Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 152/2000Nález ÚS ze dne 16.01.2002Porušení práva, podle něhož se dědění zaručuje

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkVlastnictví
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/25 SbNU 51
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.152.2000
Datum vyhlášení16.01.2002
Datum podání10.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.3, § 6 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 152/2000 ze dne 16. 1. 2002

N 7/25 SbNU 51

Porušení práva, podle něhož se dědění zaručuje

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelky B. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 104, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16

Co 429/99 - 104, vynesený ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2,

vedené pod sp. zn. 14 C 117/94, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu v zákonem

stanovené lhůtě, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 7. 12. 1999, čj. 16 Co 429/99 - 92, kterým

byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 10.

1994, čj. 14 C 117/94 - 28, jímž bylo určeno, že dohoda o vydání

ideální jedné čtvrtiny domu čp. 162 s pozemkem parc. č. 460

v katastrálním území Vinohrady, Praha 2, Rubešova 8, uzavřená mezi

Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 2, státním

podnikem v likvidaci (prvním žalovaným) a B. M. (druhou žalovanou

- stěžovatelkou) dne 1. 7. 1992, registrovaná u Státního notářství

pro Prahu 2 pod čj. 2 Reh 608/92, je neplatná. Stěžovatelka

namítá, že dohoda o vydání nemovitostí byla uzavřena platně

s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 81/1991 Sb.

z titulu odmítnutí dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici

F. C., učiněného v tísni. Nesouhlasí se závěry Městského soudu

v Praze, že důvodem přechodu spoluvlastnického podílu náležejícího

původní vlastnici F. C. na stát, nebylo odmítnutí dědictví

v tísni a že na základě provedených důkazů nelze dovodit ani

existenci jiného důvodu pro vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena její

ústavně zaručená práva dle Listiny základních práv a svobod, a to

právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v článku 36

a právo na ochranu jejího vlastnictví zakotvené v článku 11

Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud při posuzování návrhu ústavní stížnosti je nucen

konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného

soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani

nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním rozhodnutím. Jako

soudní orgán ochrany ústavnosti se nezabývá eventuálním porušením

běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové

porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody

zaručené Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod či

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14

C 117/94, Ústavní soud zjistil, že k žalobě žalující strany

Obvodního státního zastupitelství proti žalovaným OPBH Praha 2,

státnímu podniku v likvidaci, a B. M. - stěžovatelce - soud

prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 1994 určil, že dohoda

o vydání nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, uzavřená mezi

žalovanými stranami dne 1. 7. 1992 a registrovaná Státním

notářstvím pro Prahu 2, je neplatná, neboť předmětný

spoluvlastnický podíl přešel na stát jako odúmrť, což nezakládá

důvod pro vydání věci ve smyslu § 6 zákona č. 87/1991 Sb. I kdyby

v dědickém řízení po F. C. byli pominuti zákonní dědicové, soud

prvního stupně vyslovil názor, že již uplynuly lhůty jak pro

žalobu na vydání dědictví, tak pro obnovu řízení. Pokud pak druhá

žalovaná dovozovala své postavení oprávněné osoby ze závěti

původní vlastnice, tato závěť nebyla "publikována", a to ani

dodatečně.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil rozsudek

soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 11. 5. 1995 tak, že

žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání zamítl s tím, že

ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,

se netýká případu, kdy došlo k uzavření dohody o vydání věci podle

restitučního zákona a že nejde o případ porušení ustanovení

omezujícího smluvní volnost účastníků takové dohody, neboť

ustanovení restitučního zákona, o něž se uzavření dohody opírá,

nezakazují s věcí nakládat, takže dohodu o vydání věcí osobě,

o níž se později ukáže, že není osobou oprávněnou, nelze považovat

za neplatnou.

Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 15.

6. 1999 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 5. 1995 zrušil

a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že dohoda o vydání věci podle

restitučního zákona je smlouvou o převodu vlastnictví, že

ustanoveními omezujícími smluvní volnost účastníků smlouvy ve

smyslu § 42 zákona č. 283/1993 Sb. je třeba rozumět kogentní

ustanovení právního předpisu. Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že

ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je normou kogentní,

která dovoluje vydat věc pouze osobě oprávněné. Dovodil, že dohoda

o vydání věci je neplatná podle § 39 občanského zákona, pokud na

jejím základě byly vydány věci osobě uplatňující právo na vydání

věcí, aniž by tato osoba naplňovala předpoklady oprávněné osoby

vymezené v § 3 restitučního zákona.

Městský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném

rozsudku ze dne 7. 12. 1999 pak podle § 219 o. s. ř. potvrdil

rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 1994, když dospěl

k závěru, že odvolání druhé žalované - stěžovatelky - a prvního

žalovaného, který se k odvolacímu návrhu druhé žalované připojil,

není důvodné. Konstatoval, že jestliže na základě provedených

skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovanými

uzavřená dohoda o vydání věci ze dne 1. 7. 1992 je pro rozpor se

zákonem neplatná, je jeho rozhodnutí správné, neboť je v souladu

se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího

soudu ze dne 7. 12. 1999 svým usnesením ze dne 23. 3. 2000, čj.

22 Cdo 612/2000 - 104, jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst.

4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že nebyly naplněny

předpoklady přípustného dovolání uvedené v § 238 odst. 1 písm. b)

anebo v § 239 odst. 1, 2 o. s. ř.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního

soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 117/94, jakož i s obsahem spisu

bývalého Státního notářství v Berouně, sp. zn. D 76/59, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť

napadeným rozsudkem odvolacího soudu Městského soudu v Praze ze

dne 7. 12. 1999, tak i rozsudkem Obvodního soudu v Praze 2 ze dne

24. 10. 1994, byl porušen článek 11 odst. 1 a článek 36 a násl.

Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu připojeného spisu bývalého Státního notářství

v Berouně je patrno, že nemovitost (která je předmětem dohody

o vydání nemovitostí dle restitučního zákona) při projednávání

dědictví po F. C., zemřelé dne 8. 1. 1959, přešla na stát jako

odúmrť, když z dědického řízení vyplynulo, že zemřelá několik let

před svou smrtí (od r. 1952 do 8. 1. 1959) žila ve společné

domácnosti se svou neteří - matkou stěžovatelky - B. K-ovou. Tato

okolnost v dědickém řízení nebyla vzata v úvahu, přestože matka

stěžovatelky se měla stát ze zákona dědičkou majetku, jehož

vlastnicí se stala okamžikem smrti zůstavitelky F. C. Jestliže

tedy předmětná nemovitost byla označena jako odúmrť a jako taková

přešla na stát, stalo se tak neoprávněně, v důsledku porušení

ústavního práva vlastnit majetek a porušení ústavního práva, jímž

se dědění zaručuje.

Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, zmírnění následků majetkových

a jiných křivd, způsobených mj. občanskoprávními úkony, k nimž

došlo v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990,

spočívá mj. ve vydání věci, byl-li důsledkem politické perzekuce

nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit, že v řízení,

které bylo vedeno před soudem prvního stupně (jež bylo zakončeno

rozsudkem ze dne 24. 10. 1994) a soudem odvolacím (jež bylo

zakončeno rozsudkem ze dne 7. 12. 1999), jehož předmětem byla

neplatnost dohody o vydání nemovitosti ze dne 1. 7. 1992, jde

o posouzení oprávněnosti nároků dle restitučního zákona č.

87/1991 Sb., které sledují odstranění křivd způsobených

v minulosti státem. Je namístě přistupovat k věci tak, aby

nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který

hrozí případnou další křivdou.

V rámci posouzení tohoto konkrétního případu Ústavní soud

dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy došlo

k nesprávné aplikaci ustanovení § 6 odst. 2 v návaznosti na

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a odstavce třetího výše citovaného

ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledkem bylo odepření

statutu oprávněné osoby stěžovatelce z důvodu právního

nástupnictví po zemřelé (16. 9. 1991) oprávněné osobě, kterou byla

její matka B. K-ová.

Pokud Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel

z jiného závěru, neposkytl zatím dostatečnou ochranu právům

stěžovatelky, a proto bylo napadené rozhodnutí pro rozpor

s články 11 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod Ústavním

soudem zrušeno (§ 82 odst. 1, 3a zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu).

Poučení:

Proti nálezu Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. ledna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru