992 Sb. a zda se jedná o porušení takové

intenzity, že je na místě vyslovení zákazu pobytu podle § 14

odst. 1 písm. f) tohoto zákona.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka zejména namítla, že postupem Městského soudu

v Praze byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož každý má

právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných

průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Stěžovatelka uvedla, že se řízení před

Městským soudem v Praze nemohla účastnit, neboť jí v té době byl

zakázán pobyt na území ČR a toto rozhodnutí podle ustanovení § 14

odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb. nemá odkladný účinek. V této

souvislosti - jak je již uvedeno na jiném místě - poukázala na to,

že jednání před správním orgánem, který není nezávislý

a nestranný, bylo neveřejné, a že nezávislým a nestranným soudem

vyslechnuta nebyla.

Ústavní soud již dříve vyslovil právní názor, že "výraz "jeho

věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je nutno vykládat tak, že

každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení

jednáno, má mít možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se ke

všem prováděným důkazům" (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95, in:

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, Praha, C. H.

Beck, 1997, str. 17). Je zřejmé, že v souzené věci citované

ustanovení nebylo respektováno, neboť stěžovatelce nebylo

umožněno, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se

mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38

odst. 2 Listiny.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvádí, že ve správním řízení byla věc projednána v přítomnosti

stěžovatelky, byl jí dán prostor k vyjádření k podkladům

rozhodnutí a byla zastoupena jí zvoleným advokátem. To však, jak

plyne z předchozího odůvodnění tohoto nálezu, k naplnění požadavků

citovaného ustanovení Listiny nestačí, jestliže byla zbavena

možnosti účastnit se řízení před soudem. Z příslušného správního

spisu ostatně vyplývá, že se stěžovatelka vyjádřila pouze

k rozhodnutí o zákazu pobytu a k jeho podkladům, avšak až po jeho

vydání a zastoupena advokátem byla teprve v řízení před Městským

soudem v Praze.

Proto Ústavní soud usuzuje, že v souzené věci došlo

k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Je zřejmé, že postup Městského soudu v Praze, který vyústil

v napadený rozsudek, se opírá - mimo jiné - o ustanovení § 14

odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., které později bylo citovaným

nálezem Ústavního soudu zrušeno. Městský soud v Praze tedy své

rozhodnutí vydal za zcela jiného právního stavu. Nicméně s ohledem

na podanou ústavní stížnost Ústavní soud tuto právní změnu (tedy

zrušení uvedeného zákonného ustanovení) pominout nemůže (srov.

nález sp. zn. IV. ÚS 169/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 5, Praha, C.H. Beck, 1997, str. 27O).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

v tomto směru důvodná.

Za těchto okolností se Ústavní soud nezabýval dalšími

námitkami stěžovatelky, neboť ke zrušení napadeného rozsudku

postačuje v souzené věci porušení toliko jediného základního práva

nebo svobody stěžovatelky.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Městskéhosoudu v Praze ze dne 3. 2. 1997, sp. zn. 28 Ca 201/96,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru