Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1493/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
skutek/totožnost
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1493.11.1
Datum podání23.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 220


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1493/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Rumburk, U Jiskry 114/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2010, čj. 3 Tdo 1385/2010 - 18, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 To 131/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2010, čj. 5 T 74/2009 - 247, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti M. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K nim mělo dojít tím, že rozsudkem odvolacího soudu byl odsouzen pro zcela jiný skutek, než pro který byl obžalován a odsouzen soudem prvního stupně. Byl tedy odsouzen za jednání, které není protiprávní, ale dokonce je ústavním pořádkem České republiky chráněno, a navíc všechna tři napadená rozhodnutí porušují zásadu subsidiarity trestní represe a zásadu "ultima ratio".

Z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Za tyto trestné činy a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání stěžovatele krajský soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Po úpravě skutkové věty tak, aby odpovídala zjištěním ohledně vlastnického práva k označené žárové zinkovně, uznal znovu stěžovatele vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a opětovně mu uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že shora uvedené tvrzení stěžovatele o porušení totožnosti skutku neodpovídá skutečnosti. Jak již uvedl Nejvyšší soud, i když odvolací soud provedl úpravu skutkové věty, učinil tak při zachování totožnosti skutku, aby popis skutku odpovídal učiněným zjištěním. Stěžovateli bylo po celou dobu trestního řízení kladeno za vinu, že při postupném uzavírání kupních smluv s poškozenými společnostmi VIVA leasing, a. s., či D. S.Leasing, vystupoval klamavě jako vlastník prodávané průmyslové technologie (žárové zinkovny) a neuvedl či zamlčel podstatné okolnosti o prodeji této technologie společnosti IPB Invest, které mohly mít podstatný vliv na rozhodování označených společností, zda do obchodně právního vztahu se stěžovatelem vstoupí či nikoli. V podrobnostech týkajících se totožnosti skutku Ústavní soud odkazuje na velmi pečlivou a podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu.

Z popisu jednání stěžovatele pak nelze přisvědčit jeho tvrzení o tom, že jeho jednání (zamlčení podstatných okolností týkajících se vlastnictví prodávané věci, klamavé vystupovaní v pozici vlastníka předmětné věci a způsobení škody ve výši přesahující tři miliony korun) není protiprávní a že je dokonce ústavním pořádkem České republiky chráněno. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil ani porušení zásady subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru