Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 147/03Nález ÚS ze dne 31.08.2005Význam ztráty spisu pro postavení účastníků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanos... více
Věcný rejstříkPředběžná otázka
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 167/38 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.147.03
Datum vyhlášení26.09.2005
Datum podání13.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

33/1945 Sb., § 4, § 3, § 1 odst.4

40/1993 Sb., § 24


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 147/03 ze dne 31. 8. 2005

N 167/38 SbNU 335

Význam ztráty spisu pro postavení účastníků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 147/03 ve věci ústavní stížnosti J. A. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 10 Ca 255/2002, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 16. září 2002 č. j. OLVV 259/2002 a rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 19. srpna 2002 č. j. VV-4533/02-Sv/811, jimiž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vystavení potvrzení o zachování kontinuity jeho československého státního občanství.

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2002 sp. zn. 10 Ca 255/2002, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 16. září 2002 č. j. OLVV 259/2002 a rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 19. srpna 2002 č. j. VV-4533/02-Sv/811 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Dne 13. března 2003 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, jíž stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") zamítl správní žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též "krajský úřad"), kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vystavení potvrzení o zachování kontinuity jeho československého státního občanství.

Stěžovatel se domáhal zjištění státního občanství ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Okresní úřad v Jindřichově Hradci vydal potvrzení o provedeném šetření dne 23. července 2001 č. j. VV 302/01-Sv/765. Proti tomuto potvrzení podal stěžovatel odvolání, ve kterém se domáhal změny stanoviska správního orgánu a vydání jeho rozhodnutí ve správním řízení. O odvolání rozhodl Krajský úřad Jihočeského kraje dne 26. listopadu 2001 pod č. j. 100/2001 tak, že je jako nepřípustné zamítl. V odůvodnění uvedl, že okresní úřad měl vydat rozhodnutí, což neučinil, a vydal potvrzení, přičemž měl zato, že vyhovuje podání stěžovatele v plném rozsahu. Krajský úřad uvedl, že ve věci jsou dvě možnosti následného postupu: buď správní orgán zahájí z vlastního podnětu řízení o vydání rozhodnutí ohledně zachování kontinuity občanství stěžovatele, nebo si stěžovatel znovu o vydání rozhodnutí požádá. Okresní úřad v Jindřichově Hradci zahájil další řízení ze své iniciativy. Výsledkem jeho řízení bylo vydání napadeného prvostupňového rozhodnutí; stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto shora označeným rozhodnutím krajského úřadu a následná správní žaloba byla zamítnuta citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Stěžovatel shledal porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). To mělo spočívat v odepření práva domáhat se stanoveným způsobem svých práv, neboť rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobsahuje výrok odpovídající jeho právu na zjištění státního občanství upravenému v § 24 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Podle výroku uvedeného rozhodnutí se žádost stěžovatele o vystavení potvrzení zamítá. Aby však bylo naplněno ustanovení § 24 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, muselo by být ve výroku uvedeno zjištění, že je či není dána kontinuita československého státního občanství stěžovatele, případně kdy a čím byla přerušena.

Stěžovatel se odvolal též na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114), podle kterého právo na spravedlivý proces zahrnuje i právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předvídaným způsobem. K tomu stěžovatel konstatuje, že - jak již dříve uvedl v původní žádosti - podal (zastoupen otcem či advokátem) žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti (doklad o podání žádosti je nyní v Archívu hlavního města Prahy, signatura IV. St 28700/48). Toto řízení nebylo do dnešního dne pravomocně skončeno. V citovaném nálezu přitom Ústavní soud uvedl, že samotné uplynutí času od podání žádosti nemohlo mít za následek ukončení řízení, když všechny správní řády vycházely ve svých přechodných ustanoveních z kontinuity dříve zahájených řízení.

Stěžovatel dodal, že právě výsledek řízení o vydání osvědčení o jeho národní spolehlivosti byl nezbytným předpokladem rozhodnutí v řízení ve věci, jíž se ústavní stížnost týká. Vzhledem k tomu, že řízení o národní spolehlivosti nebylo doposud ukončeno, správní orgán si o ní měl a mohl učinit úsudek sám jako o předběžné otázce. Správní orgán se však touto otázkou vůbec nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že stěžovateli nebylo československé státní občanství zachováno. Podle názoru stěžovatele lze však pouze dovozovat, že k tomuto závěru dospěl správní orgán na základě přípisu Magistrátu hlavního města Prahy č. j. IV. St 10383/45 Pe ze dne 24. května 1947, týkajícího se žádosti matky stěžovatele A. H. o zachování československého státního občanství jí a jejím dětem, a z přípisu Ústředního národního výboru Hlavního města Prahy č. j. St 7647/45-19-Ben., týkajícího se otce stěžovatele, J. J. H. Uvedené dokumenty však nejsou podle mínění stěžovatele relevantní, neboť podle ustanovení § 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "dekret"), se posuzují nezletilé děti samostatně. Druhý z dokumentů se pak týká výhradně otce stěžovatele a navíc z něj přímo vyplývá, že otec stěžovatele byl národnosti české. Z prvního zmíněného dokumentu plyne, že řízení týkající se A. H. nebylo posuzováno v souladu s ustanovení § 4 odst. 1 dekretu. Ani jeden z dokladů se však netýká řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti stěžovatele podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu. Stěžovatel však byl, stejně jako jeho otec, české národnosti a jako takový o vydání osvědčení o národní spolehlivosti požádal.

Stěžovatel dále kritizoval názor odvolacího správního orgánu, který uvedl, že pro posouzení kontinuity státního občanství není rozhodné, že řízení o vydání osvědčení nebylo doposud pravomocně skončeno, ale to, že žádost nebyla vyřízena kladně; podle něj tedy nelze dále pokračovat v řízení o žádosti podané podle ustanovení § 2 (resp. § 1 odst. 4) dekretu. Tento postup považuje stěžovatel za rozporný s § 40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších, a tedy nezákonný. Podle tohoto ustanovení, má-li správní orgán zato, že není podle platné právní úpravy žádný orgán, který by byl příslušný k projednání věci, musí si správní orgán učinit úsudek sám. Toto pochybení vytkl stěžovatel oběma správním orgánům, leč ani krajský soud se touto vadou nezabýval.

Stěžovatel dále vytkl krajskému soudu, že nerozlišuje mezi pojmy "žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti" (§ 1 odst. 4 dekretu), "žádost o zjištění, že československé státní občanství se zachovává" (§ 2 odst. 2 dekretu) a "žádost o vrácení československého státního občanství" (§ 3 dekretu).

Stěžovatel rovněž kritizuje závěr krajského soudu, že matka stěžovatele požádala o vrácení československého státního občanství pro sebe a pro své dvě nezletilé děti, byť to ze žádných provedených důkazů nevyplývá. Z provedených důkazů prý rovněž neplyne, že by matka stěžovatele požádala o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 dekretu. Uvedený přípis č. j. IV. St 10383/45 Pe ze dne 24. května 1947 se týká pouze zjištění, že se zachovává československé státní občanství podle § 2 odst. 2 dekretu.

Podle názoru stěžovatele krajský soud dále pochybil, pokud konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat opodstatněnost rozhodnutí německých orgánů v roce 1939. Takový přezkum je však pro řádné a spravedlivé rozhodnutí nezbytný, zejména za situace, kdy stěžovatel opakovaně zpochybňoval nabytí německé státní příslušnosti podle předpisů cizí okupační moci.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěr krajského soudu, podle kterého se správní orgány nemusely zabývat otázkou národnosti žalobce. Výše popsané druhy žádostí jsou založeny mimo jiné právě na národnosti žadatele, neboť předpokladem vydání osvědčení o národní spolehlivosti byla právě národnost (česká, slovenská nebo jiná slovanská), zatímco pro potvrzení o zachování občanství podmínka národnosti nebyla nutná.

Stěžovatel konečně napadl výklad ustanovení § 4 odst. 1 dekretu, který provedl krajský soud. Podle názoru soudu se provdané ženy a nezletilé děti posuzují společně. V důsledku toho byla opominuta samostatná žádost stěžovatele o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Navíc v rozhodné době nebyla jeho matka ani provdána. Krajský soud tak svým výkladem upřel stěžovateli jeho právo. Stěžovatel odkázal na zprávu popisného referátu hlavního města Prahy Ministerstvu vnitra ze dne 2. dubna 1947, podle které byl, přes svůj nízký věk, zcela schopen samostatného rozhodování a jednání a podpořil správnou věc svou účastí na osvobozovacích bojích (květen 1945). Tento předložený důkaz však nebyl ani ve správních rozhodnutích, ani v napadeném rozsudku krajského soudu zhodnocen. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozpor takového postupu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), III. ÚS 166/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 79).

Stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

II.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník, Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten uvedl, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s námitkami, které mu byly předloženy. Podstatným pro jeho závěr bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. května 1947 č. j. IV. St 10383/45, jež nevyhovělo žádosti matky stěžovatele o zachování československého občanství, již podala i za své nezletilé děti. Soud dodal, že podle § 4 dekretu lze samostatně vyřizovat žádost provdané ženy a nezletilých dětí a samostatně žádost otce. Takový výklad považuje krajský soud za logický, neboť není možné posuzovat zvlášť matku a zvlášť nezletilé děti. Stěžovatel byl v té době nezletilý a musel mít zástupce, v daném případě matku. Argumentaci nálezem Ústavního soudu nepovažuje krajský soud za případnou, neboť se týká zcela odlišného skutkového stavu. Ztotožňuje se však s názorem, že uplynutí času nemá za následek ukončení řízení. Krajský soud popřel, že by v řízení bylo porušeno namítané základní právo stěžovatele, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. S upuštěním od ústního jednání souhlasil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i další účastník řízení - Krajský úřad Jihočeského kraje (vedoucí úseku legislativy a vnitřních věcí). Ten uvedl výčet podkladů, na jejichž základě správní orgán rozhodoval v rámci odvolacího řízení a z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí. Připustil pochybení orgánů veřejné moci, které mělo spočívat v omezení rozsahu poučení stěžovatele, neboť nebyl poučen podle ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu, leč tato vada prý neměla podstatný vliv na rozhodnutí ve věci. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

III.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Českých Budějovicích vedený pod sp. zn. 10 Ca 255/2002 a spisový materiál Okresního úřadu v Jindřichově Hradci. Dále si vyžádal informaci o dokumentu vedeném v Archívu hlavního města Prahy pod signaturou IV. St 28700/48. Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Orgány veřejné moci shromáždily velké množství podkladů a provedly rozsáhlé dokazování. Správní orgán prvního stupně pak rozhodl tak, že nevyhověl žádosti stěžovatele o vystavení potvrzení o zachování kontinuity československého státního občanství. Toto řízení zahájil okresní úřad z vlastního podnětu rozhodnutím ze dne 3. prosince 2001. Rozhodnutí ve věci samé pak bylo učiněno se zřetelem na § 1 dekretu, podle něhož stěžovatel československé státní občanství pozbyl. Žádosti o osvědčení národní spolehlivosti otce stěžovatele (č. j. St.7647/45-19-Ben ze dne 11. února 1949) vyhověno nebylo. Vyhověno nebylo ani žádosti o zachování československého státního občanství matce A. H. a jejím nezletilým dětem (č. j. IV. St. 10385/45 Pe ze dne 24. května 1947). Ve druhém případě bylo pro posouzení rozhodné i ustanovení § 4 odst. 1 dekretu (srov. též napadené rozhodnutí krajského soudu, str. 8).

Ustanovení § 4 odst. 1 dekretu zní: "Pro účely tohoto dekretu se posuzují provdané ženy a nezletilé děti samostatně." Tato formulace umožňuje výklad, že provdané ženy a nezletilé děti se posuzují nezávisle na manželovi, resp. otci dětí. Současně však nelze zcela vyloučit i možnost výkladu, že se posuzují samostatně provdané ženy a samostatně nezletilé děti. K prvnímu výkladu, poněkud rigidnějšímu, přihlédly v tomto řízení orgány veřejné moci, neboť vzaly v úvahu výše citované rozhodnutí ze dne 24. května 1947 č. j. IV. St. 10385/45 Pe. V souzené věci však nelze nevidět, že stěžovatel již od počátku současného řízení poukazoval na to, že za něj podal jeho otec, případně advokát, samostatnou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. To je specifikum právě této věci, které nelze podle přesvědčení Ústavního soudu opominout.

Ze spisového materiálu je patrné, že se stěžovatel původně obrátil na orgány veřejné moci se žádostí o sdělení výsledků šetření týkajících se uvedené žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Tuto skutečnost doložil okresnímu úřadu ověřeným výpisem z knihy popisného referátu. Ústavní soud se obrátil na Archív hlavního města Prahy se žádostí o zaslání citovaného spisu, leč podle sdělení ředitele příslušného odboru se spis nepodařilo v archívech dohledat. Dle telefonického sdělení pracovnice archívu Mgr. P. V. není nedohledání spisu z tohoto období věcí výjimečnou. Důvodem je jednak stěhování archívních materiálů v průběhu času a současně časový odstup více než padesáti let. Za této situace je zřejmé, že se orgány veřejné moci v nynějším řízené touto žádostí nezabývaly; to je patrné i z obsahu spisu, neboť ani správní úřady ani krajský soud se o samotné žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti vůbec nezmiňují.

Na druhé straně však - se zřetelem na skutečnost, že jménem stěžovatele byla podána uvedená žádost a státní orgány tuto žádost zaevidovaly (což plyne i z uvedených podkladů) - nelze z nedohledání příslušného spisu automaticky dovozovat, že argumentace napadených rozhodnutí je úplná a správná. To platí tím spíše v uvedeném řízení, kde se spis, dosud nedohledaný, týkal výhradně stěžovatele, a nikoli i osob dalších.

Jinými slovy, za stěžovatele byla podána výše uvedená žádost a zatím se nepodařilo zjistit, zda a jak o ní bylo rozhodnuto. Nedohledání příslušného rozhodnutí, resp. celého spisu, nemůže svědčit ve prospěch žádné ze stran. Současně však jde k tíži státu, resp. státních orgánů, že neexistuje doklad o výsledku uvedeného řízení, který by mohl mít význam pro rozhodnutí o věci. Je to okolnost, kterou stěžovatel nijak ovlivnit nemohl. Pokud tedy ve svém podání z 16. ledna 2001 odkázal na výše uvedenou žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti a orgány veřejné moci se právě touto konkrétní žádostí, podanou za stěžovatele jeho otcem, popř. advokátem, a evidovanou Archivem hlavního města Prahy pod signaturou 4 St 28700, nezabývaly a odkaz na ni prakticky ignorovaly, zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny, neboť v řízení bylo rozhodnuto na základě podkladů neúplných. Jde o protiústavní mezeru v dokazování, již nelze akceptovat.

Pro úplnost lze dodat, že citovaný nález Ústavníhosoudu sp. zn. IV. ÚS 114/96 zahrnuje do práva na řádný a spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. Toto právo stěžovatele bylo v řízení o jeho žádosti rovněž porušeno.

Proto Ústavnísoud zcela vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavnísoud - pro naprostou jasnost a zřetelnost - konstatuje, že tento nález není a nemůže být rozhodnutím o státním občanství stěžovatele, nýbrž pouze rozhodnutím, které, jak již bylo uvedeno, ruší napadené rozhodnutí správních orgánů a obecného soudu pro nedodržení zásady spravedlivého procesu, nikoli tedy z důvodů věcných.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru