Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1489/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hradec Králové
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1489.20.1
Datum podání26.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1489/20 ze dne 16. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti I. K., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Pouchovská č. 1255/109B, proti výroku pod bodem III. a V. doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2019 č. j. 0 P 346/2014-453, 23 P a Nc 228/2016 a proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2020 č. j. 17 Co 18/2020-477, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o změnu úpravy péče o nezletilé děti.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení o změnu péče o nezletilé děti bylo rozhodnuto o svěření dětí do střídavé péče, matce dětí (stěžovatelka) bylo určeno výživné na každé dítě 1 500 Kč měsíčně, rozhodnuto o její povinnosti uhradit otci dlužné výživné ve výši 18 000 Kč pro obě děti, rodičům nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a bylo rozhodnuto o povinnosti rodičů uhradit České republice náklady řízení.

Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů, pokud jde o výši výživného a dlužné výživné. Namítá, že nebylo provedeno řádné dokazování ohledně výdělkových a majetkových poměrů a schopností otce. Zejména namítá, že jí bylo uloženo platit výživné i za dobu od 1. 3. 2017 do 31. 8. 2017, kdy sice byla zkoušena střídavá péče, ale fakticky většinu nákladů dětí hradila stěžovatelka.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení § 913 a § 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši a zaujímal stanovisko k mechanismu jejich výpočtu, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, že soudy vycházely ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnovaly odpovídající pozornost, kdy je posuzovaly z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci, a to i s přihlédnutím k fakticky probíhající střídavé výchově v období od 1. 3. 2017 do 31. 8. 2017. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v postupu soudů neshledal pochybení, jež by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru