Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1483/10 #1Usnesení ÚS ze dne 22.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1483.10.1
Datum podání21.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 202

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1483/10 ze dne 22. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců a Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem Drobného 34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 7 To 417/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí obecného soudu, a to pro porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecného soudu, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 1 T 112/2009, byl stěžovatel uznán vinným [v bodě 1)] trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a [v bodě 2)] trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným R. B. tím, že "1) dne 19. 12. 2008 v době kolem 20.00 hod. v B., na ulici R. v hospodě "U.", společně fyzicky napadli, po předchozí slovní rozepři manžele M. L., a J. L., kdy J. P. povalil J. L. na zem a kopal ho nohama do jeho boku a břicha, R. B. mezitím srazil na zem M. L., klečel na ní a přitom ji škrtil rukama na krku, bil dlaněmi do obličeje, svého jednání zanechal až poté, co byl okřiknut hosty restaurace, ovšem dále napadal fyzicky J. L., kterého natlačil společně s J. P. do skleněné skříně za barem, přičemž v důsledku jejich napadení bylo M. L. způsobeno zranění, a to lehký otřes mozku s pohmožděním hlavy, J. L. pohmoždění hlavy, pohmoždění nosu s krvácením a mnohočetné oděrky na rukou, bez vystavení pracovní neschopnosti poškozeným, s dobou léčení v trvání 10 dní s přechodnou bolestí hlavy, u poškozeného J. L. s přechodnou bolestí hlavy, nosu a ruky;

2) dne 10. 6. 2009 v době od 21.30 hod. do 22.15 hod. v B., na ulici Z., před restaurací "U F.", společně zcela bezdůvodně napadli hlídku Policie ČR, Obvodního oddělení Brno-Komárov č., ve složení pprap. V. M. a nstržm. L. P., kdy hlídka byla přivolána k zákroku do uvedené restaurace z důvodu předchozího narušení pořádku v restauraci ze strany jmenovaných, přičemž policisté při příjezdu na místo vyzvali podezřelé k prokázání totožnosti s poučením ohledně možnosti předvedení, případně užití donucovacích prostředků, kdy R. B. bránil policistům provedení zákroku, tělem zahrazoval přístup k J. P., který se dal na útěk, a když se ho snažil policista pprap. M. zadržet, J. P. ho udeřil rukou do hrudníku, kousl ho do hřbetu levé ruky, kladl dále aktivní odpor a roztrhl policistovi služební košili, v důsledku čehož ze strany policistů byly užity údery tomfou, přičemž R. B., v době, kdy prováděla nstržm. P. služební zákrok, přistoupil k ní a odtahoval ji od J. P., kterému se tak podařilo utéci, a přitom srazil k zemi úderem lokte do obličeje nstržm. P., přičemž napadením ze strany podezřelých bylo pprap. M. způsobeno poranění, a to oděrky na obou rukou, zhmoždění hrudníku a kousnutí na levé ruce a nstržm. P. pohmoždění dolní čelisti, tržná rána na spodním rtu,odřenina pravého lokte a pravého kolena".

Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 155 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako podané z jiného než zákonného důvodu dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

II.

1) Stěžovatel zejména namítá neprovedení svých důkazních návrhů (především fotodokumentaci svého zranění a své lékařské zprávy - srov. bod II. předposlední odstavec ústavní stížnosti a bod III. odstavec třetí ústavní stížnosti).

2) Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury nemají obecné soudy povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí příslušné věci (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995 nebo v poslední době např. usnesení sp. zn. I. ÚS 755/10).

3) Taková situace nastala i v této souzené věci. Nalézací soud nevyhověl stěžovatelovým důkazním návrhům s odůvodněním, že "Soud dále dospěl k závěru, že ke zjištění skutkového stavu ve věci by žádným způsobem nepřispělo též provedení dalších důkazů navrhovaných u hlavního líčení obhájcem obžalovaného P., a to výslech svědka Š., fotodokumentace na obžalovaného P. a vyžádání zprávy z oboru psychiatrie na obžalovaného P. Soud proto tyto nově navrhované důkazy neprovedl." (srov. též čl. 112 spisu). To je z hlediska ústavní konformity námitky stěžovatele klíčové; to konstatoval Ústavní soud např. též v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 755/10).

Zde lze citovat i judikaturu Ústavního soudu, dle níž v tam souzeném případě odmítnutím důkazního návrhu pro nadbytečnost nedošlo k porušení základních práv a svobod, a to dokonce ani tehdy, jestliže tato nadbytečnost nebyla v rozhodnutí obecného soudu explicitně zmíněna; to je rozdíl oproti rozsudku nalézacího soudu v dané věci, takže uvedená judikatura je tím spíše pro nyní posuzovanou věc použitelná. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 452/07 Ústavní soud uvedl: "Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05]." V usnesení sp. zn. II. ÚS 744/06 Ústavní soud konstatoval: "Za vadu lze považovat pouze stav, kdy neprovedení navrženého důkazu není soudem zdůvodněno. Jde o případ tzv. opomenutých důkazů, tj. o stav, kdy z celého průběhu řízení a z obsahu odůvodnění nelze dovodit, že možnost provedení takového důkazu soud nebral vůbec do úvahy. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá jeho závěr, že provedené důkazy postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Z toho lze dovodit, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné. V okolnosti, že obecné soudy v protokole o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedly důvody, které je vedly k neprovedení uvedeného důkazu, je možno spatřovat pochybení, nejde však o pochybení tak závažné, že by nutně muselo způsobit porušení základních práv (shodně viz nález sp. zn. I. ÚS 189/05). Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci rozhodnutí. Nelze totiž přehlížet, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje též právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě."

4) Ústavní soud dodává, že odmítnutí předmětných důkazních návrhů stěžovatele se týkalo toliko jednoho skutku (jak uvádí stěžovatel, předmětné důkazní návrhy měly prokázat, že "míra použitých donucovacích prostředků byla ze strany poškozených zcela neadekvátní a obžalovaný byl nucen se jim bránit, aby neutrpěl další, mnohem závažnější zranění."); tudíž ve vztahu k dalšímu skutku stěžovatelem navržený důkaz zjevně neměl relevanci.

5) Ústavní soud dále uvádí, že ve spise jsou založeny lékařské záznamy o zdravotním stavu stěžovatele, a to z Fakultní nemocnice Brno, Jihlavská 20 (na č. l. 66 -69 spisu a na č. l. 95 - 98 spisu). Tyto listinné důkazy tedy v hlavním líčení před nalézacím soudem provedeny byly (srov. protokol o hlavním líčení, č. l. 111 - 112). To stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí. Účelem stěžovatelových důkazních návrhů, dokumentujících jeho zdravotní stav, mělo být zjištění, zda míra použitých donucovacích prostředků nebyla ze strany poškozených zcela neadekvátní, takže stěžovatel by byl nucen se jim bránit, aby neutrpěl další, mnohem závažnější zranění (srov. bod II. předposlední odstavec ústavní stížnosti). Stěžovatel však již neuvádí, proč k dosažení tohoto účelu nestačily již před nalézacím soudem jako důkaz provedené shora citované lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu po zákroku. Jinými slovy, stěžovatel nenamítá, v čem konkrétně jsou provedené lékařské zprávy jako důkazy nedostatečné či jinak neadekvátní; ani neargumentuje, v čem s těmito lékařskými zprávami nesouhlasí. Stěžovatel ani nenamítá, že by z těchto lékařských zpráv plynulo, že míra použitých donucovacích prostředků byla ze strany poškozených neadekvátní, takže stěžovatel byl nucen se jim bránit, aby neutrpěl další, mnohem závažnější zranění. Stěžovatel byl přitom dotázán nalézacím soudem dle § 214 tr. ř. k listinným důkazům včetně citovaných lékařských zpráv, leč v protokolu o hlavním líčení je uvedeno: "bez vyjádření" (srov. č. l. 112 spisu). Tedy, ani před nalézacím soudem stěžovatel nenamítal neadekvátnost těchto důkazů (pouze jen posléze navrhl "vyžádání fotodokumentace na obž. P." - srov. č. l. 112 spisu). Se zřetelem k tomu lze stěží vytknout obecným soudům, že jeho důkazním návrhům nevyhověly. Stěžovatelova výtka v ústavní stížnosti ohledně neprovedení jeho důkazních návrhů se tak v tomto kontextu jeví spíše jako formální.

6) Ústavní soud tedy usuzuje - s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i soudu odvolacího jako celku - že se soudy dostatečným způsobem vypořádaly jak z formálního, tak i z materiálního hlediska s důkazními návrhy stěžovatele, jestliže jim pro nadbytečnost nevyhověly.

III.

1) V dalším je obsahem ústavní stížnosti v podstatě jen polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů, s jejich právními závěry o vině stěžovatele a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. V důsledku toho bylo - dle stěžovatele - porušeno jeho základní právo dle čl. 40 odst. 2 Listiny na presumpci viny, porušena zásada in dubio pro reo a zásada nutnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, jakož i jeho právo dle čl. 40 odst. 3 Listiny a zásada volného hodnocení důkazů.

2) Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.

Z odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Není tedy - v daných souvislostech - v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Zde lze poukázat především na následující část rozsudku nalézacího soudu, která se vypořádává s obhajobou stěžovatele, předkládanou i v ústavní stížnosti. Ke skutku pod bodem 1) soud uvedl, že ačkoli se výpovědi obou svědků L. v podrobnostech, týkajících se konkrétního průběhu celého incidentu, rozcházejí (resp. svědek L. si již celou situaci příliš nevybavuje), v podstatném se shodují. "Tedy zejména v tom, že aniž by k tomu zavdali důvod, byli oběma spoluobžalovanými napadeni." Nalézací soud v tomto kontextu uvedl, že nemá nejmenšího důvodu výpovědím obou svědků neuvěřit, neboť tito neměli žádného zřejmého důvodu případným křivým obviněním či křivou výpovědí oba obžalované poškozovat a sebe tak navíc vystavit nebezpečí trestního stíhání. Dále nalézací soud konstatoval, že jejich výpovědi jsou v souladu s provedenými listinnými důkazy. Ke skutku uvedenému pod bodem 2 výroku nalézacího soudu městský soud konstatoval, že zde též vycházel především ze svědeckých výpovědí; obhajoba stěžovatele, že poškozenou nesrazil úmyslně, byla podle soudu jednoznačně vyvrácena zejména výpověďmi obou policistů, kteří shodně uvedli, že šlo o jednoznačný úmysl stěžovatele poškozenou policistku udeřit, neboť stěžovatel běžel přímo proti ní, nesnažil se jí nijak vyhnout, naopak rána byla přímo mířena zvednutým loktem. (Stěžovatel oproti tomu tvrdil, že jeho zrak byl oslaben slzným plynem, a proto necíleně narazil do poškozené policistky, která mu úmyslně zastoupila cestu - srov. např. str. 4 nahoře ústavní stížnosti). K tomu však nalézací soud uvedl, že výpovědi policistů jsou jak v souladu s výpovědí svědka H. (č.l. 109), tak i s provedenými listinnými důkazy (poznámka: tím měl nalézací soud patrně na mysli mj. lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu poškozených policistů - srov. např. protokol o hlavním líčení před nalézacím soudem na č.l. 111 spisu).

3) Řečeno poněkud jinými slovy, je zřejmé, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Soudy proto neporušily ani zásadu in dubio pro reo, jak stěžovatel dovozoval.

Za tohoto stavu nelze obecným soudům - ani pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru