Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 15/95Nález ÚS ze dne 24.10.1995Právo na ochranu osobnosti a reparace následků způsobených jeho porušením

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříknáhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 66/4 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.15.95
Datum podání19.01.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.1, § 13 odst.2, § 11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 15/95 ze dne 24. 10. 1995

N 66/4 SbNU 151

Právo na ochranu osobnosti a reparace následků způsobených jeho porušením

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti

J. D. na pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10.

1994, sp. zn. 1 Co 144/94, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského

soudu v Ostravě ze dne 16. 3. l994, sp. zn. 23 C 97/94, kterým byl

zamítnut návrh stěžovatele, domáhajícího se náhrady nemajetkové

újmy, způsobené jeho bývalým zaměstnavatelem VOKD, a. s.,

takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovujea rozsudek

Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 144/94-37, ze dne 4. 10. 1994,

sezrušuje.

Odůvodnění:

I.

J. D. podal dne 19. 1. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost na výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž

tento soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Uvedeným

rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele na náhradu nemajetkové

újmy ve výši 150 000 Kč, která mu vznikla v důsledku zaviněného

jednání jeho bývalého zaměstnavatele VOKD, a. s., při zajištění

jeho zaměstnání v SRN. Stěžovatel podal svoji stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č.

l82/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje

předepsané obsahové i formální náležitosti.

V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že se návrhem u soudu

domáhal náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 1,

2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 11 téhož zákona.

Stěžovatel nepovažoval za postačující zadostiučinění VOKD, a. s.,

které spočívalo pouze v jeho písemné omluvě, neboť jeho zaviněným

jednáním byla, dle názoru stěžovatele, závažným způsobem porušena

základní práva a svobody stěžovatele, zaručená mu Ústavou

a Listinou základních práv a svobod. Jednalo se zejména o právo na

zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména,

jakož i právo svobodně opustit území našeho státu podle ustanovení

čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny. Zásah do těchto jeho

práv a svobod spočíval v tom, že VOKD, jakožto jeho tehdejší

zaměstnavatel, mu přes ústní přísliby a ujišťování nezajistil dle

řádně sjednaných pracovních podmínek pracovní povolení pro výkon

sjednané práce v SRN. V důsledku toho byl při kontrole příslušných

úřadů v SRN tam zadržen, vyslýchán, bylo mu zakázáno vykonávat

práci, následně byl na základě rozhodnutí úřadů SRN odtud vyhoštěn

a byl mu uložen zákaz vstupu na území SRN na dobu jednoho roku.

Uvedený návrh Krajský soud v Ostravě v plném rozsahu zamítl.

Učinil tak po provedení pouze výslechu účastníků a listinných

důkazů, přičemž odmítl návrh na provedení důkazů i svědeckými

výpověďmi. Poté i Vrchní soud v Praze v rozhodnutí o odvolání

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě tento rozsudek potvrdil.

Stěžovatel poukázal zejména na skutečnost, že byl odpovědnými

pracovníky VOKD, a. s. opakovaně ujištěn, že vše potřebné pro

výkon práce v SRN je řádně vyřízeno, takže může odjet na

pracoviště v SRN a vykonávat práci. Byl tak záměrně uveden v omyl

nečinností zaměstnavatele, který tak porušil svoji zákonnou

povinnost, neboť dle názoru stěžovatele může k zásahu do práv na

ochranu osobnosti dojít i nečinností tam, kde právní předpis

vyžaduje aktivní jednání. Zásah do jeho Ústavou a Listinou

chráněných práv mu byl způsoben v příčinné souvislosti s porušením

zákonných povinností VOKD, a. s., a měl značný dopad na jeho

osobu. Vedle nemožnosti vycestovat do SRN byl vystaven i výraznému

poškození své cti, a to v osobním, rodinném i pracovním životě,

neboť jeho rodina i spolupracovníci nevěřili vysvětlení o důvodech

jeho vyhoštění a byli přesvědčeni, že stěžovatel v SRN "něco

provedl".

Krajský soud v Ostravě vycházel při zamítnutí návrhu

z ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle kterého fyzická osoba

má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do

práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky

těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, které

může spočívat i v náhradě nemajetkové újmy v penězích. Dle

stanoviska tohoto soudu je základním předpokladem aplikace § 13

neoprávněný zásah. Žalobce tedy musí prokázat, že žalovaný se

dopustil neoprávněného zásahu do jeho práv chráněných občanským

zákoníkem. V předmětné věci však byla práva chráněná ustanovením

§ 11 a násl. občanského zákoníku - dle názoru Krajského soudu

- porušena nikoli žalovaným, ale rozhodnutím německých úřadů. Dle

žalovaného nešlo z jeho strany o neoprávněný zásah, neboť zde musí

jít o aktivní jednání, nikoli pasivní - tj. "něco neudělat". Práva

žalobce chráněná § 11 obč. zákoníku byla porušena pravomocným

rozhodnutím cizineckého úřadu, není zde tedy bezprostřední

příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a jeho následky.

Vrchní soud v Praze odůvodnil potvrzení rozsudku soudu 1.

stupně tím, že je sice pravda, že žalobce byl vyhoštěn ze SRN

proto, že neměl pracovní povolení pro práci v SRN a že tam

nastoupil do práce po ujištění, že záležitosti, související

s výkonem jeho práce v SRN, jsou vyřízeny, avšak nezajištění

povolení pro výkon práce v SRN nelze považovat za neoprávněný

zásah do ochrany osobnosti žalobce. Neoprávněný zásah je jednání,

které se svým obsahem, formou a cílem dotýká práv chráněných

ustanovením § 11 a násl. obč. zákoníku a je objektivně způsobilé

tato chráněná práva narušit, popř. ohrozit. Dle Vrchního soudu

zajištění povolení pro výkon práce však není aktivní chování,

které z hlediska možné občanskoprávní odpovědnosti předpokládá

výslovné znění ustanovení § 13 odst. 1 obč. zákoníku. Na základě

uvedeného tedy chování žalovaného i následky, které způsobilo

žalobci není s ohledem na svůj hmotný obsah zásahem do

osobnostního práva.

II.

Ústavní soud se seznámil se zhodnocením všech důkazů,

obsažených ve spisech Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu

v Praze. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že stěžovatel

J. D. byl svým bývalým zaměstnavatelem, VOKD, a. s., uveden v omyl

tím, že jím byl opakovaně ujištěn, že veškeré náležitosti, nutné

pro práci v SRN, včetně pracovního povolení, má zajištěny, že si

nemusí sám nic vyřizovat, i když ve skutečnosti pracovní povolení,

které obvykle zaměstnavatel vyřizoval pro pracovníky v SRN

hromadně, zaměstnavatel nezajistil. Přesto dostal pokyn k odjezdu

do SRN a nástupu do práce. Toto jednání, resp. opomenutí bývalého

zaměstnavatele VOKD, a. s., mělo pro stěžovatele již výše uvedené

následky, spočívající v omezení svobody pohybu i dotčení jeho cti

a lidské důstojnosti, způsobené různými dohady a pomluvami v jeho

okolí a újmou na jeho cti v cizině.

Ustanovení § 11 občanského zákoníku v platném znění uvádí, že

fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života

a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,

svého jména a projevů osobní povahy. Z dikce citovaného ustanovení

vyplývá, že se jedná o výčet demonstrativní, že jednotlivá dílčí

práva na ochranu osobnosti musí být chápána pouze jako příkladná,

typická, to znamená, že do celkového práva na ochranu osobnosti

lze bezpochyby zařadit i zde výslovně nezmíněné právo na ochranu

osobní svobody.

Ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, obsahující

jednotlivé prostředky ochrany osobnosti, praví, že fyzická osoba

má zejména právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných

zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny

následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené

zadostiučinění. Dle odst. 2 pak, pokud by nebylo postačující

zadostiučinění dle odst. 1, má fyzická osoba též právo na náhradu

nemajetkové újmy v penězích.

Oba soudy v zásadě shodně v odůvodnění svých rozsudků

vyložily pojem neoprávněného zásahu do práva tak, že se musí

jednat vždy pouze o aktivní chování, nikoliv chování pasivní

- opomenutí. Tento výklad však z dikce citovaného ustanovení

vyvodit nelze. Naopak pojem chování či konání může mít podobu jak

aktivního jednání, tak i jednání pasivního - tj. opomenutí: neboť

i opomenutím může být porušena právní či jiná povinnost,

i opomenutím může být způsobena újma fyzické osobě, ať už

majetková či nemajetková. Tak např. v oblasti práva trestního (§

89 odst. 2 trestního zákona) se jednáním rozumí též opomenutí

takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých

poměrů povinen.

Pojem zásah - v citovaném ustanovení - vyjadřuje nepochybně

určité chování ať už pasivní či aktivní. Důležité je přitom

posoudit skutečnou neoprávněnost zásahu do práva na ochranu

osobnosti a samozřejmě pak i následky tohoto zásahu pro fyzickou

osobu. Na základě výše uvedeného lze dovodit, že v předmětné věci

"zásahem" do práva na ochranu osobnosti bylo ze strany VOKD, a.

s., pasivní chování, tedy nezajištění povolení k zaměstnání

přesto, že se k tomu VOKD fakticky svým ujištěním zavázala.

Zaměstnavatel má povinnost, vyplývající pro něj ze zákoníku práce

(§ 35 odst. 1), vytvořit zaměstnanci všechny podmínky pro řádný

výkon práce. Pokud nechtěl nebo nemohl pracovní povolení

stěžovateli zajistit, měl ho řádně informovat o tom, co všechno si

musí zařídit pro to, aby mohl v SRN vykonávat práci. Tím by splnil

svoji zákonnou povinnost. Uvedeným chováním VOKD, a. s., došlo

tedy k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti

stěžovatele dle ustanovení § 11 a § 13 obč. zákoníku. Tím, že

Krajský soud v Ostravě a poté i Vrchní soud v Praze zamítly návrh

stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, bylo porušeno základní

lidské právo stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti

a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

jež je součástí ústavního pořádku ČR.

Na základě čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má

každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní

čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Z povahy daného případu

vyplývá, že jednání německých úřadů, jemuž byl stěžovatel

v Německu vystaven především v důsledku opomenutí pracovníků

vysílající organizace, nese zřetelné znaky poškození práv,

uvedených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto

nelze mít za to, že postačí prostá omluva, ale určitá, věci úměrná

finanční náhrada způsobené újmy se jeví Ústavnímu soudu jako

právně přiměřená. Pokud se stěžovatel dovolává čl. 10 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, je třeba odkázat na to, že

předmětné ustanovení se týká zcela odlišné problematiky a nelze je

proto uplatnit.

Rovněž pokud se stěžovatel dovolává čl. 14 Listiny základních

práv a svobod, nelze jeho argumentaci uznat. Svá práva podle čl.

14 Listiny základních práv a svobod může stěžovatel uplatňovat

pouze vůči České republice. K omezení svobody pobytu a pohybu však

nedošlo na území České republiky, ani při jeho opouštění, ani při

vstupu na toto území, ale na území podléhajícím jurisdikci cizího

státu.

Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru ústavní

stížnosti J. D. vyhovět a rozsudek Vrchníhosoudu v Praze ze dne

4. 10. 1994, sp. zn. 1 Co 144/94, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. října 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru