Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1496/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1496.10.1
Datum podání24.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1496/10 ze dne 11. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: JAKUBISKO FILM s. r. o., se sídlem Praha 4, Nad údolím 72, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, čj. 12 Co 352/2009 - 307, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označeného rozsudku, kterým měla být porušena zásada rovného postavení účastníků, zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že obecné soudy neshledaly v jednání osvětlovače K. S., který spolu s ostatními osvětlovači vyhlásil, při natáčení filmu "Post Coitum", stávku, naplnění podmínky pro uplatnění smluvní pokuty. Domnívá se, že zmíněný osvětlovač, jako podnikatel, nebyl oprávněn stávkovat a pokud tak učinil, nevznikl mu nárok na smluvní odměnu, neboť stávka je závažným porušením smlouvy, a to i za situace, kdy ji předtím již porušila druhá smluvní strana. Stěžovatelka nesdílí názor soudu prvního stupně, že vyhlášení stávky nebylo v rozporu s konkrétními pokyny produkce či režiséra. Soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s provedenými důkazy v podobě čestných prohlášení asistentky režie, asistenta vedoucího výroby a asistenta produkce, ze kterých vyplynulo, že ze strany osvětlovačů došlo ke svévolnému přerušení prací a opuštění natáčecího prostoru.

Stěžovatelka dále vyjádřila svůj nesouhlas s kvalifikací jejích námitek, týkajících se správnosti fakturace ze strany K. S. jako účelových, neboť bylo jeho úkolem, aby svá skutková tvrzení dokázal. V ústavní stížnosti vede polemiku s jednotlivými skutkovými závěry obecných soudů, přičemž dovozuje "extrémní nesoulad" jejich právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními v otázce, zda následkem "stávky" došlo nebo nedošlo k prodlení s natáčením dalšího filmového obrazu.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že K. S. podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu (dne 21. 5. 2005), jíž se domáhal po stěžovatelce zaplacení odměny, vyplývající ze smlouvy o provedení činnosti osvětlovače. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, čj. 56 C 73/2004 - 272, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 27.950,- Kč s přísl. a nahradit mu náklady řízení ve výši 35.552,65 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2009, čj. 12 Co 352/2009 - 307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

III.

Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ke svému zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv v postupu obecných soudů, které neuznaly její právo na uplatnění smluvní pokuty. Ústavnímu soudu předložila souhrn argumentů, které již uplatnila v rámci odvolání a které zřetelně ústavněprávní roviny nedosahují. V otázce hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které mu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud do tohoto procesu může zasáhnout pouze tehdy, pokud taková úvaha překročí hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popřípadě pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

Soud prvního stupně poté, co bylo jeho předcházející rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno, zevrubně přezkoumal jednotlivé žalobcem uplatněné faktury, včetně rozsahu, jakým byly či nebyly stěžovatelkou zaplaceny. Dokazování zaměřil na zjištění, zda stěžovatelka byla oprávněna uplatnit vůči němu smluvní pokutu, přičemž neshledal, že by jeho jednání bylo v daném případě v rozporu s pokynem produkce nebo režiséra, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že z místnosti odešel právě na jeho pokyn. Dostatečně hodnotil i otázku, zda a na jakou dobu došlo následkem postupu žalobce k přerušení prací a jaké důsledky mělo jeho jednání na další sled natáčení. Stěžovatelka neprokázala, že by nenatočení obrazu č. 55 bylo způsobeno jeho jednáním.

Ve velmi obsáhlém odůvodnění jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací jasně a srozumitelně shrnuly výsledky provedeného dokazování. Vysvětlily své úvahy při hodnocení důkazů, přičemž uvedly, z jakých důkazů vycházely, pokud dospěly k závěru, že uplatnění smluvní pokuty stěžovatelkou nebylo důvodné. Totožné námitky jako v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v rámci odvolání. Jak Ústavní soud shledal, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal a své závěry adekvátně odůvodnil. Stěžovatelka tedy ústavní stížností pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, jíž však, s ohledem na shora uvedené principy své činnosti, není.

Obecné soudy posoudily mezi účastníky sporné otázky sice odlišně od stěžovatelčina přesvědčení, ale jejich rozhodnutí nevykazují žádný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. S ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů obecně, soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod., lze konstatovat, že jejich srozumitelně a logicky odůvodněná rozhodnutí tyto požadavky splňují. Jejich právní závěry jsou závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud proto uzavírá, že obecnými soudy podaný výklad, a aplikace rozhodného podústavního práva, nevybočil ze standardů rozhodovací praxe, nepostrádá racionální základnu a je adekvátně odůvodněn. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení shora citovaných práv stěžovatelky, jak tvrdí v ústavní stížnosti, a nenalezl nic, co by její ústavní stížnost posouvalo do ústavněprávní roviny.

Z výše uvedených důvodů proto ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru