Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1488/18 #1Usnesení ÚS ze dne 12.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1488.18.1
Datum podání30.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1488/18 ze dne 12. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Ladislavem Špelinou, advokátem se sídlem K. H. Borovského 692/63, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 110/2018-160 ze dne 21. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že tímto rozhodnutím, jakož i jemu předcházejícími rozhodnutími obecných soudů, bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy zároveň dle mínění stěžovatele porušily zásady nulla poena sine lege a ne bis in idem, zakotvené v čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 14 To 110/2018-160 ze dne 21. 2. 2018 Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 0 Pp 221/2017-145 ze dne 17. 1. 2018, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7 let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 1 T 190/2010 ze dne 27. 8. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 103/2014 ze dne 5. 6. 2014. Oba soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to existující předpoklad toho, že do budoucna povede řádný život.

Pro úplnost je možno dodat, že krajský soud rozhodoval ve věci podruhé. Již dříve usnesením č. j. 13 To 426/2017- 126 ze dne 21. 11. 2017 z procesních důvodů zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami č. j. 0 Pp 221/2017-114 ze dne 18. 10. 2017.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudů vytkl, že neúplně zjistily skutkový stav věci a vydaná rozhodnutí řádně neodůvodnily, pakliže své závěry ohledně naplnění podmínky vedení řádného života opíraly nepřípustně v podstatě toliko o jeho trestní minulost, aniž se zabývaly dalšími relevantními aspekty. Dle mínění stěžovatele nebyla dostatečně (v materiálním smyslu) zohledněna skutečnost, že začal spolupracovat s Centrem sociálních služeb v Praze a účastnil se programu "BETA", který mu měl, mimo jiné, pomoci s úhradou jeho závazků. Dále měly oba soudy pominout zejména změnu jeho postoje k trestné činnosti obecně, výchovný vliv stávajícího trestu odnětí svobody v kontextu s narůstajícím věkem stěžovatele (je mu 60 let), rozhodnost nevrátit se do věznice a tedy jeho vůli žít řádným životem a v neposlední řadě i chování ve věznici, které prokazuje jeho polepšení ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Obecné soudy v dané věci nedocenily ani eventualitu případného nařízení dohledu probačního úředníka, který by nad nápravou a resocializací stěžovatele mohl dozírat po dobu delší (až sedm let) oproti tomu, kolik zbývá vykonat stěžovateli z nepodmíněného trestu odnětí svobody (pouze 1 rok). Hrozba přeměny trestu by jej navíc odrazovala od páchání další trestné činnosti. Stěžovatel dodal, že hodnocení toho, zda žadatel v budoucnu povede řádný život, nelze zakládat výlučně na předešlých vykonávaných trestech, a to z důvodu, že takový postup znamená jednak dvojí odsouzení a jednak činí z podmíněného propuštění institut nepoužitelný a nadbytečný. Jeho aplikace by se totiž pro každého žadatele s trestní minulostí stala nedostupnou. Podobný postup, jak stěžovatel upozornil, zapovídá i judikatura Ústavního soudu, jmenovitě nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, který obecné soudy v jeho případě nerespektovaly.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, z poslední doby pak usnesení sp. zn. III. ÚS 681/18 ze dne 15. 5. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

V reakci na námitky stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že posouzení podmínek předpokladu vedení řádného života nijak nevylučuje úvahu soudu založenou na trestní minulosti odsouzeného, zde konkrétně skutečnosti, že stěžovatel byl ve výkonu trestu odnětí svobody vícekrát, přičemž tyto tresty nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové zohlednění nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové. Obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 2531/16 ze dne 8. 3. 2017). Musí však být zřejmé, že se soud vypořádal i se skutečnostmi majícími původ v současnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3773/16 ze dne 14. 2. 2017).

Dle náhledu Ústavního soudu se v nyní posuzovaném případě obecné soudy shora naznačeným zásadám nikterak nezpronevěřily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, a jeho sociální zázemí, včetně stěžovatelem navázané spolupráce s Centrem sociálních služeb v Praze. Na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Podle Ústavního soudu je "polepšení" třeba chápat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice. Musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3024/16 ze dne 11. 10. 2016). "Jinými slovy řečeno, otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele." (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014). Ačkoliv to obecné soudy v daném případě výslovně neuvedly, z jejich rozhodnutí je možno implicitně dovodit, že u stěžovatele nezjistily takový osobnostní posun, který by odůvodnil předpoklad, že situace bude po jeho propuštění odlišná, tzn., že stěžovatel svým slibům stran opuštění dosavadního životního stylu poznamenaného opakovaným pácháním trestné činnosti, tentokrát dostojí a povede řádný život. Předpoklad, že stěžovatel bude za nezměněných či velmi podobných okolností vzorce svého chování opakovat, je přitom předpokladem bezpochyby racionálním a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Ústavní soud má současně za to, že ve věci provedené hodnocení není v rozporu ani s právním názorem obsaženým ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017.

Zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených mu ústavním pořádkem České republiky prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru