Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 151/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.151.11.1
Datum podání14.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142 odst.3, § 142 odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 151/11 ze dne 19. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - Zemědělské družstvo Nečín, se sídlem Nečín 121, zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem Střelecká 26, Příbram, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010 č. j. 19 Co 432/2010-220, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 11. 2010 č. j. 19 Co 432/2010-224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 14. 1. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 29. 6. 2010 č. j. 8 C 18/2008-198, k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 94 840 Kč s příslušenstvím, tj. částce, která dle žalobce odpovídala obvyklému nájemnému k v žalobě specifikovaným pozemkům, uložil stěžovateli zaplatit žalobci - L. H. částku 6 950 Kč s ve výroku I. specifikovanými úroky z prodlení. Ve výrocích II. a III. soud žalobu do zbývající žalované částky zamítl a řízení o zaplacení konkrétního (od 25. 1. 2008 do 4. 2. 2008) příslušenství z částky 6 950 Kč zastavil. Ve výroku IV. soud žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 21 956 Kč.

Proti výroku IV. okresního soudu o nákladech řízení podal žalobce odvolání z důvodu vadné aplikace ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., ač měl okresní soud aplikovat ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když základ nároku byl dán a jeho výše závisela zcela na závěrech znaleckého posudku. Na podané odvolání reagoval stěžovatel vyjádřením, v němž navrhl potvrzení napadeného výroku, ač považuje rozhodnutí okresního soudu za překvapivé, když je jím nucen k duplicitní náhradě téhož. Dále uvedl, že od samého počátku namítal, že požadovaná úhrada je nepřiměřená. Krajský soud v záhlaví citovaným usnesením změnil původní výrok IV. okresního soudu a nově rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 21 855 Kč. Následně ve výroku II. krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel argumentaci, která byla zčásti již obsahem výše zmíněného vyjádření k odvolání. Konkrétně polemizoval se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, které považuje za ryze formální a nepřípadné, když soud zcela převzal argumentaci žalobce, že výsledek sporu závisel na znaleckém posudku. Rozhodnutí krajského soudu tak dle stěžovatele vykazuje znaky libovůle a nerespektuje již vícekrát deklarované právní názory Ústavního soudu k této problematice (viz stěžovatelem uvedená citace rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1/04, III. ÚS 892/08, rozhodnutí sp. zn. "I. ÚS 1209/2010" Ústavní soud neeviduje). S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.

Navzdory svému tvrzení v závěru ústavní stížnosti, že si je míry ústavního přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení Ústavním soudem vědom, staví stěžovatel Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem krajského soudu ohledně přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, a to v rovině podústavního práva.

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadené rozhodnutí a neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Krajský soud svůj závěr přiznat žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně řádně zdůvodnil a transparentně předestřel své úvahy, které jej za použití ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. vedly ke změně právního názoru soudu I. stupně a tedy k uložení povinnosti stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci. Stěžovatelem namítanou nepřiměřenost výše žalobcem požadovaného nároku pak krajský soud zohlednil při určení samotné výše přiznané náhrady nákladů řízení a vedla jej ke snížení této částky, pro stěžovatele nepochybně příznivější (viz str. 2-3 rozsudku). Ústavní soud tak nemá důvod tyto logické a přesvědčivé úvahy stěžovateli znovu opakovat. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a naprosto přiměřený situaci, kdy základ nároku závisel výlučně na skutkovém závěru soudu I. stupně po provedeném dokazování (užívání zemědělské půdy žalobce stěžovatelem bez právního důvodu) a znalecký posudek (z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí) byl zaměřen toliko pouze na zjištění výše žalovaného nároku, když žalobce tuto skutečnost neznal. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, v daném případě právo na přiznání náhrady nákladů řízení. Odkazy stěžovatele na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ stěžovatele nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že dostatečně a zřetelně nezdůvodnily, jaké okolnosti je vedly k rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, resp. v tom, že o náhradě nákladů řízení nerozhodovaly vůbec, ačkoliv je jejich povinností o nákladech řízení rozhodnout i bez návrhu.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru