Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1480/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkrozhodnutí procesní/opravné, doplňující
petit/vady
žaloba/na plnění
úrok z prodlení
příslušenství
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1480.11.1
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

142/1994 Sb.

99/1963 Sb., § 166, § 121 odst.3, § 79 odst.1, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1480/11 ze dne 7. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ZEUS - zemědělské služby, s. r. o., se sídlem Holubice 2, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Křemencová 185/1, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2010, č. j. 20 C 108/2006-144, a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 15/2011-165 ze dne 1. března 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírají ji zejména o následující důvody:

Stěžovatel v žalobě ze dne 23. 6. 2006 uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 1 nárok na přiznání náhrady škody ve výši 1.645.926,01,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 108/2006-113 ze dne 9. 6. 2010 mu byla podle jeho tvrzení žalovaná částka přiznána, o příslušenství pohledávky však nebylo rozhodnuto a předmět řízení tak nebyl zcela vyčerpán. Stěžovatel proto podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na vydání doplňujícího rozsudku, ve kterém žádal, aby soud rozhodl o příslušenství výše zmiňované částky. Obvodní soud svým usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 20 C 108/2006-144, návrh zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze, který napadené usnesení dne 1. 3. 2011 usnesením č. j. 15 Co 15/2011-165 potvrdil.

Stěžovatel uvádí, že se v žalobním podání ze dne 23. 6. 2006 skutečně dopustil chyby, neboť ve formální části petitu výslovně neuvedl, že požaduje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalovanou částku i s příslušenstvím; formuloval ji pouze na zaplacení částky 1.645.926,01,- Kč a náhrady nákladů řízení. Skutečnost, že stěžovatel žalobou uplatňoval i příslušenství však prý vyplývala z titulních stran žaloby o náhradu škody ve výši 1.645.926,01,- Kč s příslušenstvím, které zůstalo zachováno i v označení veškerých dalších podání učiněných k obvodnímu soudu. Stěžovatel považuje tento postup obvodního soudu, kdy jeho rozsudek "nepokryl" celý předmět řízení, tak jak byl vymezen žalobou, za odepření spravedlnosti a porušení svého práva na spravedlivý proces, a to vlivem příliš formalistického přístupu k obsahu žaloby. Stěžovatel přitom vycházel z dikce ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ze kterého prý vyplývá jen to, že z návrhu vůči soudům musí být patrno, kdo jej činí a čeho se domáhá; stěžovatel v této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2005).

Stěžovatel přitom - toliko podle svého tvrzení - v návrhu na vydání doplňujícího rozsudku uvedl, že petit znějící "o náhradu škody ve výši 1.645.926,01,- Kč s příslušenstvím" je třeba považovat za dostatečně určitý; vzhledem k tomu, že předmětem žaloby byla peněžitá pohledávka, nemůže jít v tomto případě o nic jiného než o úroky z prodlení. Výše zákonných úroků z prodlení je přitom podle stěžovatele přesně dána nařízením vlády číslo 142/1994 Sb. a jiná být nemůže. Počátek prodlení žalovaného potom podle stěžovatele vyplývá z jeho žalobního podání. Stěžovatel může požadovat úroky od 23. 5. 2006 až do zaplacení, neboť dne 22. 5. 2006 mu byl doručen dopis žalovaného ze dne 18. 5. 2006, ve kterém ho žalovaný informuje, že jeho žádost o náhradu škody považuje za nedůvodnou. Obvodní soud se však žádným z těchto argumentů ve svém zamítavém usnesení ze dne 13. 10. 2010 vůbec nezabýval. Návrh stěžovatele zamítl s prostým konstatováním, že příslušenství žalované částky nebylo předmětem řízení, protože nebylo uvedeno v žalobním petitu. Nevypořádání se se shora citovanými argumenty - ze strany obvodního soudu - pak stěžovatel považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces, konkrétně do práva na to, aby se soud žalobním návrhem náležitě zabýval.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že proti usnesení obvodního soudu o zamítnutí návrhu na vydání doplňujícího rozsudku podal odvolání, leč odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se podle tvrzení stěžovatele omezil na konstatování, že soud prvního stupně správně rozhodl o tom, čeho se stěžovatel domáhal a že ani ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu nelze shledat na straně obvodního soudu žádné pochybení. Co se týká náležitostí návrhu podle § 79 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud ve svém rozhodnutí prohlásil, že všechny náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly a aby o nich nebylo nejmenších pochyb. K tomu stěžovatel dodává, že jednoznačná formulace žalobního návrhu je v jeho případě nezpochybnitelná, neboť z návrhu na vydání doplňujícího rozsudku dostatečně plyne.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 evidovaný pod sp. zn. 20 C 108/2006. Zjistil, že podáním ze dne 23. 6. 2006 se stěžovatel domáhal na žalovaných zaplacení částky ve výši 1.645.926,01 Kč. Žaloba byla podána proti Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností při intervenčním výkupu obilí a proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem při intervenčním výkupu obilovin. Žalobní návrh je přitom v rubrice označen jako "žaloba o náhradu škody ve výši 1.645.926,01 Kč s příslušenstvím"; v textu žaloby se však stěžovatel o příslušenství dále nezmiňuje a v žalobním petitu požaduje zaplacení pouze částky 1.645.926,01 Kč a náhrady nákladů řízení (srov. č.l. 13).

Rozsudkem ze dne 9. 7. 2010, č. j. 20C 108/2006-113, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci tak, že žalobu vůči žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu zamítl (výrok I.), České republice - Ministerstvu zemědělství uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1.645.926,01 Kč (výrok II.), ve vztahu mezi stěžovatelem a Státním zemědělským intervenčním fondem žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.), ve vztahu mezi stěžovatelem a Českou republikou - Ministerstvem zemědělství uložil České republice - Ministerstvu zemědělství povinnost uhradit žalobci náklady řízení 91.105,- Kč (výrok IV.).

Podáním soudu doručeným dne 30. 9. 2010, stěžovatel navrhl vydání rozhodnutí, kterým by soud rozsudek ze dne 9. 7. 2010, č. j. 20 C 108/2006-113, doplnil o další výrok, jelikož celý předmět řízení nebyl nevyčerpán; konkrétně uplatnil požadavek na úhradu příslušenství žalované částky v podobě zákonných úroků z prodlení za dobu od 23. 5. 2006 do zaplacení (srov. č.l. 139 - 143). Stěžovatel vycházel z ustanovení § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Svůj návrh na vydání doplňujícího rozsudku odůvodnil tím, že se soud řádně nevypořádal s jeho návrhem na uložení povinnosti žalovaným včetně příslušenství, ačkoli požadavek na přisouzení příslušenství je v návrhu výslovně zmiňován, je obsažen v záhlaví rozhodnutí soudu i v protokolu o jednání. Z předmětu žalobního návrhu, kterým je peněžitá částka, a z popsaného skutkového stavu, jímž je porušení povinnosti žalovaných (případně nesprávný úřední postup) vyplývá, že příslušenstvím rozumí stěžovatel - žalobce úroky z prodlení v zákonné výši. Příslušenstvím stěžovatel - podle svého tvrzení - zcela jistě nerozumí náklady spojené s uplatněním pohledávky, které v daném případě přestavují náklady řízení, o kterých soud v soudním řízení rozhoduje obligatorně, a proto je není třeba uvádět. Soud tedy podle stěžovatele pochybil, pokud o příslušenství nerozhodl, případně nevyzval žalobce k bližší specifikaci tohoto nároku.

Obvodní soud pro Prahu 1 návrh stěžovatele napadeným usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 20 C 108/2006-144, zamítl. Stěžovatel sice - podle obvodního soudu - své podání ze dne 23. 6. 2006 označil jako "žaloba o náhradu škody ve výši 1,645.926,01 Kč s příslušenstvím"; z textu žaloby, kde obšírně líčí skutečnosti, ve kterých spatřuje porušení právních povinností žalovaných a vyčísluje výši škody, však nijak nevyplývá, že by se domáhal "příslušenství nároku dle označení žaloby", snad s výjimkou náhrady nákladů řízení. Požadavek na "příslušenství" (jiné než náhrada nákladů řízení, o níž soud rozhodl) tak zůstává pouze součástí označení podání žalobce, ze kterého je převzat i do označení věci soudem. O příslušenství v podobě úroků z prodlení v zákonné výši se žalobce nezmiňuje ani v žalobním petitu. "Na základě uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že příslušenství žalované částky v podobě úroku z prodlení ve výši dle nař. vl. č. 142/1994 Sb. z částky 1.645.926,01 Kč za období od 23.5.2006 do zaplacení (jak je požadován podáním ze dne 30.9.2010) není předmětem řízení, a proto o něm nelze rozhodnout (poznámka: ani) doplňujícím rozsudkem."

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením z 1. 3. 2011, č. j. 15 Co 15/2011-165, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Z obsahu žaloby totiž podle soudu zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel sice uvedl na první stránce své žaloby, že se domáhá náhrady škody v uvedené výši a že k této částce připojil dovětek "s příslušenstvím", avšak v rozsáhlém žalobním tvrzení (obsaženém na dalších stránkách) již nezmínil to, že se současně s náhradou škody domáhá též zákonných úroků; toto neuvedl ani" ve svém petitu", jímž je soud při svém rozhodování vázán, tzn., že tento petit nesmí překročit. Za situace, kdy není rozpor mezi petitem a obsahem žaloby, soud prvního stupně správně rozhodl o tom, čeho se žalobce domáhal; ani ve světle nálezu Ústavního soudu (poznámka: jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp.zn. II. ÚS 3137/09, doposud nepublikováno, dostupné online pod http://nalus.usoud.cz), na který stěžovatel poukazuje, nelze shledat na straně soudu žádné pochybení. Náležitosti návrhu vyjadřují požadavky na jeho obsah. Všechny náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly nebo je bylo možné alespoň z textu bez jakýchkoliv pochybností dovodit. Požadavek na přiznání zákonných úroků z prodlení však v posuzované věci - podle odvolacího soudu - dovodit nelze a proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže návrh na doplnění rozsudku zamítl.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 1 tak (srov. č.l. 203), že zcela odkázal jak na rozhodnutí své, tak na rozhodnutí Městského soudu v Praze. S případným upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádřil souhlas.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí a s případným upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasil.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že v rámci agendy obecných soudů (zejména občanskoprávní) existují typy rozhodnutí, jež - byť nejsou z ústavněprávního přezkumu zcela vyloučeny a mohou se někdy citelně dotknout účastníka řízení - nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást naroveň rozhodnutím ve věci samé; typicky jde například o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. V tomto směru již existuje bohatá judikatura. Podle přesvědčení Ústavního soudu se i příslušenství jistiny, konkrétně úroky, svoji povahou a významem - nazíráno z ústavněprávního hlediska - nákladům řízení velmi blíží; z hlediska samotného řízení o meritu věci jde totiž o prvek subsidiární a akcesorický. Tím, že těžištěm nyní souzené věci je právě příslušenství (úroky), se ostatně tato věc výrazně odlišuje od stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09; tam se totiž Ústavní soud zabýval posuzováním přílišného formalismu při hodnocení náležitostí žalobního petitu v situaci, kdy měl formalismus obecných soudů vliv na výsledek řízení ve věci samé.

Ústavní soud - zohledniv právě uvedené skutečnosti - posoudil konkrétní námitky stěžovatele a s ohledem na jeho argumentaci uvádí ještě následující.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že ze všech jeho podání (z jejich titulních stran) v soudním řízení bylo patrno, že společně s jistinou bylo žádáno i příslušenství, a z termínu příslušenství dovozuje, že zde nepochybně šlo o úroky z prodlení. Jeho úvaha je však velmi zkratkovitá a zcela nepřesná. Přehlíží totiž, že příslušenstvím pohledávky jsou kromě úroků z prodlení mj. také náklady spojené s uplatněním pohledávky (§ 121 odst. 3 OZ) Přitom ze samé skutečnosti, že o nákladech řízení rozhoduje soud i bez návrhu, nelze dovozovat, že uváděl-li stěžovatel (žalobce) v rubrice svého podání "žaloba o náhradu škody ve výši ... s příslušenstvím", že tím apriorně nežádá právě náklady soudního řízení. Jestliže pak následně obecný soud neshledal rozpor mezi obsahem žaloby - z něhož neplyne, že by se byl stěžovatel domáhal příslušenství nároku (úroku) - a závěrečným petitem v žalobě uvedeným, v němž stěžovatel žádá toliko zaplacení zažalované částky a náhradu nákladů řízení, pak na tomto jeho postupu (resp. výkladu) nelze shledávat nic extrémního, co by zasahovalo samu rovinu ústavnosti.

Z právě uvedeného tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - vyplývá, že lze těžko obecným soudům vytýkat přílišný formalismus při posuzování návrhu stěžovatele ve smyslu § 79 o. s. ř., jehož se dovolává. V této souvislosti se pak Ústavní soud nemůže nepozastavit nad tím, že stěžovatel nevyužil možnosti podat zcela nový návrh, jímž by se mohl - jestliže má pravomocně přiznanou jistinu - domáhat toliko zaplacení příslušenství (úroku) k této jistině. Takový postup stěžovatele (který oproti tomu navrhl vydání doplňujícího rozsudku podle § 166 o. s. ř.) by byl povaze dané věci nepochybně adekvátnější. Tu nelze přehlédnout ani to, že sám návrh na doplnění rozsudku podle § 166 o. s. ř. (tedy jestliže soud nerozhodl o některé části předmětu řízení) neodpovídá právnímu stavu věci; typicky jde totiž o případ, kdy soud takové rozhodnutí o některé části předmětného řízení učinit opomněl. Taková situace však v souzené věci nenastala, což je z obsahu napadených rozhodnutí (a z obsahu celého spisu) dostatečně patrno.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru