Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1474/12 #1Usnesení ÚS ze dne 16.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
zdravotní péče
důkaz/volné hodnocení
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.1474.12.1
Datum podání20.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 132, § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1474/12 ze dne 16. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2012, čj. 8 Co 541/2011-346, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, čj. 18 C 180/2006-282, Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu odškodnění újmy na zdraví s trvalými následky a uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení. Soud I. stupně v odůvodnění konstatoval, že na základě vyhotovených znaleckých posudků dospěl k závěru, že žalovaná nemocnice, resp. její zaměstnanci postupovali při léčbě stěžovatele lege artis a při léčebné péči o stěžovatele v žádném směru ani ohledu nepochybili a léčbu nijak nezanedbali.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku tak, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, popř. aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen. Stěžovatel v odvolání vytýkal, že soud I. stupně při hodnocení důkazů nevzal v úvahu celou řadu závažných skutečností, v důsledku čehož soud dospěl k nesprávnému závěru. Stěžovatel tyto závažné skutečnosti spatřoval v tom, že soud I. stupně nevzal v úvahu výsledky chladových testů a nepřipustil termovizní vyšetření. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, čj. 8 Co 541/2011-346, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že neshledal, že by řízení trpělo namítanou vadou řízení. Podle odvolacího soudu se soud I. stupně řádně vypořádal se skutkovým stavem věci a vyhotovené znalecké posudky jasně vyvrátily námitky stěžovatele.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť se domnívá, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a právo rovnosti stran ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že soud I. stupně neprovedl navrhované důkazy, které měly prokázat tvrzení stěžovatele. Stěžovatel též poukazoval na skutečnost, že v dané věci mu soudu I. stupně neumožnil klást otázky znalcům týkající se termovizního vyšetření s tím, že to s projednávanou věcí nesouvisí. Stěžovatel rovněž napadá a nesouhlasí se závěry znalců, kteří mj. stěžovatelovi diagnostikovali "zvýšenou citlivost hlavně na své fyzické zdraví, která hypochondricky vnímá a hodnotí některé potíže, i když jsou jen lehčí a dočasné" a také "paranoiditu s tendencí ke kverulaci s podezřením na účelovou reakci stěžovatele."

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Dokazování je právem upravený postup, kterým soud zjišťuje pravdivost, popř. ověřuje tvrzení účastníků, aby mohl dospět ke správnému rozhodnutí. Ústavní soud již mnohokrát ve svém rozhodování ukázal, že správný postup dokazování je nezbytný pro uplatnění práva na spravedlivý proces. V průběhu soudního řízení musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Neakceptování důkazního návrhu lze přitom založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05].

V souzeném případě Ústavní soud neshledal, že by jakkoliv obecné soudy v průběhu dokazování pochybily. Obecné soudy mají povinnost se vypořádat se všemi tvrzeními a navrženými důkazy, k čemuž také došlo. Obecné soudy nemají povinnost vyhovět při kladení otázek znalci návrhu jedné ze stran, ale nevyhoví-li takovému návrhu, musí svůj postup náležitě odůvodnit. V tomto případě k náležitému odůvodnění došlo, což potvrzuje sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti, v níž uvádí, že soud I. stupně dospěl k závěru, že navržené důkazy a otázky položené znalci nesouvisí s předmětem řízení. Ústavní soud přitom neshledal, že by takto učiněný závěr byl učiněn jakkoliv svévolně. Nad to je třeba poukázat i na skutečnost, že se provedené znalecké posudky vypořádaly s námitkou stěžovatele ohledně chladových testů, jak vyplývá z odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud v této záležitosti porušení stěžovatelových práv na spravedlivý proces neshledal a odkazuje stěžovatele na náležité prostudování rozsudků obecných soudů.

Co se týče namítaného porušení rovnosti stran, Ústavní soud v ničem takové porušení neshledává a není ani zřejmé, v čem by takové porušení mělo vlastně spočívat. K porušení rovnosti stran dochází především tehdy, poskytuje-li soud neodůvodněné výhody jedné ze stran sporu, což nebylo v tomto případě ani tvrzeno. Porušení rovnosti stran nelze spatřovat ani v tom, že by soud nepřipustil otázky stěžovatele, neboť by stěžovatel musel shodně namítat, že byly připuštěny námitky žalované a jeho bezdůvodně nikoliv. V civilním řízení stojí v kontradiktorním postavení sporné strany a nikoliv soud k některé z těchto stran. Pokud se stěžovatel domnívá, že soud svévolně aplikoval právo, tak v takovém případě se již nejedná o porušení práva rovnosti stran ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, ale jedná se o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud porušení tohoto práva neshledal.

Obsahem znaleckého posudku po stránce jeho správnosti se Ústavní soud - stejně jako kterýkoliv soudu jiný - nemůže zabývat. Znalecký posudek se totiž využívá v případě nutnosti posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, tj. je založen na odborných poznatcích z disciplín, které obecně soudce nemá. Z toho také plyne obecně přijímaný závěr, že soud nemůže hodnotit znalecký posudek po stránce jeho správnosti z hlediska oboru, pro který byl znalec ustanoven. To platí i pro Ústavní soud, jenž se z tohoto důvodu posouzením věcného obsahu znaleckého posudku nezabýval.

Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. května 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru