Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1499/07 #1Nález ÚS ze dne 02.07.2008Nutnost individuálního posouzení při výkladu pojmu „zásadní přestavba“ - § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
vlastnické právo/přechod/převod
Stavba
dohoda/o vydání nemovitosti
PoznámkaSouvisí s usnesením sp. zn. III. ÚS 1402/10 ze dne 31. 3. 2011. Vedlejšími účastníky podána stížnost k ESLP č. 61927/11.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/50 SbNU 61
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1499.07.1
Datum vyhlášení21.07.2008
Datum podání14.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 44 odst.2

82/1998 Sb.

87/1991 Sb., § 8 odst.1, § 9


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Při výkladu pojmu „zásadní přestavba“ (stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter se dle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nevydávají původním vlastníkům) soudy nesmějí postupovat pouze matematicky, ale musejí v každém konkrétním případě pečlivě vážit, zda dané rozhodnutí o tom, že nemovitost nebude vydána, je spravedlivé v materiálním smyslu. Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů Z. V. a T. V. vyslovil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. července 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2004 č. j. 19 C 214/98-575, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 55 Co 397/2005-688 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 283/2007-723 v rozsahu výroků, jimiž došlo k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věci, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí v rozsahu uvedeném ve výroku I. zrušil.

Narativní část

Stěžovatelé se žalobou podanou v roce 1992 domáhali mimo jiné vydání nemovitosti (rodinného domu), resp. uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání. Obecné soudy v této věci rozhodovaly několikrát a nakonec rozhodly, že stavba ztratila přestavbou, kterou provedli vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní), svůj stavebně technický charakter a takové stavby se v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nevydávají. V řízení bylo zpracováno několik znaleckých posudků za účelem zjištění, jaký objem podstatných prvků dlouhodobé životnosti byl změněn a kdy k přestavbě došlo.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se nejprve obecně věnoval účelu restitučního zákonodárství a poznamenal, že přednost před poskytováním finančních náhrad má vždy restituce in integrum. I. senát ve vztahu k výkladu překážky bránící vydání nemovitosti, jak je konstruována v § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., upozornil na nález sp. zn. II. ÚS 486/97, ve kterém Ústavní soud akceptoval výklad tohoto ustanovení zastávaný obecnými soudy, že "pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku". I. senát považuje tento výklad s ohledem na výše uvedený účel restitucí jako příliš restriktivní, nicméně uvedl, že měnit po více než deseti letech ustálenou judikaturu obecných soudů by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud proto vyzdvihl, že i výše uvedený nález zdůraznil nutnost individuálního přístupu v každém konkrétním případě. V tomto případě dle Ústavního soudu nelze převzít matematicky vyjádřený výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl vytvořen judikaturou soudů, ale je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí jeví jako spravedlivé. Obecné soudy vyšly mechanicky ze znaleckých posudků, o jejichž přesnosti lze pochybovat, protože v době, kdy byly provedeny, nebylo již možno zcela přesně zjistit stav rozestavěnosti k datu doručení žádosti o vydání nemovitosti. Obecné soudy se totiž začaly zabývat námitkou změny stavebnětechnického charakteru, kterou uplatnili vedlejší účastníci, až po deseti letech vedení sporu. V řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků, které operovaly s různou rozestavěností domu. Obecné soudy se navíc se nevypořádaly s rozdílnými tvrzeními vedlejších účastníků o tom, kdy byla přestavba jednotlivých částí prováděna, na počátku řízení a jako jediné relevantní vzaly v úvahu tvrzení pouze jednoho z vedlejších účastníků, který tvrdil, že úpravy na nemovitosti prováděli v první polovině roku 1991 (jeho bratr např. tvrdil, že je prováděli i v průběhu roku 1992), tedy před doručením výzvy k vydání nemovitosti (1.9.1991)

Ústavní soud tedy uzavřel, že výše uvedeným postupem obecné soudy porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1499/07 ze dne 2. 7. 2008

N 123/50 SbNU 61

Nutnost individuálního posouzení při výkladu pojmu „zásadní přestavba“ - § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1499/07 ve věci ústavní stížnosti Z. V. a T. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2004 č. j. 19 C 214/98-575, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 55 Co 397/2005-688 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 283/2007-723 v rozsahu výroků, jimiž došlo k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věci - domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. 197, zapsaného na listu vlastnictví č. 1104 pro obec Praha, kat. úz. Klánovice, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Milady Š., J. Š. a Milana Š. jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 10. 2004 č. j. 19 C 214/98-575, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 55 Co 397/2005-688 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 28 Cdo 283/2007-723 v rozsahu výroků, jimiž došlo k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalovaných uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věci - domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. 197, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1104 pro obec Praha, kat. úz. Klánovice, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto nálezu ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo částečně zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, kterým stěžovatelé brojili proti zamítnutí žaloby na uložení povinnosti vedlejších účastníků uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. 197 v obci Praha, kat. úz. Klánovice. Naopak Nejvyšší soud vyhověl části dovolání a zrušil ty výroky rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, které se týkaly zamítnutí žaloby na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku p. č. 197 a pozemku p. č. 198/2 v kat. úz. Klánovice. V tomto rozsahu pak věc vrátil Nejvyšší soud k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

2. Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže uvedli, obecné soudy nevyhověly jejich žalobě ve shora uvedeném rozsahu (tj. pokud jde o vydání domu), neboť dospěly k závěru, že stavba ztratila přestavbou realizovanou vedlejšími účastníky svůj stavebně technický charakter. Stěžovatelé namítali, že již v řízení před obecnými soudy argumentovali tím, že nové prvky dlouhodobé životnosti prokazatelně vznikaly po 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť sami vedlejší účastníci založili do spisu faktury z Metrostavu o dodávce betonu k vybudování základů s datem odebrání dne 29. 4. 1991. Podle stěžovatelů tedy není pochyb o tom, že nové prvky dlouhodobé životnosti vznikaly po účinnosti zákona.

3. Stěžovatelé dále brojí proti závěrům obecných soudů, že pokud po účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích a po doručení výzvy k vydání věci vedlejší účastníci pokračovali v přestavbách a budování přístaveb k nemovitosti, porušili tím povinnost nakládat s věcí s péčí řádného hospodáře. Stěžovatelé zdůrazňují, že nebylo v zájmu původních osob oprávněných k restituci, aby v původně rodinném domě vznikl stavebními úpravami vedlejších účastníků nebytový prostor - dílna.

4. Před soudem prvního stupně měl být podle stěžovatelů též proveden důkaz dopisem rodičů stěžovatelů (původně oprávněných osob) adresovaným Místnímu národnímu výboru Klánovice ze dne 24. 3. 1990 (tj. v době před nabytím účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích), v němž oprávněné osoby žádaly, aby MNV Klánovice pozastavil stavební práce na domě č. p. 199, neboť po nabytí účinnosti restitučního předpisu budou žádat o vrácení domu. Na tomto úřadě pracovala mimo jiné i vedlejší účastnice paní Milada Š., a proto lze podle názoru stěžovatelů předpokládat, že o tomto dopise věděla.

5. Dále stěžovatelé namítali, že hodnotit prvky dlouhodobé životnosti lze pouze u staveb dokončených a kolaudovaných. Pokud kolaudace přístavby obytné části proběhla až v roce 2001, nelze podle stěžovatelů k této přístavbě přihlížet.

6. Stěžovatelé jsou názoru, že zákonodárce vymezením povinností v § 9 zákona o mimosoudních rehabilitacích sledoval to, aby až do vydání věcí oprávněným osobám bylo s těmito věcmi nakládáno s péčí řádného hospodáře, tedy aby se předmět restitucí neznehodnocoval změnou v užívání věci a taktéž aby se nepokračovalo dále se změnou věci, právě například přístavbami. V případě stěžovatelů si byli vedlejší účastníci vědomi skutečnosti, že po nabytí účinnosti restitučního předpisu se oprávněné osoby budou domáhat vydání nemovitosti, avšak na tuto skutečnost nereagovali, a naopak měnili charakter stavby i v průběhu soudního řízení. Pokud by k datu doručení výzev vedlejší účastníci přerušili stavební práce, stavba jako celek by neztratila svůj stavebně technický charakter. Stěžovatelé se proto domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

7. Konečně stěžovatelé namítli, že porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřují i v tom, že soudní řízení bylo zatíženo neúměrnou délkou a zbytečnými průtahy, neboť bylo započato v roce 1992 a skončilo před dovolacím soudem až v roce 2007.

8. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí, a to v rozsahu výroků, jimiž došlo k zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejších účastníků uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věci - domu č. p. 199, stojícího na stavební parcele č. 197, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1104 pro obec Praha, kat. úz. Klánovice.

9. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení.

10. Obvodní soud pro Prahu 9, zastoupený předsedkyní senátu 19 C, ve svém vyjádření plně odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku, aniž by připojil jakoukoliv další, zejména ústavněprávní argumentaci.

11. Podle vyjádření Městského soudu v Praze nebylo stěžovatelům upřeno právo na soudní ochranu. Důvody, proč nebylo vyhověno žalobnímu požadavku na uzavření dohody o vydání domu, jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku, na který městský soud rovněž zcela odkázal.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly. V pouhé okolnosti, že stěžovatelé nesouhlasí s právními názory vyslovenými v rozhodnutích, nelze spatřovat namítaný zásah do jejich ústavně zaručených práv. Pokud jde o průtahy v řízení, i kdyby byly zjištěny a stěžovatelé vyčerpali všechny jiné právní prostředky k jejich odstranění, nemohou být samy o sobě důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, jak se stěžovatelé domáhají. S ohledem na to Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta.

13. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, chybně tak zaměnili porušení práva na spravedlivý proces s pouhým neúspěchem v řízení. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter, tedy zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti došlo k jeho obměně v rozsahu přesahujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Za tím účelem nechal soud vypracovat znalecký posudek. Odvolací soud zadal vypracování doplňku znaleckého posudku, v němž uložil zpracovateli zodpovědět otázku rozsahu změn prvků dlouhodobé životnosti ke dni 1. 9. 1991. Odvolací soud pak vzal za prokázané, že u dvou prvků dlouhodobé životnosti, a to základů a stropů, došlo ke dni 1. 9. 1991 k obměně prvků reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Odvolací soud proto na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že stavba nepodléhá vydání podle § 8 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť zásadní přestavbou ztratila svůj stavebně technický charakter. Dovolací soud pak podle vedlejších účastníků považoval za právně významnou otázku, zda pro závěr o ztrátě stavebně technického charakteru je rozhodující stav stavby v době doručení výzvy k vydání stavby povinné osobě. Nejvyšší soud potvrdil, že rozhodující je skutečně okamžik doručení písemné výzvy. Není přitom rozhodující, zda stavební úpravy byly zkolaudovány, nýbrž že byly k tomuto datu fakticky provedeny. Vedlejší účastníci proto vyjádřili přesvědčení, že před obecnými soudy nedošlo k vydání překvapivých rozhodnutí, k opomenutí důkazů, nenáležitému odůvodnění rozhodnutí, extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ani k odepření spravedlnosti, což jsou typické příklady porušení práva na spravedlivý proces. Pokud jde o námitku stěžovatelů stran porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů, domnívají se vedlejší účastníci, že jsou to především oni, jimž postupem soudů bylo zasaženo do tohoto základního práva. S ohledem na tyto skutečnosti vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastníci pak výslovně zdůraznili, že trvají na ústním jednání před Ústavním soudem.

14. Posléze vedlejší účastníci sami, tj. nikoliv prostřednictvím svého právního zástupce, zaslali Ústavnímu soudu doplnění vyjádření, v němž uvedli, že s přestavbou bylo započato již v roce 1990 a argumentace stěžovatelů stran dodávek betonové směsi dne 29. 4. 1991 je proto naprosto zavádějící. Rovněž zavádějící má být tvrzení stěžovatelů o tom, že vedlejší účastníci pokračovali v přístavbách prostor k podnikání i po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a že ke kolaudaci došlo až v roce 2001; podle vedlejších účastníků byla dílna přistavěna v roce 1990 a kolaudována 2. 4. 1991. Pokud stěžovatelé zmínili dopis rodičů na MNV Klánovice, vedlejší účastníci namítli, že v té době Milada Š. již na MNV nepracovala, o čemž předložila obecným soudům důkaz.

15. Ústavní soud si dále vyžádal relevantní spisy Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 10 C 102/92, 19 C 214/98, 19 C 66/2007. Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti byl právní závěr obecných soudů stran existence překážky vydání nemovitosti z důvodu její přestavby, soustředil se Ústavní soud v rámci dokazování především na tuto otázku. Ze spisů obecného soudu zjistil následující relevantní skutečnosti.

16. Právní předchůdci (rodiče) stěžovatelů podali žalobu znějící na vydání nemovitostí, resp. uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí dne 31. 3. 1992. V ní tvrdili, že jsou oprávněnými osobami, neboť nemovitosti pozbyli v důsledku uložení trestu propadnutí majetku poté, co se nevrátili z turistického zájezdu do Švýcarska, přičemž příslušný trestní rozsudek byl usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 9. 1990 sp. zn. Rt 216/1990 v rámci soudní rehabilitace zrušen. Žalovaní pak měli být osobami povinnými, neboť paní Milada Š. nabyla nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, a rovněž měla být protiprávně zvýhodněna. To z důvodu, že jako pracovnice MNV Klánovice se zapojovala do zabezpečování a faktické správy těchto nemovitostí poté, co je získal stát, a podle tehdy platných právních předpisů měla být z nabytí takového majetku vyloučena.

17. Vedlejší účastníci ve svém prvním vyjádření (č. l. 11 a 12) se soustředili na vyvrácení, že by Milada Š. byla protiprávně zvýhodněna. Na ústním jednání dne 5. 11. 1992 mimo jiné Milada Š. v účastnické výpovědi uvedla (č. l. 20), že od roku 1973 prováděli přestavby a přístavby domu: vybudovali vlastní studnu, příjezdovou betonovou cestu, dvakrát byla přeložena střecha, přistavovali velkou dílnu, přičemž v době ústního jednání měla být prováděna další přístavba bytové jednotky. Vedlejší účastník, Milan Š., ve své výpovědi dne 10. 12. 1992 uvedl, že domek doznal podstatných změn, pokud jde o stavební rozsah, byla postavena veliká dílna a v přízemí se provádí přístavba v rozsahu asi 80 m2, která bude sloužit jako obytná část. Současně upřesnil, že přístavba byla prováděna v druhém pololetí roku 1991 a v roce 1992. Další vedlejší účastník, J. Š., při ústním jednání potvrdil rozsah stavebních změn a uvedl, že v době konání ústního jednání provádí na domě přístavbu. Upřesnil, že na pozemku vybudoval dílnu o rozloze asi 110 m2, dále obývací pokoj a kuchyň o rozloze 60 m2; tyto místnosti patří k přízemnímu bytu. Na rozdíl od svého bratra J. Š. tvrdil, že tyto úpravy prováděli v prvním pololetí roku 1991, neboť v druhém pololetí byl nemocen. V roce 1992 pak budoval nový vchod a garáž o výměře asi 50 m2 (č. l. 23).

18. Usnesením ze dne 19. 4. 1993 byl přibrán soudní znalec k vypracování znaleckého posudku o ceně nemovitostí ke dni 6. 11. 1972, tj. v období, kdy nemovitost nabyli vedlejší účastníci. Dne 30. 6. 1993 se konalo na nemovitosti místní šetření znalce. Ze znaleckého posudku, který se primárně zaměřil k určení ceny, vyplývá též porovnání rozsahu stavby ke dni 30. 6. 1993 se stavem v době prodeje nemovitosti vedlejším účastníkům: "Při místním šetření dne 30. 6. 1993 byl znalcem porovnán současný stav jednotlivých objektů nemovitostí s přihlédnutím k prokazatelně realizovaným úpravám od roku 1972 do dne místního šetření. Při šetření bylo zjištěno, že se současný dispoziční a konstrukční stav v zásadě shoduje s nálezem ve znaleckém posudku o ceně předmětných nemovitostí č. 788/72 ..." (č. l. 42). "Skutečný stav konstrukcí a vybavení předmětných nemovitostí, jaký byl zjištěn při místním šetření, odpovídá v zásadě stavu původní doložené částečné výkresové dokumentace, nálezu v ocenění z roku 1972 i jednotlivým sdělením navrhovatele a odpůrců ..." (č. l. 43).

19. V podání ze dne 10. 12. 1993 právní zástupkyně vedlejších účastníků poprvé kvalifikovaně namítla změnu stavebně technického charakteru nemovitosti: "Dále navrhuji, aby bylo posouzeno, zda v důsledku přestavby nebyl změněn stavebně technický charakter nemovitosti." (č. l. 64). Tato námitka je dále rozvedena v podání vedlejších účastníků ze dne 11. 7. 1994 (č. l. 91 a 92). V tomto podání se uvádí, že rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 9 ze dne 11. 5. 1990 bylo vydáno stavební povolení na stavbu garáže, dílny, přístavbu a nástavbu rodinného domku. Podstatná část prací již byla provedena, zbývající práce byly v souvislosti s tímto řízením přerušeny. Podle tehdejšího vyjádření vedlejších účastníků byly ke dni doručení výzvy k vydání nemovitostí dokončeny přístavby: dílna o výměře 98,41 m2, sušárna o výměře 3,92 m2, obývací pokoj o výměře 34,34 m2 a kuchyň o výměře 11,73 m2. Před prvním ústním jednání byly dokončeny stavby garáže o výměře 32,40 m2, zádveří a závětří. Podle vedlejších účastníků tak byl rodinný domek rozšířen na plochu dvojnásobně převyšující původní stavební půdorys. Podle vedlejších účastníků tak měla být splněna výjimka z restituce podle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

20. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 7. 1994 č. j. 10 C 102/92-100 byla žaloba zamítnuta. Z odůvodnění vyplývá, že nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nebyla při nabytí nemovitostí zvýhodněna nebo že by nabytí bylo v rozporu s tehdejšími právními předpisy. Otázku stavebně technických změn nalézací soud v rozsudku nezmínil a nikterak je nehodnotil. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1996 č. j. 35 Co 439/95-139, přičemž ani v tomto rozhodnutí odvolací soud nezmínil námitku stavebně technických úprav nemovitosti. Na základě podaného dovolání zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 24. 6. 1998 č. j. 2 Cdon 654/97-154, v němž uzavřel, že vedlejší účastníci byli při nabytí nemovitosti protiprávně zvýhodněni. Na rozdíl od nižších soudů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že schválení kupní smlouvy vedoucím finančního odboru Středočeského krajského národního výboru nelze považovat za udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku pracovníky národních výborů a jejich komisí, a to z důvodu, že vedoucí finančního odboru nemohl být pověřen pravomocí takovou výjimku udělit. Podle Nejvyššího soudu proto vedlejší účastnici, jako pracovnici MNV Klánovice, nebyla tato výjimka nikdy udělena. Nejvyšší soud pak v odůvodnění tohoto rozhodnutí zavázal nalézací soud posuzovat uplatněný nárok mimo jiné i "z hlediska ustanovení § 8 restitučního zákona" (č. l. 156).

21. Podáním ze dne 10. 8. 1998 (č. l. 158) navrhli vedlejší účastníci přibrání znalce, který by posoudil změnu stavebně technického charakteru domu. Ve "vyjádření žalovaných ke skutkovému stavu s důkazními návrhy" vedlejší účastníci znovu zpochybnili závěry Nejvyššího soudu stran zvýhodnění a uvedli, že považují eventuálně za nadbytečné dokazování k zásadní přestavbě a ztrátě původního stavebně technického charakteru. Pro úplnost poznamenali, že přestavbou vznikla "plocha cca 340 m2 oproti původní zástavbě v roce 1972, kdy tato činila 85 m2".

22. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2000 č. j. 19 C 214/98-201 Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě a uložil vedlejším účastníkům povinnost uzavřít s právními předchůdci stěžovatelů dohodu o vydání nemovitostí, včetně rodinného domu. Pokud jde o námitku stran překážky vydání podle § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nalézací soud uvedl, že již při místním ohledání dne 1. 12. 1993 zjistil, že na domě probíhají rozsáhlejší stavební úpravy, které však dle názoru soudu nezměnily podstatu věci, ani nevznikla věc nová. Nalézací soud měl k tomu dále provést důkaz výkresovou dokumentací k přestavbě rodinného domu, soupisem úprav, oprav a modernizace a přístavby domu, který pořídili vedlejší účastníci. Z těchto důkazů bylo podle nalézacího soudu zjištěno, že bylo provedeno dvakrát přeložení střechy, nová fasáda domu, položena dlažba v koupelně, provedeny nové rozvody vodoinstalace a elektroinstalace, nové nátěry oken a dveří, vybudována vlastní studna, provedena plynofikace domku, vybudována betonová příjezdová cesta, nová elektrická přípojka, postavena nová dílna o rozloze 110 m2, postavena nová garáž o rozloze 40 m2, provedena přístavba obytné části v přízemí o ploše 55 m2, nový vstup do domku, postaven skleník, nová fekální jímka a provedeno nové oplocení. Nalézací soud považoval za nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem a prokázané skutečnosti zhodnotil jako nedostačující k tomu, aby se jednalo o zásadní přestavbu, kterou by dům ztratil stavebně technický charakter.

23. Tento rozsudek nalézacího soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000 č. j. 14 Co 243/2000, 249/2000, 250/2000, 251/2000-252, v němž byl nalézací soud zavázán provedením znaleckého posudku, v němž by bylo zhodnoceno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti (PDŽ) došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Usnesením ze dne 23. 11. 2000 (č. l. 258) byl nalézacím soudem ustanoven znalec z oboru stavebnictví, jehož úkolem bylo posoudit, zda v období od 6. 9. 1972 do 1. 9. 1991 došlo "k zásadní přestavbě, na jejímž základě ztratila původní nemovitost svůj stavebně technický charakter, tedy zda došlo k obměně těch stavebních konstrukcí, které stavbu jako celek charakterizují a od nichž technická životnost stavby odvisí (schody, základy, krovy, svislé nosné zdi, střecha apod.)". Znalec ve svém znaleckém posudku konstatoval, že přistavěná dílna není s domem stavebně a provozně propojená, a dospěl tudíž k závěru, že naopak došlo ke zmenšení zastavěné plochy na 87,96 % plochy původní (vzhledem k tomu již neprováděl detailní výpočet a porovnání pěti konstrukčních prvků dlouhodobé životnosti). Znalec v posudku nabídl alternativu, v níž vyšel z tvrzení vedlejších účastníků o stavu rozestavěnosti úprav k 1. 9. 1991: v hrubé stavbě garáž, sušárna, nové závětří, kuchyň a obývací pokoj (v době místního šetření měly být podle posudku tyto prostory dokončeny a užívány, avšak nezkolaudovány). Také v této variantě znalec nezapočítal do celkové plochy dílnu. V této alternativě pak došlo podle znalce k nárůstu plochy o 20,80 % (č. l. 267 až 272).

24. Podáním ze dne 26. 5. 2001 zpochybnili vedlejší účastníci správnost znaleckých zjištění (č. l. 286), tuto námitku znovu zopakoval v podání ze dne 19. 6. 2001 právní zástupce vedlejších účastníků.

25. Nalézací soud pověřil usnesením ze dne 30. 12. 2002 vypracováním revizního posudku Ústav soudního inženýrství VUT v Brně. Na č. l. 359 až 441 je založen nový posudek. V revizní části posudku se konstatuje, že předchozí znalec se v posudku vůbec nezabýval problematikou změny PDŽ, výpočty zastavěných ploch podlaží provedl nesprávně a nesprávně provedl i vlastní výpočet. V posudku se dále konstatuje, že v období od roku 1972 do roku 1990 nebyly na objektu provedeny podstatnější stavební úpravy spojené se zásahem do PDŽ. Dne 11. 5. 1990 bylo vydáno stavební povolení na stavbu garáže a dílny a přístavbu a nástavbu rodinného domu. Dne 2. 4. 1991 byla provedena kolaudace dílny. V období od roku 1990 do roku 1993 však došlo, oproti projektové dokumentaci z roku 1990, ke zvětšení zastavěné plochy objektu tak, že byl změněn půdorys nových přístaveb obytné části a garáže, a to tak, že nebyly dodrženy předpokládané rozměry přístaveb. Vzhledem k tomu, že stavba nebyla provedena v souladu s dokumentací z roku 1990, bylo dne 8. 6. 2001 zahájeno řízení o odstranění stavby a dne 11. 7. 2001 bylo vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení změny stavby před dokončením. Dne 18. 7. 2001 byla provedena kolaudace ucelené části stavby. Posudek dále konstatuje: "Ze stavebněprávního hlediska byla přístavba dílny dokončena dne 2. 4. 1991 ... Stavební úpravy provedené v původní části objektu a ostatní dosud provedené přístavby k uvedenému datu dokončeny nebyly a jako ucelená část stavby byly kolaudovány až dne 18. 7. 2001 ... Z dostupných podkladů však nelze zjistit, do jaké míry byly dokončeny dosud provedené nové PDŽ v přístavbě obytné části, v přístavbě garáže a v původní části objektu. Pro tyto části lze vycházet pouze z vyjádření pana J. Š. a z upřesnění, které provedl při místním šetření ... Na základě dostupných podkladů toto tvrzení nelze z technického hlediska ověřit ani vyvrátit.". S ohledem na to prezentuje posudek dvě varianty, a to že (1.) k datu 1. 9. 1991 byla dokončena pouze přístavba dílny (v té době kolaudovaná) a stavební úpravy v původní obytné části (podle posudku se jedná o předpoklad), a (2.) oproti první variantě byly dokončeny i veškeré PDŽ přístavby obytné části a přístavby garáže (jedná se o předpoklad, který se současně podle posudku kryje se stavem v době místního šetření v roce 2003). V případě první varianty z výpočtů vyplývá následující poměr PDŽ (základy: 72 % původní, 3 % vyměněné, 25 % nové; zdivo: 76 % původní, 6 % vyměněné, 18 % nové; stropy: 55 % původní, 0 % vyměněné, 45 % nové; schody: 100 % původní, krovy: 74 % původní, 2 % vyměněné, 24 % nové). Výpočet je doplněn výpočtem váženého průměru všech PDŽ (70 % původní, 4 % nové na místě původních, 26 % zcela nových). V případě druhé varianty z výpočtů vyplývá následující poměr PDŽ (základy: 38 % původní, 2 % vyměněné, 60 % nové; zdivo: 54 % původní, 4 % vyměněné, 42 % nové; stropy: 36 % původní, 0 % vyměněné, 64 % nové; schody: 76 % původní, 0 % vyměněné, 24 % nové; krovy: 62 % původní, 2 % vyměněné, 36 % nové). Pokud jde o vážený průměr všech PDŽ, vycházejí výpočty následovně: 48 % původní, 3 % nové na místě původních, 49 % zcela nových.

26. Na č. l. 484 až 489 je založeno vyjádření stěžovatelů, v němž namítají, že posudek při použití druhé varianty výpočtu vycházel z účelových tvrzení J. Š., které konfrontují s původními vyjádřeními Milana Š., totiž že stavba nebyla dokončena v prvním pololetí roku 1991, ale pokračovala i v pololetí druhém, a vyjádřením Milady Š., která při jednání dne 5. 11. 1992 uvedla, že v době jednání se prováděla přístavba další bytové jednotky. Současně stěžovatelé poukázali na skutečnost, že vedlejší účastníci byli upozorněni na žádost o vydání nemovitostí, a na fakt, že právní předchůdci stěžovatelů podali na počátku řízení návrh na vydání předběžného opatření, v němž navrhli uložit vedlejším účastníkům povinnost nepokračovat ve stavebních úpravách. Po poučení soudu, že tato povinnost vyplývá přímo ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, vzali návrh zpět.

27. Vedlejší účastníci soudu předložili řadu účetních dokladů na stavební materiál, z nichž větší část pochází z prvního pololetí roku 1991 a jimiž podpořili své tvrzení, že v roce 1992 realizovali pouze vnitřní úpravy stavby (č.l. 538 až 554).

28. Na ústním jednání dne 29. 4. 2004 (protokol na č. l. 493) byli jako svědci vyslechnuti G. H. a F. H. První svědek měl dle své výpovědi v rozhodné době v domě vedlejších účastníků bydlet a pomáhal s realizací staveb, a to nejprve dílny, později obytné přístavby. Dílna se dělala v roce 1990, potom byla zahájena hrubá stavba přístavby, na které svědek prováděl zastřešení "někdy v létě roku 1991". Střecha byla zastřešena pouze provizorně, protože se počítalo s tím, že se v budoucnu bude stavět do patra. Rovněž svědek F. H. měl vedlejším účastníkům pomáhat na stavbě, kde prováděl izolační práce na dílně a přístavbě. Podle jeho výpovědi to bylo v létě 1991. V průběhu ústního jednání dne 27. 10. 2004 (protokol na č. l. 567) byl vyslechnut jako svědek J. V., který měl provádět na stavbě přeložku plynovodu. Svědek vypověděl, že se tak stalo na podzim 1991, kdy už byla stavba hotová, resp. v té době měly být podle něj hotovy základy a dílna, dělala se střecha. Na dotaz soudu, jak si vzpomíná, že práce prováděl zrovna v roce 1991, svědek odpověděl, že neví, "ještě byl v té době mladý". Přeložka plynovodu se přitom podle svědka musela provést až poté, kdy byly hotovy základy.

29. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl v rozsudku ze dne 27. 10. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že bylo prokázáno, že na základě stavebního povolení z 11. 5. 1990 byla zbourána původní garáž a na jejím místě vybudována dílna, zkolaudovaná 2. 4. 1991. Z výpovědí svědků pak měl soud za prokázané, že ještě v létě 1991 byla vybudována přístavba domu v podobě kuchyně a obývacího pokoje, která byla provizorně zastřešena. Tyto skutečnosti podle soudu potvrdila tvrzení vedlejších účastníků a rovněž předložené účetní doklady. Soud měl proto za prokázáno, že k okamžiku doručení výzvy k vydání, tj. k 1. 9. 1991 byla dokončena stavba dílny, obývacího pokoje a kuchyně. Pokud jde o obsah posudku z roku 1993, v němž se podává, že půdorysný rozsah se shoduje se stavbou z roku 1972, nalézací soud uvedl, že předmětem posudku byla původní cena nemovitosti, nikoliv její přestavba. Nalézací soud proto vzal za relevantní druhou alternativu uvedenou v revizním posudku, podle které bylo zachováno pouze 48 % PDŽ, zatímco 49 % bylo vybudováno nově a 3 % PDŽ byly vyměněny. V případě jednotlivých PDŽ došlo k nadpoloviční obměně u základů (62 %) a stropů (64 %), takže došlo u dvou prvků k obměně přesahující nadpoloviční objemový podíl prvku. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že vydání nemovitosti brání její zásadní přestavba, v jejímž důsledku došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru.

30. V průběhu odvolacího řízení byl Ústav soudního inženýrství VUT v Brně pověřen zpracováním doplňku ke znaleckému posudku, v němž by vypočetl rozsah změn PDŽ ke dni 1. 9. 1991, pokud bude vycházeno z toho, že k tomuto dni byla dokončena stavba dílny kolaudovaná dne 2. 4. 1991 a hrubá stavba obýváku a kuchyně s provizorním zastřešením této přístavby. V posudku je uveden následující poměr PDŽ (základy: 45 % původní, 2 % vyměněné, 53 % nové; zdivo: 62 % původní, 5 % vyměněné, 33 % nové; stropy: 44 % původní, 0 % vyměněné, 56 % nové; schody: 85 % původní, 0 % vyměněné, 15 % nové; krovy: 72 % původní, 0 % vyměněné, 28 % nové). Vážený průměr všech PDŽ pak podle posudku vychází: 56 % původních PDŽ, 3 % vyměněné na místě původních a 41 % nových PDŽ (č. l. 644).

31. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2006 městský soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu. V odůvodnění uvedl, že ani jedna varianta, s níž pracoval původní posudek, není pro posouzení případu relevantní, a že městský soud vyšel z tvrzení J. Š., podle něhož zadal znalecký posudek. S ohledem na to, že podle posudku došlo u dvou PDŽ k obměně představující nadpoloviční podíl všech konstrukcí daného prvku, dospěl odvolací soud k závěru, že je dána překážka vydání nemovitosti (č. l. 691).

32. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelů v té části, jíž se domáhali zrušení rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o vydání rodinného domu, a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o vydání pozemků p. č. 197 a p. č. 198/2. V odůvodnění pak potvrdil výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož k naplnění překážky postačuje prokázaná výměna nadpoloviční části alespoň u jednoho PDŽ, a odkázal na předchozí judikaturu, podle které není rozhodné, zda existuje na stavební úpravy stavební povolení nebo zda příslušné úpravy byly kolaudovány. Potvrdil proto správnost závěru odvolacího soudu, pokud vycházel ze stavu k okamžiku doručení výzvy k vydání věci. Současně však uvedl, že překážka podle § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích se zjevně nevztahuje na pozemek, nacházející se pod domem, a přilehlou zahradu, neboť při výkladu tohoto ustanovení nelze opomenout, že stavba není součástí pozemku a není vyloučeno, aby vlastníkem pozemku a stavby byly dva odlišné subjekty.

II.

33. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci. Výslovný souhlas obdržel od stěžovatelů a účastníků řízení, pouze vedlejší účastníci explicitně uvedli, že trvají na ústním jednání.

34. V této souvislosti je třeba odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 642/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 79, str. 259), v němž Ústavní soud vyložil postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavních stížnostech (zejména skrze interpretaci vztahu § 44 odst. 2 k § 28 odst. 2 a § 76 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že institut vedlejšího účastenství zajišťuje "pouze" pomoc v řízení, v němž vedlejší účastník vystupuje na straně orgánů veřejné moci a podporuje jejich obranu napadených rozhodnutí. Z toho Ústavní soud dovodil, že nelze přihlížet k úkonu vedlejšího účastníka, pokud odporuje projevu vůle účastníka řízení, na jehož "straně" vedlejší účastník v řízení vystupuje. Jinak řečeno, obdržel-li Ústavní soud od všech účastníků řízení souhlasy s upuštěním od ústního jednání a dospěl-li sám Ústavní soud k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci (ve smyslu objasnění případných porušení základních práv, nikoliv objasnění věci z hlediska aplikace jednoduchého práva), nelze k nesouhlasu vedlejších účastníků přihlížet. S ohledem na to Ústavní soud rozhodoval bez nařízení ústního jednání.

III.

35. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

36. Ústavní soud ve své bohaté judikatuře, týkající se zmírnění majetkových křivd spáchaných předchozím režimem, vyslovil přesvědčení, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen zamýšlený účel restituce, jinak řečeno, přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhrad či finančních kompenzací (srov. mezi jinými nález sp. zn. IV. ÚS 176/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 96, str. 35).

37. Institut překážek bránících vydávání nemovitostí pak Ústavní soud vyložil jako institut stanovující výjimku ze základního účelu restitucí, tj. výjimku z priority naturální restituce před poskytnutím náhrady. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání nemovitostí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 176/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 96, str. 35).

38. V případě překážky, která je konstruována v § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle níž nelze vydat stavbu, která svou přestavbou ztratila původní stavebně technický charakter, je reflektován vztah mezi stavebně technickým charakterem původní stavby a stavby, jejíž vydání je žádáno. Účelem tohoto ustanovení je na jednu stranu chránit jak samotného restituenta před tím, že namísto původní stavby rodinného domu mu bude vydán například vepřín, na druhou stranu je skrze toto ustanovení chráněno vlastnické právo toho, kdo do takto zásadní přestavby investoval své peněžní prostředky.

39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 145, str. 349) Ústavní soud v podstatě akceptoval výklad tohoto ustanovení zastávaný obecnými soudy, totiž že "pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku". Prvnímu senátu Ústavního soudu se tento výklad jeví ve vztahu k naplnění účelu restituce jako příliš restriktivní a omezující tento účel: pokud by měl Ústavní soud při výkladu tohoto ustanovení skutečně trvat na prioritě dosažení účelu restitucí, měl by naopak akcentovat mnohem striktnější výklad této překážky. První senát Ústavního soudu nicméně dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty po více než deseti letech změnit již ustálenou judikaturu soudů. Za zásadní však proto považuje korektivy, které druhý senát Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu formuloval, a to (1.) že je třeba i přes takto "matematicky" přesný výklad ustanovení zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu, (2.) že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a (3.) že zásadní přestavbou nelze rozumět "zachování statu quo" prostou výměnou částí jednotlivých prvků (ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti, která je spojena s technickým pokrokem, jehož bylo v průběhu vývoje dosaženo).

40. Z konstantní judikatury Ústavního soudu již také vyplývá, že zásah do základních práv může být založen uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva. Zejména v oblasti aplikace restitučních předpisů se Ústavní soud vyslovil proti kladení formalistních překážek, kterými je všemožně bráněno naplnění účelu restituce. Jinak řečeno, Ústavní soud v minulosti odmítl praxi obecných soudů (a to ostatně nejen v případě restitucí), kdy je sofistikovanou argumentací zdůvodňována zjevná nespravedlnost (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519).

41. V nyní projednávaném případě jde o situaci, kdy obecné soudy aplikovaly překážku vydání nemovitosti podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to s odůvodněním, na kterém založily svá rozhodnutí Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, totiž že stavba rodinného domu ztratila původní stavebně technický charakter, neboť došlo u dvou prvků dlouhodobé životnosti (základy a stropy) k obměně převyšující jednu polovinu konstrukcí daného prvku.

42. Ústavní soud, po seznámení se se shora uvedenými částmi spisů obecných soudů, dospěl k závěru, že okolnosti celého případu jsou přesně těmi skutečnostmi, jež vyžadují individuální posouzení, a nikoliv mechanickou aplikaci matematického vyjádření, k němuž dospěla předchozí judikatura obecných soudů.

43. V daném případě je zcela klíčová skutečnost, že obecné soudy ponechaly na počátku řízení zcela bez povšimnutí námitku vedlejších účastníků, že došlo ke změně stavebně technického charakteru nemovitosti. Obecné soudy se začaly důkazně zabývat touto námitkou téměř po deseti letech vedení sporu, kdy již nebylo možné zcela objektivně stanovit, v jaké fázi rozestavěnosti se nemovitost k okamžiku doručení výzvy k vydání nacházela. Procesní postup obecných soudů nelze klást k tíži ani jedné straně sporu, nicméně nelze zcela přehlížet, že to byli vedlejší účastníci, kteří podle vlastních tvrzení ve stavbě pokračovali i v době, kdy nabyl zákon o mimosoudních rehabilitacích účinnosti a kdy z dopisu rodičů stěžovatelů věděli o tom, že bude žádáno její restituční vydání. Ve stavbě přitom pokračovali i bez stavebního povolení, což pouze dále znesnadnilo jakoukoliv objektivizaci toho, v jaké fázi rozestavěnosti se objekt v příslušném období nacházel. Ačkoliv zřejmě nelze vedlejším účastníkům v tomto směru přisuzovat přímo to, že by jednali ve "zlé víře", přesto k této situaci svým jednáním přispěli.

44. Rovněž nelze zcela přehlížet, že v průběhu řízení bylo vypracováno několik posudků, které operovaly se zcela odlišnou podobou rozestavěnosti domu. Podle Ústavního soudu nelze stav, který konstatoval první posudek vypracovaný po místním šetření dne 30. 6. 1993 a podle něhož tehdejší stav v podstatě odpovídá stavu v roce 1972, bagatelizovat způsobem, jak to učinil nalézací soud, který konstatoval, že účelem tohoto posudku bylo ocenění nemovitosti, nikoliv posouzení stavu nemovitosti. Hodnota nemovitosti je jistě dána též stavebně technickým stavem nemovitosti, a pokud by platilo, co v řízení uváděli vedlejší účastníci a posléze svědci, měla by být již v té době stavba rodinného domu zcela odlišná (co do půdorysu, počtu podlaží) od stavby v roce 1972.

45. Revizní posudek Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, stejně jako jeho dodatek pak vycházejí ze stavu, který v zadání posudků konstatoval nalézací, resp. odvolací soud. Přitom obecné soudy při jejich zadání vyšly výlučně z tvrzení jednoho z vedlejších účastníků o stavu rozestavěnosti nemovitostí ke dni 1. 9. 1992, jak zaznělo explicitně v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Obecné soudy se však přitom nevypořádaly s rozdílnými tvrzeními jednotlivých vedlejších účastníků v úvodních fázích řízení (zejména s výpověďmi na ústních jednáních dne 5. 11. 1992 a 10. 12. 1992) a neodůvodnily, proč vzaly za jediné relevantní právě vyjádření J. Š. Rozhodnutí vystavěná na základě takto vypracovaných posudků se Ústavnímu soudu jeví krajně nespravedlivá, byť by se opírala o matematicky sebedokonalejší výpočty. Jinak řečeno, obecné soudy se v dané situaci, kdy po více než deseti letech sporu nelze s určitostí zjistit přesný stav rozestavěnosti nemovitosti, skryly za znalecké posudky, jejichž skutečná důkazní způsobilost je oslabena samotným východiskem výpočtů. Ústavní soud má za to, že se jedná přesně o situaci formalistního přístupu k právu, kdy obecné soudy namísto hledání skutečné individuální spravedlnosti vystaví rozhodnutí na exaktních znaleckých výpočtech, jejichž skutečná hodnota je velmi pochybná. Ostatně v případě aplikace § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je velmi diskutabilní hranice mezi tím, co je ještě právní posouzení, resp. výklad právní normy, a co stavebně technické posouzení znalce.

46. Pokud by i bylo možné brát závěry takového znaleckého posouzení za relevantní, vycházejí závěry pouze mírně ve prospěch nových konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti (53 % u základů a 56 % u stropů).

47. Ústavní soud je proto přesvědčen, že tyto okolnosti odůvodňovaly přísnou individualizaci dané kauzy. Jinak řečeno, projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít matematicky vyjádřený výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl vytvořen judikaturou soudů, ale kdy je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé. Obecné soudy v daném případě naopak bez této korekce převzaly "vzorec", jímž byl ustálenou judikaturou zaplněn výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž vyšly ze znaleckých posudků, jejichž závěry jsou přinejmenším zkreslené samotným zadáním, resp. nemožností důkazně podložit stav rozestavěnosti k datu doručení žádosti o vydání nemovitosti.

48. Namísto matematické přesnosti výpočtů se obecnésoudy měly soustředit na všechny shora uvedené postuláty plynoucí z předchozí judikatury Ústavního soudu (priorita restitutia in integrum, požadavek individualizovaného posouzení toho, zda je dána překážka vydání nemovitosti podle § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a přednost materiální spravedlnosti před právním formalismem), v jejichž světle se projednávaný případ jeví odlišně, než jak jej obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily.

49. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššíhosoudu považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že v důsledku tohoto rozhodnutí došlo k rozštěpení předmětu řízení, neboť pokud jde o vydání domu, bylo řízení před obecnými soudy skončeno, zatímco nárok na vydání pozemku pod domem, jakož i přilehlého pozemku, je dále předmětem řízení před nalézacím soudem. Jinak řečeno, v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu došlo k rozštěpení předmětu řízení s odlišným procesním režimem pro jeho jednotlivé části. Ústavní soud se k této praxi Nejvyššího soudu v minulosti vyjádřil například v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 37, str. 413) nebo sp. zn. I. ÚS 85/04 (tamtéž, svazek 42, nález č. 136, str. 91), v nichž ji označil za odporující základnímu právu na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud vážil, zda důvody kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají také v této skutečnosti. Dospěl však k závěru, že postup Nejvyššího soudu v této věci byl legitimní, neboť byl motivován snahou ukončit - alespoň částečně - řízení, které trvá více než patnáct let.

50. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v rozsahu, v němž se rozhodnutí týkala uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. 197, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1104 pro obec Praha, kat. úz. Klánovice.

51. Pokud jde o námitku stěžovatelů, týkající se neúměrné délky řízení, Ústavnísoud uvádí, že stěžovatelé toto tvrzení nijak blíže nekonkretizovali a zejména je nepromítli do znění petitu ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že i kdyby Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. např. sp. zn. III. ÚS 355/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usn. č. 16, str. 445). Nicméně i v případě, že by stěžovatelé danou námitku promítli do petitu ústavní stížnosti, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta pro nepřípustnost. To z důvodu, že poslední novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru