Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 15/98Nález ÚS ze dne 19.01.1999Ke specialitě právní úpravy restitučních předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkkonfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/13 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.15.98
Datum podání13.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

16/1945 Sb., § 11, § 3 odst.1

198/1993 Sb., § 1

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r

243/1992 Sb., § 1

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 15/98 ze dne 19. 1. 1999

N 7/13 SbNU 45

Ke specialitě právní úpravy restitučních předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. ledna 1999 v senátě ve věci

návrhu stěžovatelů P. H., F. N., L. J., J. N., všech zastoupených

JUDr. Z. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 1997, čj. 16 Ca

127/97 - 21, a proti rozhodnutí Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu v Uherském Hradišti, za vedlejší účasti

1) ZD B., v likvidaci,

2) Obce T.,

3) SR, s. p.,

4) ČR, a. s.,

5) Státní meliorační správy, územního pracoviště Uherské Hradiště,

6) Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Uherské Hradiště,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997,

čj. 16 Ca 127/97 - 21, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ

2027/92/RII, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelé napadli včas podanou ústavní stížností v záhlaví

uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ 2027/92/RII

a navrhli jejich zrušení.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti

rozhodl podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, že P. H., F. N., L. J., a J. N. nejsou vlastníky

nemovitostí bývalého zbytkového statku čp. 143 a čp. 164

s přilehlými pozemky, zapsaných před jejich odnětím čs. státem ve

vložce č. 2245 pozemkové knihy pro obec a katastrální území

Topolná, v katastru nemovitostí vedených na LV č. 1, 2, 103

a 1350 s odůvodněním, že nebylo možno uznat oprávněnost

restitučního nároku podle zákona č. 243/1992 Sb., ani podle zákona

č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. r), neboť rozsudkem bývalého

Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948

byl F. N. uznán vinným

1) zločinem proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního dekretu a

2) zločinem udavačství podle § 11 retribučního dekretu a odsouzen.

Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen.

Proti tomuto rozhodnutí podali opravný prostředek

stěžovatelé, kteří se domáhali zrušení napadeného rozhodnutí

a vrácení věci k dalšímu řízení s poukazem na to, že podle jejich

názoru majetek původního vlastníka přešel na stát v důsledku

perzekuce.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání

stěžovatelů dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný.

Ztotožnil se se závěrem správního orgánu, že nemovitosti původního

vlastníka F. N. st. přešly na stát na podkladě výměru ministerstva

zemědělství ze dne 6. 4.1948 ke dni 23. 6.1945, a tedy podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že dne

17. 6.1948 vydalo ministerstvo zemědělství rozhodnutí, podle něhož

se zbytkový statek přejímal státem podle zákona č. 142/1947 Sb.

"pro případ, že by konfiskace nebyla právoplatně provedena", nemá

podle soudu na posouzení věci vliv a s námitkou stěžovatelů, že je

z tohoto důvodu třeba uplatněný nárok posuzovat podle zákona

č. 229/1991 Sb., soud nesouhlasil. Restituční nárok je třeba podle

něj posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění.

Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém rozhodnutí zejména

přiklonil k tomu, že soud v rámci přezkumného řízení může posoudit

rozhodující skutečnosti jinak, ale je-li v době rozhodování soudu

v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán

trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin nebo

správní delikt spáchán a výrokem o tom, kdo tento trestný čin nebo

správní delikt spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to,

že výrok trestního rozsudku Mimořádného lidového soudu v Uherském

Hradišti ze dne 4. 11.1948 se týkal trestného činu spáchaného

proti československému státu, nelze jinak, než dospět k závěru, že

původní vlastník nesplňuje zákonem stanovenou podmínku neprovinění

se proti čs. státu. Konstatoval proto, že nebylo soudem ani

přihlíženo k námitkám stěžovatelů, které se domáhají uznání

restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. S ohledem na

uvedené skutečnosti rozhodnutí správního orgánu potvrdil.

Stěžovatelé se ve své ústavní stížnosti, doplněné na výzvu

Ústavního soudu, odvolávají na to, že napadeným rozsudkem byli

zkráceni na svých právech vyplývajících z Listiny základních práv

a svobod, zejména v čl. 11 a čl. 38. Popisují zevrubně veškeré

události, které vedly k zabavení majetku jejich otce a k jeho

odsouzení. Jejich argumentace se soustřeďuje na tyto pro ně

rozhodující body:

- soud se nezabýval otázkou, zda šlo či nešlo o akt perzekuce, jak

jej má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě,

- soud opomenul vyvodit důsledky ze skutečnosti, že rozsudky

Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 2.1948

a Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti byly krajským

soudem v rozsudku ze dne 4.11. 1948 prohlášeny za "bezúčinné"

a současně byl otec stěžovatelů přes předchozí zproštění

odsouzen k trestu těžkého žaláře,

- soud nevzal na vědomí, že výše zmíněný rozsudek krajského soudu

ze dne 4. 11. 1948 se opíral o retribuční dekret z roku 1945

č. 16/1945 Sb., jehož platnost skončila dnem 4. 5.1947 a byla

obnovena zákonem č. 33/1948 Sb., který vnesl do právního řádu

formy politické perzekuce a třídní msty, které sloužily

k likvidaci potenciálních nepřátel nového komunistického režimu,

- soud nezjistil, kdy byl otec stěžovatelů skutečně zbaven svého

majetku a kdy vlastnické právo přešlo na čs. stát,

- k porušení základních práv došlo i tím, že správní orgán i soud

v napadeném rozsudku použily v řízení o restituci zákon

č. 243/1992 Sb., ač zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby

bylo použito příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatelé v souvislosti se svým právním názorem, jak je

výše v posledním odstavci uveden, podotýkají, že jde o restituci

majetkových práv, kterých byl původní vlastník zbaven na podkladě

právního, resp. protiprávního aktu - konfiskačního výměru, kterým

bylo rozhodnuto s odvoláním na dekret č. 12/1945 Sb., a přitom

bylo zcela zřejmé, že k této konfiskaci došlo v době po

25. 2.1948, po konečném nástupu komunistického režimu, a že

vlastnická práva byla takto odňata československému státnímu

občanovi z důvodu politické perzekuce vůči vlastníkům jakýchkoliv

majetků ze strany nového režimu. Konfiskace podle dekretu

č. 12/1945 Sb. byla pak pouhou formální záminkou, jak toho cíle

dosáhnout.

S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán

včas a že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v porušení

výše zmíněných článků Listiny základních práv a svobod, si Ústavní

soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního

úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti a Státního

okresního archivu v Uherském Hradišti. Dále si vyžádal stanoviska

k ústavní stížnosti od Krajského soudu v Ústí nad Labem

a Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti

jako účastníků řízení a také stanoviska od vedlejších účastníků

řízení.

Ve svém podání ze dne 2. 7.1998 se předsedkyně senátu

Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyjádřila k předložené ústavní

stížnosti s tím, že je obsahově shodná s podaným opravným

prostředkem. Trvá na svém stanovisku, že restituční nárok je třeba

posuzovat podle zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění,

a konstatuje, že nebylo třeba zjišťovat a zabývat se neúplným

šetřením ohledně státního občanství účastníka F. N., když nebylo

prokázáno, že se neprovinil proti čs. státu. Soud se ztotožnil

s názorem správního orgánu a jeho rozhodnutí potvrdil.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti

v podání ze dne 19. 11. 1998 konstatoval, že žádné další šetření

v předmětné záležitosti neprováděl, odvolal se na kompletní

spisový materiál, který předložil Ústavnímu soudu a zejména na své

vyjádření, které dal Krajskému soudu v Ústí na Labem.

Vedlejší účastníci se vyjádřili takto:

S. R., s. p., přípisem ze dne 23.11.1998 sdělila, že již

žádné pozemky v katastrálním území T. nevlastní; byly předány

Pozemkovému fondu České republiky.

Obecní úřad T. dopisem ze dne 23.11.1998 návrh stěžovatelů

podpořil.

Státní meliorační správa, územní pracoviště Uherské Hradiště,

sdělila dne 20.11.1998, že spravuje pozemky parc. č. 3276/1,

3276/2 a 3275 - ostatní vodní plocha, které tvoří část koryta

potoka Buravy. Pozemky, na kterých se koryta toků nacházejí, se

staly státním majetkem ke dni 1. 4.1975, zákon č. 138/1973 Sb.,

a tato koncepce nebyla dotčena ani novelou tohoto zákona

č. 14/1998 Sb.

Č. R, a. s. v dopise ze dne 14.12.1998 sdělily, že nemohou

k věci zaujmout jakékoliv stanovisko, protože na předmětném

pozemku jsou pod povrchem uloženy podzemní sítě a upozorňují, že

takový pozemek nelze vydat; pokud by stěžovatelům bylo vyhověno,

musela by být oprávněným osobám poskytnuta odpovídající náhrada.

ZD B., v likvidaci, ve svém podání ze dne 8. 12.1998

navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta,

protože rozhodnutí jak Okresního úřadu v Uherském Hradišti, tak

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokládá za rozhodnutí, která

jsou v souladu se zákonem.

Pozemkový fond České republiky se k věci nevyjádřil.

Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zjistil, že nárok na

vydání nemovitostí byl uplatněn podle zákona č. 229/1991 Sb.

u Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Uherském Hradišti

podáním ze dne 17. 4.1992 s prezentačním razítkem

2027/21. 4.1992. V něm bylo konstatováno, že nemovitosti, které

jsou v podání uvedeny, přešly na čs. stát na základě rozhodnutí

čj. 7257/48-IX/R-12 ze dne 17. 6. 1948, vydaného ministerstvem

zemědělství.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti ve

svém rozhodnutí ze dne 2. 3.1994, čj. OPÚ 2027/92/RII, však

neuznal restituční nárok stěžovatelů ani podle zákona

č. 229/1991 Sb., ani podle zákona č. 243/1992 Sb., a vyšel z toho,

že rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne

4.11.1948 byl F. N., otec stěžovatelů, uznán vinným podle § 3

odst. 1 a § 11 retribučního dekretu č. 12/1945 Sb. a odsouzen.

Tento rozsudek nebyl ani v rámci soudní rehabilitace zrušen. Jeho

zemědělský majetek proto propadl konfiskaci dnem účinnosti

dekretu, tj. dnem 23. 6.1945.

Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudkem ze

dne 11. 4.1996, čj. 16 Ca 201/94, sice rozhodnutí tohoto správního

orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, avšak především

proto, že mezitím bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 13.12.1995

zrušeno ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve slovech

"trvale žijící na území České republiky" a pozemkový úřad

aplikoval toto ustanovení jako jediný důvod svého negativního

rozhodnutí. Jinak vyšel krajský soud z právního názoru, že

uplatněné nároky je třeba zkoumat z hlediska ustanovení zákona

č. 243/1992 Sb. a souhlasil se správním orgánem, že nemovitosti

přešly na stát ke dni 23. 6.1945 podle výměru ministerstva

zemědělství ze dne 6. 4.1948. V závěru však konstatoval, že pokud

by správní orgán dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky

restituce podle zákona č. 243/1992 Sb., musel by se s ohledem na

závažné námitky stěžovatelů zabývat posouzením, zda lze tento

zákon v tomto případě vůbec uplatňovat a zda výměr ministerstva

zemědělství ze dne 6. 4.1948 nebyl pouze prostředkem zakrývajícím

úmysl postihnout pod záminkou konfiskace původního vlastníka jako

osobu příslušející k určité sociální a majetkové skupině, tedy zda

nebyl aktem politické perzekuce. V takovém případě krajský soud

upozornil, že by bylo nutno uplatněné nároky posoudit podle zákona

č. 229/1991 Sb., ve znění novel a byl by naplněn restituční důvod

podle § 6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Uherském Hradišti

vydal ve věci nové rozhodnutí dne 14.10.1996, čj. OPÚ

2027/92/RII, kde znovu neuznal restituční nároky stěžovatelů

a konstatoval, že nejsou vlastníky nemovitostí bývalého zbytkového

statku čp. 143 a čp. 164 s přilehlými pozemky, zapsaných před

jejich odnětím čs. státem ve vložce č. 2245 pozemkové knihy pro

obec a katastrální území Topolná v katastru nemovitostí, vedených

na LV č. 1, 2, 103 a 1350. Učinil tak, jak uvádí, na základě § 6

odst. 1 písm. b) resp. r) zákona o půdě z důvodu nesplnění

zákonných podmínek pro restituci zemědělského majetku, stanovených

v zákoně č. 229/1991 Sb. a v zákoně č. 243/1992 Sb.

V tomto svém druhém rozhodnutí již pozemkový úřad připouští,

že případ je třeba posuzovat podle jednoho z právě uvedených

zákonů, ale sám dospěl k závěru, že pozemkový úřad nemůže

přehlédnout pravomocné rozhodnutí o provinění stěžovatele proti

čs. státu a namísto vázanosti takovým rozhodnutím posuzovat případ

podle restitučního titulu "politická perzekuce". Takovou perzekucí

se však pozemkový úřad blíže vůbec nezabýval a její existenci

nezjišťoval, ač podnětů k tomu byl dostatek i v návrhu

na přezkoumání jeho předchozího rozhodnutí ze dne 2. 3.1994

(čj. OPÚ 2027/92/RII).

Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení svým

rozsudkem ze dne 19.11.1997, sp. zn. 16 Ca 127/97 - 21, uvedené

rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14.10.1996 potvrdil. Postavil

se na stanovisko, že případ je třeba řešit podle zákona

č. 243/1992 Sb. a dospěl k závěru, že stěžovatel byl pravomocně

odsouzen podle § 11 retribučního zákona a rozsudek Mimořádného

lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.11.1948,

čj. 86/48 - 104, nebyl zrušen ani v rámci soudní rehabilitace.

Generální prokurátor sice podal stížnost pro porušení zákona ve

prospěch stěžovatele, ale z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

26. 7.1994, čj. Tr 37/92 - 192, vyplynulo, že tato stížnost byla

zamítnuta.

Ani krajský soud se neodhodlal zabývat se blíže politickou

perzekucí stěžovatele, i když řešení této otázky bylo zásadní pro

posouzení případu. Rozhodl se vzít za podklad svého rozhodnutí

rozsudek Mimořádného lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne

4.11.1948, tedy z doby, která podle zákona č. 198/1993 Sb. již

spadá do období, které nelze pokládat za demokratické v tomto

státě. Nevzal zřetel na to, že restituce se spravuje speciálními

zákony a opomenul svou povinnost zabývat se i namítanou politickou

perzekucí stěžovatele. Tím porušil svou povinnost vyplývající

z čl. 90 Ústavy ČR, tj. poskytovat ochranu právům, jakož i čl. 36

a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje občanu

tzv. spravedlivý proces.

Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel,

resp. otec stěžovatelů, byl rozhodnutím ministerstva zemědělství

ze dne 24. 5.1946, čj. 417208/46-IX-A-ZZ, označen za zrádce

a nepřítele národa podle § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a Mimořádný lidový soud v Uherském

Hradišti jej uznal vinným podle § 11 retribučního zákona (dekret

prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) rozsudkem ze dne 15. 8.1946,

čj. LS 302/46 - 62. Uvedené rozhodnutí ministerstva zemědělství

však bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem dne 22. 4.1947 pod

čj. 411-46-5. Uvedený rozsudek Mimořádného lidového soudu

v Uherském Hradišti byl zrušen usnesením Krajského soudu

v Uherském Hradišti ze dne 15. 7.1947, čj. Ls 302/46 - 74, jímž

byla povolena obnova řízení a rozsudkem téhož krajského soudu

čj. Tk XII 46/48 - 88 byl otec stěžovatelů dne 3. 2.1948

osvobozen.

Teprve po změně politického režimu v únoru 1948 ministerstvo

zemědělství výměrem ze dne 6. 4.1948, čj. 36844/48 - IX/Z11, znovu

rozhodlo, že proti stěžovateli bude uplatněn režim § 3 odst. 1

písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V listopadu

r. 1948 pak Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti znovu

rozhodl dne 4. 11. 1948, čj. LS 86/48, tentokrát v nepřítomnosti

otce stěžovatelů, že výše uvedené rozsudky ze dne 3. 2.1948 a ze

dne 15. 8.1946 se prohlašují za "bezúčinné" a odsoudil jej

k trestu těžkého žaláře na 10 let.

O tento rozsudek se tedy krajský soud rozhodl opřít své

rozhodnutí v tomto restitučním případě, projednávaném nyní před

Ústavním soudem.

Ústavní soud při projednávání tohoto návrhu ústavní stížnosti

vycházel z toho, že není součástí soustavy obecných soudů

a nevykonává přezkumné pravomoci, pokud napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatelé uplatnili v ústavní stížnosti v tomto smyslu své

námitky a Ústavní soud se proto zabýval napadeným rozhodnutím

a řízením mu předcházejícím.

Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992,

sp. zn. I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb.

dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická

společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých

majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného

zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na

základních právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována. Totéž platí i pro ostatní restituční zákony, které

jako leges speciales mají své výrazné postavení i úkoly v čs.

právním řádu. Navíc pak v rámci soudních restitučních řízení

vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří pro časovou omezenost

mnohdy postrádali základní informace a poučení a kdy tato jejich

nepoučenost byla využívána proti jejich zákonným zájmům a tím

i proti zamýšlenému účelu restituce.

V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda

majetek, konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky

č. 16/1945 Sb., resp. č. 12/1945 Sb., může být předmětem

restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb. vzhledem

k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období

od 25. 2.1948 do 1. 1.1990, jestliže uvedené dekrety prezidenta

republiky č. 12/1945 Sb. působily ex lege, tj. dnem 9. 7. 1945,

resp. 23. 6.1945.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel

ze skutečnosti, že v období od 25. 2.1948 do 1. 1.1990 jde

o období nesvobody, v němž docházelo ke zneužití dekretů

komunistickým režimem při vydávání správních aktů. Vycházel

současně z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde

o naplnění smyslu restitučních zákonů, kterým je zmírnění křivd

spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na jednotlivé

zákonodárcem formulované restituční důvody.

Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci podle

dekretů prezidenta republiky docházelo již jejich vyhlášením,

podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které

přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní

úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími. Tedy včetně oprávnění

i povinnosti soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu,

vydané v období nesvobody, bylo či nebylo důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody, zejména ve smyslu restitučního důvodu podle § 6

odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,

nebo § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Rozsudek krajského soudu, napadený ústavní stížností,

odporuje shora uvedenému, neposuzuje restituční předpis, na jehož

základě byl uplatněn restituční nárok jako lex specialis - jehož

smyslem je náprava křivd spáchaných v období od 25. 2.1948 do

1. 1. 1990 - a současně nebere v úvahu ani ustanovení § 2 zákona

č. 198/1993 Sb. Důsledkem toho pak bylo, že soud přistoupil na

formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,

jakoby šlo o konfiskaci podle citovaného dekretu, a nikoliv

o perzekuci, jak o její existenci sám alternativně uvažoval,

o čemž byla již řeč výše. Je-li povinností soudů rozhodovat na

základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nelze se spokojit

s formálním hodnocením důkazů, tj. omezením se na zjištění

aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto zejména po únoru 1948

mohly být, a jak situace v tomto případě ukazuje, také byly pouze

formou neboli prostředkem k politické perzekuci. A tu brát

v úvahu je povinen každý soud zabývající se restitucí, protože

její existence je jedním z důležitých důvodů restituce a vzhledem

k ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., které je

obsahově shodné i s příslušným ustanovením zákona

č. 229/1991 Sb., je nutno za všech okolností zkoumat, zda tento

činitel konkrétní právní situaci ovlivňoval či neovlivňoval.

Napadené rozhodnutí se tak stalo nejen nepřezkoumatelným ve

smyslu § 157 odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale

dostalo se do rozporu i s čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá

stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, § 120 a § 153 odst. 1

o. s. ř. poskytovat ochranu právům a dále i s čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo

stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., domáhat se svého

práva. Konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí

i možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Krajský soud sice konstatoval, že v rámci přezkumného řízení

je možno posoudit rozhodující skutečnosti jinak,, ale opřel se

o ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. s tím, že je vázán rozhodnutím

Mimořádného lidového soudu ze dne 4.11.1948 o tom, že byl spáchán

trestný čin. Tím se soud vyhnul řešení otázek, zda dotčená osoba

byla či nebyla postižena politickou perzekucí, zejména když se

domáhala restituce podle zákona č. 229/1991 Sb. a ve spisech jak

soudu, tak pozemkového úřadu, bylo dostatek podkladů, že k takové

perzekuci docházelo již od roku 1945. Řešení této prioritní otázky

zanedbal, třebaže právě o ní nikdo jiný než soud rozhodnout

nemohl.

Svým rozhodnutím o tom, že přijímá za základ uvedené

rozhodnutí lidového soudu, dospěl k tomu, že případ bude posuzován

podle zákona č. 243/1992 Sb. Opomenul, že soudu byl předložen

k posouzení případ nikoliv trestní, ale restituční, a že měl

povinnost se v prvé řadě vypořádat s tím, zda dotčená osoba může

být oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a následně se

zabývat souvislými otázkami, tj. případným použitím zákona

č. 243/1992 Sb., zejména když v té době nebyla dokončena soudní

rehabilitace dotčené osoby. Soud mohl v průběhu řízení zjistit

stanovisko generálního prokuratury ČR ze dne 2. 9.1992, která ve

stížnosti pro porušení zákona shledala, že výrok o vině zločinem

proti státu podle § 3 odst. 1 retribučního zákona - dekretu

č. 16/1945 Sb., ze dne 19. 6.1945, nemá v provedených důkazech

naprosto žádnou oporu. Ani zamítnutí této stížnosti pro porušení

zákona Vrchním soudem, které samo o sobě není přesvědčivé, nemělo

soud odradit od přezkoumání politické perzekuce a případně i o ní

pozitivně rozhodnout, když podle ustálené judikatury obecných

soudů bylo možno k vydání majetku v restituci přistoupit již

tehdy, když k rozhodování o splnění podmínek konfiskací došlo až

po 25. 2.1948, tedy v rozhodném období. Tyto podmínky byly

posuzovány rozdílně před a po tomto datu a pokud se tak stalo,

nelze mít za to, že šlo o něco jiného než o politickou perzekuci

ve smyslu restitučních předpisů. Rozhodnutí po uvedeném datu měla

takový charakter, protože se formálně zaštítila dekrety prezidenta

republiky v době, kdy jejich použití po 25. 2.1948 bylo mocenským

nástrojem politického boje proti osobám, které nebyly

z jakéhokoliv důvodu po chuti novému režimu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 19.11.1997, čj. 16 Ca 127/97 - 21, jakož

i rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Uherském Hradišti ze dne 14.10.1996, čj. OPÚ-2027/92 - RII,

zrušit, aby mohl být případ znovu projednán podle zákona

č. 229/1991 Sb. s použitím závěrů tohoto nálezu (§ 82 odst. 1, 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru