Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 152/06Usnesení ÚS ze dne 03.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.152.06
Datum podání17.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 152/06 ze dne 3. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. M., zastoupené JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1, Lázně Bohdaneč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30.11.2005, č.j. 23 Co 389/2005-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhá jeho zrušení.

Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9.9.2005, sp. zn. 17 C 51/2004, bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 900.000,- Kč s příslušenstvím tak, že se řízení zastavuje, a že žalobce je povinen nahradit žalované (stěžovatelce) náklady řízení v částce 45.225,- Kč. V dané věci se žalobce svým návrhem domáhal, aby byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu výše uvedenou částku s příslušenstvím s tím, že v důsledku mylné bankovní operace došlo k převodu žalované částky z účtu žalobce na účet stěžovatelky. Proti vydanému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor, ve kterém uvedla, že k převodu finanční částky nedošlo omylem, nýbrž v důsledku řešení finančních vztahů (společné jmění) mezi žalobcem a jeho manželkou (dcerou stěžovatelky), kteří se dohodli na rozvodu manželství. Dále poukázala na to, že spolumajitelkou účtu, na který byla sporná částka převedena, je manželka žalobce, o čemž žalobce věděl. V průběhu řízení vzal žalobce žalobní návrh zpět v celém rozsahu, aniž by mu byla dlužná částka stěžovatelkou zaplacena či došlo k mimosoudní dohodě účastníků. Stěžovatelka vyslovila se zpětvzetím návrhu souhlas a okresní soud proto řízení dle ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., neboť zavinění dle tohoto ustanovení posuzoval výlučně z procesního hlediska; došel k závěru, že žalobce zpětvzetím návrhu zavinil, že řízení muselo být zastaveno (přičemž stěžovatelka mu dlužnou částku nezaplatila po zahájení řízení), a proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení stěžovatelce. Okresní soud neshledal ani existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení žalované ve smyslu ust. § 150 o.s.ř.

Proti II. výroku (výrok o přiznání náhrady nákladů řízení) usnesení okresního soudu podal odvolání žalobce. Krajský soud v rámci svého přezkumu konstatoval, že podle obsahu spisu se žalobce teprve v průběhu řízení dozvěděl, že žalovaná částka byla stěžovatelkou vyplacena tehdejší žalobcově manželce. Tuto skutečnost stěžovatelka žalobci nesdělila, přestože ji ještě před podáním žaloby vyzýval k vrácení předmětné částky. V případě, že by skutečnosti, které později uvedla v průběhu řízení, žalobci sdělila, nemuselo dojít k vedení předmětného sporu. Krajský soud uzavřel, že žalobce sice podal bezdůvodnou žalobu, ale pouze z neinformovanosti, na které se podílela i stěžovatelka a stejný podíl na vzniku a v zásadě i stejné zavinění na způsobu jeho ukončení spatřuje na obou stranách. Proto odvolací soud ve smyslu ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a za použití ust. § 150 o.s.ř. změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl potom ve smyslu ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ani jednomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani před soudem odvolacím.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že krajský soud porušil ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže zaměnil zavinění procesní se zaviněním skutkovým, ač ani to není dáno. Dokonce prý "dovodil skutkové zavinění stěžovatelky na tom, že žalobce podal bezdůvodnou žalobu a zmínil navíc i dobré mravy, aniž by pro tato konstatování byl jakýkoli důvod". Tím měl krajský soud porušit čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina"). Proto stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.

Ústavní soud došel k těmto závěrům.

Především je třeba - ve vztahu k ústavně právnímu přezkumu dané věci - konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost přitom staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu se zřetelem na Ústavou mu svěřené pravomoci nepřísluší (čl. 83 Ústavy).

V souzené věci se jedná o problematiku nákladů řízení. Zde Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že tato problematika zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť sám spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Je potřeba si uvědomit - jak již bylo uvedeno - že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).

V dané věci je přitom podstatné, že napadené rozhodnutí bylo postaveno především na aplikaci ust. § 150 o.s.ř. (dále též jako "dané ustanovení"). Tento významný fakt přitom stěžovatelka nereflektuje, neboť se zmiňuje ve svém návrhu pouze o použití ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. krajským soudem. Ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně v podobě nepřiznání nákladů žádnému z účastníku však došlo právě použitím daného ustanovení, tedy § 150 o.s.ř.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 150 o.s.ř.; jeho aplikace je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuj či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele použití daného ustanovení (srov. I. ÚS 389/05). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.

Ústavní soud ovšem současně dodává, že úvaha obecného soudu, zda se v té které věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení naplněny, musí být v soudním rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna; postup soudu musí být odpovídajícím způsobem vysvětlen, neboť jinak by v něm bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. např. IV. ÚS 397/05). O takovou libovůli by se jednalo především tehdy, pokud by soudy postupovaly tak, že by své závěry nezdůvodnily vůbec (pouhý formální odkaz na dané ustanovení bez objasnění závěru o jeho aplikaci) či by je zdůvodnily zcela nedostatečně. Právě v tomto rámci se potom pohybuje ústavně právní přezkum rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k aplikaci ust. § 150 o.s.ř.

Takové pochybení však Ústavní soud neshledal a napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní. Odvolací soud totiž své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Pokud jde o aplikaci ust. § 150 o.s.ř. v dané věci, především uvedl, že žalobce sice podal bezdůvodnou žalobu, ale pouze z neinformovanosti, na které se podílela i stěžovatelka (tyto okolnosti přitom krajský soud konkretizuje v odůvodnění svého rozhodnutí); v případě, že by relevantní skutečnosti, které později uvedla v průběhu řízení, žalobci sdělila, nemuselo - podle krajského soudu - vůbec dojít k vedení daného sporu. Stejný podíl na vzniku sporu tak krajský soud spatřoval na obou stranách a proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení ani před soudem prvého stupně ani před soudem odvolacím.

Pokud potom stěžovatelka namítala, že krajský soud zaměnil procesní zavinění zaviněním skutkovým, Ústavní soud konstatuje, že relevanci zjištěných skutkových okolností vztahoval odvolací soud k aplikaci ust. § 150 o.s.ř., nikoli k ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., v jehož rámci je posuzována otázka předmětného zavinění. Z obsahu napadeného rozhodnutí lze vyvodit, že krajský soud ve vztahu k ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. v podstatě vycházel ze stejného závěru jako okresní soud, totiž že žalobce podal bezdůvodnou žalobu, kterou vzal následně zpět, čímž procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno (pozn.: sice to nebylo krajským soudem explicitně vyřčeno, leč lze to vyvodit z odůvodnění jeho rozhodnutí). Zavinění ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. tak krajský soud posuzoval z procesního hlediska (tj. podle procesního výsledku), nikoli z hlediska "zavinění skutkového", jak se mylně domnívá stěžovatelka. To vyplývá již z toho, že následně krajský soud aplikoval ustanovení § 150 o.s.ř., jež právě předpokládá, že povinnost k náhradě nákladů se opírá o některé z konkrétních ustanovení o. s. ř. - v dané věci o ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. - neboť jen tak by bylo možné tomu, kdo měl podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li by tu důvody zvláštního zřetele hodné (srov. rovněž IV. ÚS 199/05). Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit, že krajský soud považoval přiznání nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. v konkrétní dané věci za nepřiměřenou tvrdost, a proto je dle ust. § 150 o.s.ř. odepřel účastníkům přiznat. Okolnosti skutkové - uvedené v odůvodnění rozhodnutí - tak byly pro krajský soud důvodem toliko aplikace ust. § 150 o.s.ř., o něž je napadené usnesení opřeno.

Ústavní soud dovozuje, že v dané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci; v postupu krajského soudu tedy nelze shledávat prvky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud opakuje výše uváděnou tezi, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. § 150 o.s.ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěrem obecných soudů o použití ust. § 150 o.s.ř. neztotožnila, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3.července 2006

František Duchoň v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Jitka Kučná

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru