Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 146/94Nález ÚS ze dne 20.02.1996K ustanovení § 39 občanského zákoníku o absolutní neplatnosti právních úkonů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSmlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/5 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.146.94
Datum podání14.10.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 4 odst.3, čl. 11 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 146/94 ze dne 20. 2. 1996

N 12/5 SbNU 79

K ustanovení § 39 občanského zákoníku o absolutní neplatnosti právních úkonů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti navrhovatelů Ing. A. Z., bytem P., J. Z., bytem tamtéž,

J. Š., bytem P., a V. Š., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. P. P.,

advokátem, se sídlem Advokátní kanceláře v P., proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 8. června 1994, sp.

zn. 5 Co 1316/93, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku, ze dne

12. 5. 1993 sp. zn. 5 C 111/91-73, o určení neplatnosti kupní

smlouvy o prodeji nemovitosti a vrácení vzájemného plnění, za

účasti vedlejšího účastníka Jihočeských lesů České Budějovice, a.

s., se sídlem Č. B., zastoupeného JUDr. V. P., advokátem, se

sídlem kanceláře v Č. B., takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaný v občanskoprávní

věci pod sp. zn. 5 Co 1316/93 dne 8. 6. 1994 a rozsudek Okresního

soudu v Písku, vydaný pod spis. značkou 5 C 111/91-73 ze dne 12.

5. 1993. Navrhovatelé tvrdí, že apelační rozhodnutí krajského

soudu je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do

základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených v článcích 1,

2 odst. 2, 4 odst. 1 a 11 odst. 1, 3 Listiny základních práv

a svobod. Toto rozhodnutí potvrdilo výrok citovaného rozsudku

Okresního soudu v Písku, jímž bylo určeno, že kupní smlouva

uzavřená dne 12. 7. 1976 a registrovaná Státním notářstvím v Písku

dne 29. 7. 1976, sp. zn. R I 354/76, R II 236/76, mezi

prodávajícím, Jihočeskými státními lesy České Budějovice

a kupujícími manžely A. Z. a J. Z. a manžely J. Š. a V. Š.,

o převodu vlastnictví k domu čp. 35, N. V., je neplatná.

Odpůrcům bylo uloženo vyklidit předmětnou nemovitost ve lhůtě

15 dnů od právní moci rozsudku. Navrhovatel byl povinen zaplatit

odpůrci 33.035,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

Bližší zdůvodnění porušení článků 1, 2 odst. 2, 4 odst. 1

a 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnost

postrádá, pouze obecně je argumentováno, že soudy obou stupňů

nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku

a občanského soudního řádu.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů,

pokud vyhověly žalobě a rozhodly o povinnosti vrátit vzájemné

plnění z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. Nesprávnost spatřují

navrhovatelé ve způsobu aplikace ustanovení § 39 občanského

zákoníku, tedy v absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor

kupní ceny s tehdy platným cenovým předpisem a dále v názoru, že

smlouva se příčí zájmu společnosti, protože nebylo respektováno

právo dosavadních uživatelů na přednostní koupi nemovitosti.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že všichni navrhovatelé

v roce 1976 zakoupili od Jihočeských státních lesů České

Budějovice nemovitost (hájovnu) v katastrálním území N. V., za

částku 33.035,- Kčs. Tato kupní smlouva z 12. 7. 1976 byla

registrována bývalým Státním notářstvím v Písku. Dne 19. 2. 1991

podal tehdejší okresní prokurátor v Písku podle § 35 odst. 1 o. s.

ř., platného před novelou účinnou od 1. 1. 1992, návrh na vrácení

plnění z neplatné smlouvy o prodeji nemovitosti. Podnět k otevření

tohoto řízení vzešel z trestního oznámení ing. D. Š., bývalého

uživatele nemovitosti v k. ú. N. V. Případ byl tehdy uzavřen

usnesením Krajské prokuratury v Českých Budějovicích z 15. 8.

1990, čj. Kn 99/90 A 2, v němž se zjišťuje: "Jakkoli je zřejmé, že

nemovitost byla prodána politickému exponentovi za spornou cenu

... spáchání trestného činu neprokázáno."

Neplatnost kupní smlouvy byla dovozována z podhodnocení kupní

ceny, tudíž z rozporu s cenovým předpisem v době prodeje platným,

tj. vyhláškou Českého cenového úřadu a Ministerstva financí

o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při

vyvlastnění nemovitostí (č. 43/1969 Sb.). Tato skutečnost byla

prokázána zpracováním nového znaleckého posudku, který ohodnotil

nemovitost o 24.089,- Kčs výše, než byla kupní cena. Shodné

výpovědi svědků, vyslechnutých v řízení před Okresním soudem

v Písku, upozorňují i na to, že ke konci 60. let se na hájovně

prováděly generální opravy a modernizace se značnými náklady a že

někdejší velvyslanec K. v roce 1974 upustil od koupě tohoto domu,

když odhadní cena přesáhla 100.000,- Kčs. V rozsudku Okresního

soudu v Písku z 12. 5. 1993, sp. zn. 5 C 111/91, se uvádí, že

nízký odhad při koupi domu vysvětlil autor tehdejšího znaleckého

posudku J. H. tím, že stanovil vyšší amortizaci, protože "...

nebyl seznámen s tím, že obytná budova byla opravena formou

generální opravy s nákladem 154.386,- Kčs... a dále s tím, že

v roce 1970 zde bylo nově instalováno ústřední topení". Tím

vysvětloval rozdíl též proti tehdejšímu posudku ing. K. P., jehož

odhad zněl na 95.236,- Kčs.

Pro úplnost se dodává, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo,

že žádost navrhovatele ing. Z. byla podpořena doporučením

tehdejších vyšších stranických orgánů a že předmětná nemovitost

nebyla před prodejem nabídnuta ke koupi těm, kteří ji tehdy

k rekreačním účelům užívali (Ing. Š. a MUDr. M.). Z této

skutečnosti dovodily soudy závěr, že uzavřená kupní smlouva ve

smyslu § 39 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991

je nejen v rozporu se zákonem, ale příčí se i zájmům společnosti.

Směrnice č. 10 z r. 1964 o prodeji rodinných domků z národního

majetku občanů, uveřejněná ve Věstníku ministerstva financí č.

5/1964, uložila v čl. 2 odst. 1 povinnost nabídnout rodinný domek

ke koupi především dosavadnímu uživateli, což se v daném případě

nestalo. Odvolací soud doplnil navíc celkovou argumentaci

o neplatnosti kupní smlouvy o údaj, že v době jejího uzavření byl

ke sjednání nižší kupní ceny oproti platným cenovým předpisům

nutný souhlas příslušného nadřízeného orgánu podle vyhl. č.

156/1975 Sb., což se rovněž nestalo.

K ústavní stížnosti obdržel Ústavní soud písemná stanoviska

účastníků. Navrhovatelé sami ve svém sdělení z 10. 12. 1995

opakují námitky uplatněné již v předchozím řízení. Jejich

argumenty odmítá ve svém stanovisku ředitel a. s. Jihočeské lesy

České Budějovice, Ing. K., jako odporující skutečnosti a důkaznímu

řízení obou soudních instancí.

Okresní soud v Písku ve svém vyjádření z 23. 2. 1995 odkazuje

rovněž na rozsáhlé důkazní řízení a jeho výsledky, které potvrdily

jak aktivní legitimaci Jihočeských lesů, a. s., tak i to, že došlo

ke sjednání ceny v rozporu s cenovými předpisy a jež byly

potvrzeny i doplněním důkazního řízení Krajským soudem v Českých

Budějovicích.

K předložené ústavní stížnosti proběhlo 3. ledna 1996 ústní

jednání, během něhož zástupce navrhovatelů opětovně namítal

nedostatek aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice

a poukázal na to, že právním nástupcem Jihočeských lesů, státního

podniku, České Budějovice, je nově zřízená státní organizace Lesy

České republiky se sídlem v Hradci Králové, do jejíž správy přešel

veškerý neprivatizovaný majetek státu, dosud spravovaný bývalými

Státními lesy.

V rozsudcích Okresního soudu v Písku i Krajského soudu

v Českých Budějovicích se naproti tomu výslovně konstatuje,

"...že navrhovatel je aktivně legitimován v daném sporu". Krajský

soud v tomto směru doplnil dokazování, jehož závěrem formuloval

názor, že "...v případě kladného rozhodnutí soudu ve věci hájenky

N. V. 35 získají Jihočeské lesy České Budějovice, a. s., tento

majetek do svého vlastnictví".

Vzhledem k podmiňovacímu způsobu formulace rozsudku krajského

soudu ("v případě, že ... tak získají") opatřil si Ústavní soud

další podklady. Ministerstvo zemědělství České republiky se ve

věci privatizace majetku státního podniku Jihočeské státní lesy,

závod Milevsko, ve svém sdělení z 23. 1. 1996 vyjádřilo v tom

smyslu, že privatizovaný majetek přechází na akciovou společnost

Jihočeské lesy České Budějovice, zatímco na státní podnik Lesy

České republiky, Hradec Králové, přešla práva a povinnosti

vztahující se k majetku neprivatizovanému.

Ústavní soud si dále vyžádal od Jihočeských lesů České

Budějovice "Dodatek k privatizačnímu projektu". Ze sdělení, které

obdržel, vyplývá, že do privatizačního projektu sporné nemovitosti

patří. Konečně pak z notářského zápisu z 16. 2. 1992 o založení

akciové společnosti Jihočeské lesy České Budějovice je zřejmý

přechod práv a povinností bývalého státního podniku na tuto

akciovou společnost v souvislosti s privatizačním projektem.

Vzhledem k tomu, že se potvrdilo stanovisko obou řádných

soudů, že aktivní legitimace Jihočeských lesů České Budějovice je

v daném sporu dána, chápe Ústavní soud formulaci krajského soudu,

podle níž v případě kladného vyřízení získají sporný majetek

Jihočeské lesy, a. s., České Budějovice do svého vlastnictví, jako

vyjádření skutečnosti, že již provedená delimitace mezi akciovou

společností Jihočeské lesy České Budějovice a Státními lesy Hradec

Králové je v tomto případě odvislá od konečného rozhodnutí soudu.

Navrhovatel jako právní nástupce bývalého státního podniku získá

vlastnické právo k uvedené nemovitosti teprve právoplatným

zjištěním neplatnosti kupní smlouvy.

II.

V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným

soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování

a tedy výsledná nesprávná aplikace zákona. Z obsahu ústavní

stížnosti je patrno, že navrhovatelé pouze opakují námitky, které

vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají

ústavní stížnost o obecné odkazy na čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4

odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy

na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů

státní moci a ochranu vlastnictví.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou

součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě

dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k porušení

zákona a k naplnění předpokladů § 39 občanského zákoníku došlo jak

výběrem osob, kterým byla sporná nemovitost prodána, tak zejména

i stanovením zvláště nízké ceny.

Rozsudek krajského soudu se opřel o § 39 občanského zákoníku

o neplatnosti právního úkonu, který svým obsahem nebo účelem

odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Neplatnost kupní smlouvy je třeba v případě § 39 obč. zákoníku

chápat jako neplatnost absolutní nikoli relativní, a to s právními

důsledky, které z absolutní povahy této neplatnosti vyplývají.

Z tohoto hlediska je irelevantní, zda sporná nemovitost byla či

nebyla zařazena do privatizace. U námitky vydržení se Ústavní soud

přiklonil k argumentaci uvedené v rozsudku krajského soudu, že

totiž námitka vydržení nemůže být uplatněna, protože občanský

zákoník ve znění tehdy platném vůbec vydržení neznal. Pokud jde

o výběr osob, které měly o koupi uvedené nemovitosti zájem,

vyplývá z provedeného dokazování řádných soudů, že zájem o koupi

měli i tehdejší uživatelé, kterým však nebyla ke koupi nabídnuta,

což odporovalo tehdy platným, výše uvedeným směrnicím ministerstva

financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního

majetku občanům. Ze spisového materiálu nevyplývá, že dřívější

uživatelé (Ing. Š. a MUDr. M.) tuto nemovitost neužívali.

Ze spisového materiálu a svědeckých výpovědí naopak vyplynul

zvláštní, a to přednostní a zvýhodňující, způsob prodeje uvedené

nemovitosti navrhovatelům. Toto zvýhodnění se projevilo předně ve

výši ceny, která neodpovídala platným cenovým předpisům a byla

zřetelně a přinejmenším více než o jednu třetinu nižší.

Ve spisovém materiálu a výpovědích svědků byly formulovány

i námitky, že prodej nemovitosti panu Z. byl spojen nejen

s pominutím osob, které dříve nemovitost obývaly a musely se pak

vystěhovat, ale také se zvláštními preferencemi politické povahy

ve prospěch pana Z. Navrhovatel se však při ústním jednání před

senátem Ústavního soudu 3. ledna 1996 důrazně proti tomu ohradil.

Ústavní soud z textu žádosti pana Z. o koupi uvedené nemovitosti

nicméně zjistil, že navrhovatel - jak sám výslovně uvádí - žádá

o koupi "...na základě doporučení Krajského výboru KSČ v Českých

Budějovicích" a v žádosti dále píše: "...sám pracuji jako státní

zaměstnanec Ministerstva národní obrany a Ústředního výboru

Svazarmu ve funkci náčelníka oddělení", a dále "...zastávám funkci

člena hlavního výboru KSČ na Ústředním výboru Svazarmu". K žádosti

bylo přiloženo doporučení armádního generála R. a na žádosti je

ručně učiněna poznámka - zřejmě tehdejším podnikovým ředitelstvím

Jihočeských lesů - tohoto znění: "Ing. D. - bude prodáno,

připravit urychleně".

Z hlediska ústavních principů šlo tudíž o porušení principu

rovnosti při tehdejším prodeji a tím k jednání, které vedlo

k založení vlastnického práva, jež nemělo zákonné opory. Podle čl.

11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví nesmí být

zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy. Dle čl. 4 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod musí zákonná omezení základních práv a svobod platit

stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

Z těchto důvodů nemůže Ústavní soud ČR uznat tvrzení navrhovatelů,

že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení uvedených ústavních

principů, zaručených Listinou základních práv a svobod.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu

soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu

veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích -, že jde

o námitky, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se

odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi

také vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno

odvolacím soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Pokud jde

o námitku nedostatku aktivní legitimace Jihočeských lesů, a. s.,

Ústavní soud vychází z výsledku odvolacího přezkoumání a ověření

aktivní legitimace navrhovatele, jež odvolací soud řádně provedl

a jeho závěry odpovídají obsahu spisu.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, není jejich obecnou vrcholnou instancí a nemůže si

proto přisvojovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností

s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České

republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za

plného respektování kautel, vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle

něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti

však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů

nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu aplikací

příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního

řádu respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38 Listiny

základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich

rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než

ústavní stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru