Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1472/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1472.14.1
Datum podání24.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1472/14 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jindřicha Hyhlíka, zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou, se sídlem Na Zlíchově 233, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 12 C 62/2013-60 ze dne 28. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

2. Žalobou podanou proti pojišťovně požadoval stěžovatel úhradu nákladů spojených s lázeňským pobytem ve výši 9 150 Kč s tím, že jde o léčbu zranění vzniklého předchozí dopravní nehodou.

3. Obvodní soud svým usnesením č. j. 12 C 62/2013-39 ze dne 6. 9. 2013 stěžovatele vyzval k doplnění jeho tvrzení a vyznačení důkazů k prokázání těchto tvrzení, včetně toho, z čeho stěžovatel dovozuje účelnost příplatku za jednolůžkový pokoj a z čeho stěžovatel dovozuje, že v době pobytu se musel několikrát za noc procházet, což stěžovatel považoval za důvod, proč potřeboval pobývat v samostatném pokoji.

4. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním, ve kterém uvedl, že tato potřeba plyne z charakteru jeho zranění, což vyplývá z jeho zdravotní dokumentace a znaleckých posudků, které jsou založeny v soudních spisech. Již v žalobě navrhl, ať si soud tuto dokumentaci vyžádá.

5. Na jednání dne 28. 1. 2014 obvodní soud odmítl návrh na doplnění dokazování znaleckými posudky z předmětných spisů.

6. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobě vyhověl jen do částky 750 Kč a zbytek zamítl, neboť shledal, že stěžovatel neprokázal, že další náklady na samostatný pokoj byly účelně vynaložené. Uvedl, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby soud rozhodné skutečnosti za žalobce zjišťoval a pátral po nich například formou provádění tzv. vyšetřovacích důkazů.

II. Argumentace stran

7. Stěžovatel namítá, že obvodní soud dospěl k nesprávným závěrům, zejména co se otázky nutnosti pobývat v lázních v samostatném pokoji týče. Dále namítá, že obvodní soud odmítl provést důkaz předmětnými spisy z jiných řízení, jak navrhoval stěžovatel.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

9. V nyní posuzované věci je nutno navíc zohlednit, že s ohledem na výši žalované částky se jedná o bagatelní záležitost. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a

judikaturu tam uvedenou).

10. Stěžovatel ve své stížnosti brojí proti právním závěrům obvodního soudu, který jen vykládal skutkové okolnosti případu a podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je dostatečně a logicky odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

11. Co se týče námitky o odmítnutí provedení důkazů spisy, jak navrhoval stěžovatel, tak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)].

12. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění obvodního soudu, proč odmítl provést důkazy navrhovanými spisy, není zcela jednoznačné. Podle názoru Ústavního soud však jisté odůvodnění dovodit lze. To zejména z usnesení obvodního soudu č. j. 12 C 62/2013-39 ze dne 6. 9. 2013, kterým stěžovatele vyzval k doplnění tvrzení a vyznačení důkazů k prokázání těchto tvrzení, i když odkaz na předmětné spisy obsahovala již původní žaloba, a také z napadeného rozsudku v té části, kde je zmíněna nepřípustnost tzv. vyšetřovacích důkazů. Ústavní soud vzhledem k bagatelnosti věci proto dospěl k závěru, že určitá nejasnost v postupu obvodního soudu nedosahuje takové intenzity, že došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivé řízení.

13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru