Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 152/04Usnesení ÚS ze dne 13.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.152.04
Datum podání15.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 152/04 ze dne 13. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 6 Tdo 1460/2003, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, ze dne 12. 6. 2003, sp.zn. 7 To 209/2003 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, ze dne 17. 3. 2003, sp.zn. 4 T 128/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 12. 3. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestných činů porušování domovní svobody, loupeže a vydírání, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušena měla být rovnost účastníků řízení, soudy uplatňovaly státní moc v rozporu se zákonem, čímž byl stěžovatel zbaven svobody způsobem a z důvodů, které zákon nestanoví (čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti [§ 42 zákona].

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k protiústavnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že celé řízení bylo vedeno tak, aby prováděné důkazy prokazovaly předem učiněný závěr o jeho vině. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo a státní moc byla soudy uplatněna způsobem, který zákon nepřipouští. Nebyly provedeny, nebo byly zcela opomíjeny důkazy sloužící k jeho obhajobě (zejm. ohledání místa tr. činu, výslech údajného poškozeného atp.) Porušení rovnosti účastníků řízení shledával v tom, že obecné soudy vzaly za prokázané pouze tvrzení obžaloby (o příslušnosti k organizovanému zločinu, o použití zbraní atp.) Soudy si předem vytvořily názor, že každý Ukrajinec je mafián, a že společenská objednávka požaduje ve vztahu k této národnosti exemplární tresty i bez ohledu na prokázaný skutkový stav. Dovolací soud se věcí zabýval pouze z hlediska formálního a procesní předpisy byly uplatněny způsobem, který nepřipouští ústavně zaručená ochrana základních lidských práv.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces. Námitka protiústavního vykročení z mezí zákona, stejně jako porušení zásady in dubio reo, tak jak byly tvrzeny (vadné hodnocení důkazů resp. jejich opomenutí), spadají v daném případě pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny. Část stěžovatelových námitek směřovala i do oblasti presumpce neviny, avšak i zde stěžovatel namítal její porušení v důsledku zvoleného hodnocení důkazů, což opět spadá především do aplikačního záběru čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení čl. 8 odst. 2 Listiny by v daném případě mohlo dojít v důsledku nerespektování postupu předepsaného pro trestní řízení, což opět vedlo k nutnosti nejdříve přezkoumat rozhodnutí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu.

Stěžovatel namítal nedostatek důkazů pro výrok o jeho vině. Avšak odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň-Město [4 T 128/2002] obsahuje logicky konzistentní argumentaci pro výrok o stěžovatelově vině a vypořádává se i s jednotlivými drobnými nesrovnalostmi ve svědeckých výpovědích. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení [7 To 209/2003] konstatoval, že okresní soud nepochybil, když výrok o vině opřel o výpověď poškozeného, kterou dle krajského soudu nelze považovat za osamocený důkaz. Krajský soud, který rozhodoval na základě odvolání stěžovatele neakceptoval námitky, že skutková zjištění nebyla v důsledku tendenčního přístupu dostatečně podložena ve věci provedenými důkazy. Nejvyšší soud neshledal důvod ke zrušení rozhodnutí krajského soudu, když dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání nevytýká soudům nesprávnou právní kvalifikaci daného skutku, ale předložil argumentaci výhradně ke způsobu jímž obecné soudy vytvářely svá skutková zjištění.

K námitkám stěžovatele ohledně nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Tvrzení obsažená v ústavní stížnosti jsou v rozporu se skutečným obsahem rozhodnutí obecných soudů. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy (okresní a krajský) odůvodnily svá rozhodnutí detailně a vypořádaly se s námitkami obhajoby, tedy postupovaly v souladu s čl. 36 a násl. Listiny. V odůvodněních popsaný postup při hodnocení důkazů neopodstatňuje domněnku, že k důkazům, resp. při jejich hodnocení bylo postupováno tendenčně, např. pod vlivem předsudků spojovaných s osobami stejné státní příslušnosti, jakou má stěžovatel. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel nic konkrétního nenamítal a Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu v daném případě neshledal porušení základních práv stěžovatele.

Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 13. dubna 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru