Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 147/2000Nález ÚS ze dne 23.10.2002Povolení vkladu práva do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
spoluvlastnictví/podíl
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 132/28 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.147.2000
Datum vyhlášení03.12.2002
Datum podání09.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1992 Sb., čl. 2 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1 písm.c, § 5 odst.2

344/1992 Sb., § 5 odst.1 písm.b, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 147/2000 ze dne 23. 10. 2002

N 132/28 SbNU 129

Povolení vkladu práva do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. B. a D.

H., obou zastoupených advokátem JUDr. J. B., právních nástupkyň

původní stěžovatelky A. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 33 Ca 76/99 ("ve věci rozhodnutí

Katastrálního úřadu v Písku. ze dne 3. 3. 1999, č.j. V15

- 362/99"), takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 1999, sp. zn.

33 Ca 76/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Katastrální úřad v Písku rozhodl ve správním řízení podle

ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění

pozdějších předpisů, ve věci návrhu na vklad vlastnického práva do

Katastru nemovitostí České republiky podle dohody o zrušení

a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 3. 12. 1998 (dále jen

"dohody") uzavřené mezi S. S. a stěžovatelkou tak, že se návrh na

vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítá.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí katastrální úřad zejména uvedl, že

předložená dohoda je neurčitá, neboť převáděné pozemky nejsou

označeny způsobem stanoveným v § 5 odst. 1 písm. b) ve smyslu §

20 zákona č. 344/92 Sb., v platném znění. Jak totiž zjistil, jedná

se v konkrétním případě o pozemky evidované ve zjednodušené

evidenci jako pozemky původního pozemkového katastru, nikoli

o parcely katastru nemovitostí, které musí být ve smlouvě označeny

parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence, s uvedením,

zda jde o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového

operátu nebo scelovacího operátu. To proto, že v katastru

nemovitostí jsou pozemky evidovány ve dvou číselných řadách

- jednou podle čísel katastru nemovitostí a jednou čísly původního

pozemkového katastru ve zjednodušené evidenci. Jelikož takové

rozlišující označení v dohodě chybí, není její předmět ve smyslu

citovaného ustanovení dostatečně určitý. Tuto neurčitost nelze

odstranit ani odkazem na číslo listu vlastnictví, které je navíc

v dohodě uvedeno tak, že neodpovídá stavu katastru nemovitostí,

poněvadž z ust. § 20 cit. zákona vyplývá, že není závazným údajem

katastru nemovitostí. Neurčitost předmětu dohody je pak podle ust.

§ 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. překážkou bránící

povolení vkladu do katastru nemovitostí.

Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví

uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze. Podle odůvodnění tohoto

rozsudku z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č.

965 pro k.ú. S., plyne, že stěžovatelka a S. S. jsou zapsány jako

spoluvlastnice pozemků p.č. 2363/1, 2968/8, 3038/1, 3038/2

vedených ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový

katastr, a že uvedené pozemky jsou tedy nepochybně evidovány ve

zjednodušené evidenci. Proto měly být ve smyslu ust. § 5 odst. 1

písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, v dohodě

označeny nejen čísly parcelními a názvem katastrálního území, ve

kterém leží, ale též údajem, že se jedná o čísla parcelní podle

pozemkového katastru. Označení provedené v dohodě však neodpovídá

tomuto požadavku citovaného ustanovení zákona. Přitom se nejedná

jen o formální požadavek zákona, neboť jsou-li předmětem převodu

pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují, protože jsou

sloučeny do větších půdních celků, jsou tyto pozemky do jejich

zobrazení v katastrální mapě evidovány zjednodušeným způsobem

s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih

a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení. Údaje

zjednodušené evidence se považují za součást katastrální operátu

(§ 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění) a pro

nezaměnitelné označení takových pozemků je nezbytné uvést

v listině, podle níž má být vklad povolen, že jde o parcelní číslo

pozemkového katastru. Není-li takový údaj v listině uveden, pak

označení pozemku nesplňuje kritérium určitosti. Městský soud dále

odmítl námitku stěžovatelky, že ani v předchozím soudním

rozhodnutí nebyly pozemky tímto způsobem označeny, a uvedl, že též

údaj o čísle listu vlastnictví či jeho zrušení nemá na výsledek

řízení vliv. Poukázal na to, že předmětem zkoumání katastrálního

úřadu nebylo zmíněné soudní rozhodnutí, nýbrž dohoda o zrušení

vypořádání spoluvlastnictví.

V záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze napadla

stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že postupem soudu

bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

K tomu uvádí, že parcelní číslo pozemkového katastru je prý v čl.

I dohody uvedeno, a nesouhlasí s argumentací městského soudu,

podle níž pro řízení není rozhodující ta skutečnost, že předmětné

pozemky nebyly rovněž náležitým způsobem označeny ani v soudním

rozhodnutí (v dědické věci), které je nabývacím titulem. Dovozuje

z toho, že na účastníka by tak byly kladeny větší nároky než na

soud, a že tím dochází k dodatečnému zpochybnění soudního

rozhodnutí. To podle názoru stěžovatelky není správné, neboť tato

argumentace je navíc v rozporu se skutečností, protože na základě

uvedeného soudního rozhodnutí byly změny v zápisu vlastnických

vztahů provedeny, zatímco na základě dohody se stejným předmětem,

ohledně stejné věci, nikoliv. Podle názoru stěžovatelky není

možné, aby jedno soudní rozhodnutí, a to ve věci dědické,

zakládalo určité vlastnické vztahy, a druhé soudní rozhodnutí

nebylo vázáno tímto rozhodnutím proto, že - podle názoru soudu

- nejsou předmětné pozemky náležitě označeny. Rovněž prý není

rozhodné, zda pozemky jsou evidovány ve zjednodušené evidenci či

nikoliv, protože se jedná o nedostatky katastrálního úřadu, které

se nemohou dotýkat občana. Stěžovatelka konečně vyslovila názor,

že v důsledku zpochybnění (jejího) nabývacího titulu bude nucena

domáhat se náhrady škody vůči Ministerstvu spravedlnosti za

nesprávné soudní rozhodnutí v dědické věci.

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2002,

sp. zn. 34 D 1664/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

A. H. dne 1. 6. 2001 zemřela a že jejími dědici a právními

nástupci se staly její dcery J. B. a D. H. Obě sdělily Ústavnímu

soudu - prostřednictvím advokáta JUDr. J. B., jemuž udělily plnou

moc k zastupování před Ústavním soudem - že vstoupily do práv své

právní předchůdkyně A. H. a že souhlasí s tím, aby bylo od ústního

jednání upuštěno.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení Městský soud

v Praze a Katastrální úřad v Písku.

Městský soud ve svém vyjádření v podstatě odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání v řízení před Ústavním soudem.

Katastrální úřad zejména uvedl, že nezamítl návrh na vklad

vlastnického práva z důvodu neurčitosti dohody jen proto, že

pozemky nejsou označeny náležitým způsobem, ačkoliv jsou evidovány

ve zjednodušené evidenci, ale proto, že nejsou označeny způsobem

stanoveným v § 5 odst. 1 písm. b) ve smyslu § 20 zák. č. 344/92

Sb. V odůvodnění jeho rozhodnutí bylo vysvětleno, že v daném

katastrálním území jsou evidovány dvě číselné řady pozemkových

parcel - jedna pro parcely katastru nemovitostí a jedna pro

parcely ve zjednodušené evidenci původního pozemkového katastru,

takže je ještě nutno rozlišit, zda jde o parcely katastru

nemovitostí §5 odst. 1 písm. a) kat. zákona, nebo o parcely ve

zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru § 5

odst. 1 písm. b) kat. zák.. Předmětné pozemky však nebyly označeny

určitě v souladu s požadavkem zákona na toto rozlišení.

Katastrální úřad dále uvedl, že označení, že se jedná

o parcely původního pozemkového katastru, v čl. I. dohody skutečně

není, přestože stěžovatelka tvrdí opak, a že právě z důvodu

existence dvou samostatných číselných řad parcelních čísel

neobstojí její názor, že není rozhodné, zda jsou pozemky evidovány

ve zjednodušené evidenci či nikoliv. Je tomu tak proto, že je

zcela reálná situace, aby jedním parcelním číslem - jednou podle

katastru nemovitostí a jednou podle původního pozemkového katastru

ve zjednodušené evidenci - byly označeny dva různé, naprosto

odlišné pozemky. Katastrální úřad tvrdí, že svým rozhodnutím

v žádném případě neznemožnil stěžovatelce dispozici s jejím

vlastnictvím. Odmítl pouze povolit vklad, což však nebrání

uzavření nové dohody, ve které budou předmětné pozemky označeny

v souladu s požadavky zákona tak, aby vklad mohl být proveden.

Odmítnutím povolit vklad pak prý není zpochybněn ani nabývací

titul - dědické rozhodnutí, kterým vzniklo vlastnické právo, když

následný zápis do katastru nemovitostí měl pouze evidenční

charakter. Proto katastrální úřad sdělil, že ani postupem

správního orgánu ani soudu nedošlo v souzené věci ke krácení

občanských práv a svobod stěžovatelky. Závěrem uvedl, že se vzdává

postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

Vedlejší účastnice S. S. k ústavní stížnosti uvedla, že

poukazuje na "dohodu o vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí,

které jsme zdědily" a dodala, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti i obsah ústavní

stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.

Stěžovatelka napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, který

prý neposkytl ochranu jejím právům, jestliže katastrální úřad

(jehož rozhodnutí přezkoumával) změny vlastnických práv ohledně

předmětných pozemků podle rozhodnutí soudu nejdříve provedl, což

nyní podle dohody spoluvlastnic neučinil; v obou případech však

byly předmětné pozemky označeny stejným způsobem. Stěžovatelka tak

reagovala na argumentaci napadeného rozsudku Městského soudu

v Praze, že katastrální úřad v souladu s ust. § 5 odst. 2 zák. č.

265/1992 Sb., v platném znění, správně zamítl návrh na vklad

vlastnického práva podle dohody, v níž nebyly předmětné pozemky

označeny údajem o pozemkovém katastru (ve kterém jsou evidovány),

a dodal, že není rozhodující, že tímto způsobem nebyly označeny

tytéž předmětné pozemky v soudním rozhodnutí - nabývacím

vlastnickém titulu stěžovatelky. Chybějící údaj o pozemkovém

katastru údajně totiž činí dohodu neurčitou, neboť předmětné

pozemky nejsou označeny nezaměnitelně v souladu s ust. § 5 odst.

1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, přičemž

předmětem přezkoumání je pouze tato dohoda a nikoliv zmíněné

soudní rozhodnutí.

S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje, protože závěry

Katastrálního úřadu v Písku považuje za nepodložené. Katastrální

úřad i Městský soud v Praze sice posuzovaly určitost citované

dohody na základě úvah, které mají oporu v zákoně, a správně se

tudíž zabývaly tím, zda jsou předmětné nemovitosti označeny všemi

identifikačními znaky dle údajů zpracovávaných a vedených

katastrálním úřadem, leč přitom vyšly z neúplných zjištění.

V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 298/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č.

12, C.H.BECK, ročník 1998, díl III., str. 65, podle něhož při

zkoumání určitosti a srozumitelnosti právního úkonu v řízení

o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nelze aplikovat

výlučně § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění

některé z náležitostí v něm uvedených automaticky dovozovat

nedostatek splnění podmínek podle § 5 odst. 1 písm. c) zák. č.

265/1992 Sb. Proto se jeví jako ústavně konformní stanovisko

Nejvyššího soudu, sp.zn. Rc 44/20 (Cpjn 38/98, sbírka soudních

rozhodnutí, 20,7, str. 421), podle kterého u pozemku evidovaného

v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, je jeho označení

parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence s uvedením

názvu katastrálního území, ve kterém leží, bez uvedení, zda jde

o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu

nebo scelovacího operátu, z hlediska ust. § 5 odst. 1 písm. c)

cit. zákona, určité v případě, že se v témže katastrálním území

nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená

v jiném druhu evidence. Proto bylo třeba se zabývat v souzené věci

zjištěním, zda ve stejném katastrálním území existuje pozemek

shodného parcelního čísla vedený v jiném druhu evidence než

v pozemkovém katastru. I když v napadeném rozhodnutí

i v rozhodnutí a vyjádření Katastrálního úřadu v Písku je

argumentováno právě nutností rozlišit jednotlivé pozemky evidované

ve dvou souběžných číselných řadách, postrádá odůvodnění

rozhodnutí katastrálního úřadu dostatečné zjištění takové

skutečnosti. Lze se tudíž pouze domnívat, že záměna dvou pozemků

by byla v daném případě možná, leč nelze bezpečně tvrdit, že k ní

skutečně dochází. Pokud tedy Městský soud v Praze potvrdil závěry

katastrálního úřadu, jenž je opřel o pouhou domněnku, nemůže

obstát ani jeho rozhodnutí. To proto, že jestliže z tohoto důvodu

považoval podmínku dle § 5 odst. 1 písm. c) shora citovaného

zákona za nesplněnou - byť takový právní závěr ze skutkových

zjištění nevyplývá - jednal jako orgán státní moci v rozporu

s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který

zákon stanoví

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

Městského soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a svobod.

Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod tvrzeným

stěžovatelkou se již dále Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo

nadbytečné.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek

Městskéhosoudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru