Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 146/03Nález ÚS ze dne 18.06.2003K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - kultury
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /právo církví a náboženských společností spravovat své záležitosti
Věcný rejstříkcírkev/náboženská společnost
Stát
legitimace/aktivní
organizační složka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 115/31 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.146.03
Datum vyhlášení01.10.2003
Datum podání12.03.2003
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 16 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

3/2002 Sb., § 10 odst.3, § 16 odst.1, § 6 odst.2

308/1991 Sb., § 5 odst.2, § 19 odst.1

4/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 146/03 ze dne 18. 6. 2003

N 115/31 SbNU 33

K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 18. června 2003, vyhlášeného 1. října 2003, sp. zn. I. ÚS 146/03 ve věci ústavní stížnosti Oblastní charity L. a Mons. J. G. proti dopisu Ministerstva kultury ze 13. 1. 2003 zn. 853/2003, kterou stěžovatelé navrhují (I.) zakázat Ministerstvu kultury pokračovat v porušování práva zakotveného v čl. 15 a 16 Listiny základních práv a svobod spočívajícího v neprovedení evidence Oblastní charity L., přikázat obnovit stav před porušením práva, tedy provést evidenci Oblastní charity L. v souladu se zákonem č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, neuvádět v části "ostatní skutečnosti" výpisu z Rejstříku církevních právnických osob žádné údaje nenavržené příslušnou církevní právnickou osobou a - in eventum - (II.) zrušit citovaný dopis Ministerstva kultury.

I. Ministerstvu kultury se zakazuje pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelů zakotvených v čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v neprovedení evidence Oblastní charity L.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost zamítá.

III. Návrh na náhradu nákladů řízení stěžovatelů se zamítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví uvedeným dopisem sdělilo Ministerstvo kultury Arcidiecézní charitě O. (dále též "ACHO"), že jí vrací materiály, které měly být použity jako podklad pro evidenci Oblastní charity L. jako církevní právnické osoby, neboť ve stanovách Arcidiecézní charity O. (čl. IV odst. 1), jimiž se řídí rovněž Oblastní charita L., je jako jeden z cílů a činností ACHO uvedeno "zřizování a provozování zdravotnických zařízení", přičemž prý "takovýto subjekt nelze evidovat podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech".

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 13. 3. 2003, doplněné podáním ze dne 28. 3. 2003, uvádějí, že dne 31. 12. 2002 zřídil Mons. J. G., arcibiskup olomoucký, v souladu s příslušnými předpisy Římskokatolické církve a podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Oblastní charitu L. Ministerstvo kultury však předmětným přípisem odmítlo tuto církevní právnickou osobu evidovat, čímž prý porušilo čl. 16 odst. 2 Listiny a postupovalo v rozporu rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02.

Stěžovatelé tvrdí, že tato praxe Ministerstva kultury směřuje proti všem církevním právnickým osobám, jelikož prý ve všech výpisech z Rejstříku církevních právnických osob ministerstvo v části "ostatní skutečnosti" uvádí (a to bez návrhu církve či církevní právnické osoby), že "předmětem této právnické osoby není provozování sociálního, zdravotnického, školského či jiného obdobného zařízení ani výdělečná nebo podnikatelská činnost". Stěžovatelé namítají, že ministerstvo provedlo svůj vlastní výklad zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, a citovaného nálezu Ústavního soudu, který označují za protiústavní, nezákonný a účelový, neboť z něj vyplývá, že církevní právnické osoby nesmějí provozovat školská, sociální, zdravotnická či jiná obdobná zařízení ani vykonávat výdělečnou nebo podnikatelskou činnost.

Stěžovatelé k otázce vlastní aktivní legitimace prohlašují, že stížnost podává Oblastní charita L. jako dotčená právnická osoba, která nebyla zaevidována, a Mons. J. G., arcibiskup olomoucký, jako zřizovatel církevní právnické osoby.

Stěžovatelé dále navrhují postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a obracejí se na Ústavní soud bez předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv, neboť tvrdí, že se výklad a praxe ministerstva týká všech církevních právnických osob v České republice. Proto prý ústavní stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé dovozují, že zmíněným postupem a napadeným dopisem porušilo Ministerstvo kultury jejich základní práva zakotvená v čl. 15 a 16 Listiny a že porušilo i princip demokratického právního státu a zákaz vazby státu na výlučnou ideologii podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelé proto navrhli vydání nálezu tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto nálezu. K petitu ústavní stížnosti stěžovatelé doplnili, že in eventum žádají zrušení napadeného dopisu, a to pro případ, že by jej Ústavní soud posoudil jako rozhodnutí, a nikoliv jako jiný zásah orgánu veřejné moci.

Stěžovatelé konečně ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. navrhli, aby Ústavní soud uložil Ministerstvu kultury, aby jim uhradilo náklady řízení před Ústavním soudem, neboť ministerstvo - podle názoru stěžovatelů - postupuje opakovaně a ve více případech v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu.

Stěžovatelé rovněž uvedli, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání u Ústavního soudu.

III.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Ministerstvo kultury.

Účastník řízení ve svém vyjádření tvrdí, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť ji podaly osoby zjevně neoprávněné. Ústavní stížnost totiž brojí proti postupu Ministerstva kultury v řízení o návrhu na evidenci církevní právnické osoby podle § 16 zákona č. 3/2002 Sb.; na toto řízení se vztahuje správní řád a stěžovatelé účastníky takového správního řízení nebyli. Návrh v tomto řízení je oprávněna podat registrovaná církev nebo náboženská společnost, tedy Římskokatolická církev zastoupená předsedou České biskupské konference jako svým statutárním orgánem. Ministerstvo však tvrdí, že v dané věci obdrželo dopis ze dne 7. 1. 2003 s hlavičkou "Arcidiecézní charita O.", v němž nebylo uvedeno, že jde o návrh registrované Římskokatolické církve; proto prý nepostupovalo podle § 16 zákona č. 3/2002 Sb. a vrátilo arcidiecézní charitě zaslané materiály v příloze napadeného dopisu. Pokud by byl návrh podán řádným způsobem a osobou k tomu oprávněnou, provedlo by ministerstvo správní řízení podle § 16 zákona č. 3/2002 Sb. Proto ministerstvo navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Nad tento rámec ministerstvo žádá, aby Ústavní soud provedl "výklad evidence církevních právnických osob ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb.". V tomto směru zastává názor, že církve mohou provádět podnikání a jinou výdělečnou činnost pouze při splnění všech zákonných podmínek, které platí i pro ostatní fyzické a právnické osoby v rámci hospodářské soutěže. Církevní právnické osoby proto nemohou podnikat toliko na základě svých vnitřních předpisů, nýbrž i podle příslušných zvláštních předpisů (obchodní zákoník, živnostenský zákon apod.). "Pokud církevní právnická osoba Ministerstvu kultury neprokáže existenci příslušného oprávnění pro výkon své podnikatelské činnosti, např. živnostenského listu, zápisu v obchodním či jiném rejstříku, pak ministerstvo svojí evidencí nemůže osvědčovat vůči třetím osobám existenci podnikatelské činnosti církevní právnické osoby na základě jejích vnitřních předpisů.". Opačný postup by prý byl protiústavní a odporoval by rovněž zásadám společného trhu, vyplývajícím z evropského práva.

Ministerstvo konečně uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání u Ústavního soudu.

Stěžovatelé v replice k vyjádření účastníka řízení především uvádějí, že ústavní stížnost je oprávněna podat církví řádně zřízená církevní právnická osoba, která nebyla evidována - v tomto případě tedy první stěžovatel. I kdyby prý totiž tato církevní právnická osoba nebyla účastníkem řízení, je napadeným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci poškozena. Stěžovatelé dále tvrdí, že Mons. J. G. je předsedou České biskupské konference a že jako takový ústavní stížnost podal. Dále je třeba vzít v úvahu i to, že Arcibiskupství olomoucké - které je zřizovatelem prvního stěžovatele - je řádným právním subjektem vybaveným procesní subjektivitou.

Stěžovatelé dále konstatují, že návrh na provedení evidence prvního stěžovatele poslala Ministerstvu kultury Arcidiecézní charita O., která k tomu byla zmocněna, leč ministerstvo neprovedení evidence odůvodnilo toliko tím, že jako jeden z cílů a činností ACHO bylo uvedeno zřizování a provozování zdravotnických zařízení. V rámci Římskokatolické církve se prý však nové charity vytvářejí tak, že vždy delší dobu působí nejprve bez vlastní právní subjektivity a jejich činnost zaštiťuje některá jiná charita. Poté, kdy se nově vznikající charita dostatečně vyvine a přesvědčí o své aktivitě, je jí příslušným církevním hodnostářem v souladu s vnitřními předpisy církve udělena právní subjektivita. Návrh na evidenci nově vznikající charity pak obvykle podává ta charita, která dosud její činnost zaštiťovala. K osvědčení těchto tvrzení předkládají stěžovatelé jako příklad dvě charity zaevidované podle původního zákona o církvích právě na základě návrhu Arcidiecézní charity O.; podle nové právní úpravy prý dosud nebyla zaevidována žádná nová charita, a to právě vzhledem k protiústavnímu výkladu citovaného zákona vypracovanému Ministerstvem kultury. Je tedy údajně zřejmé, že ať už by byl návrh na evidenci charity podával kdokoli, Ministerstvo kultury by takovému návrhu nevyhovělo.

K důvodům, pro které stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, stěžovatelé uvádějí, že se v daném případě výklad a praxe Ministerstva kultury týkají všech církevních právnických osob v České republice, takže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a "několikaleté soudní spory vedené všemi dotčenými církevními právnickými osobami by byly velmi věcně i finančně náročné a nevedly by rychle k odstranění vadného právního stavu a k napravení vadné a protiústavní praxe Ministerstva kultury ČR". O tom prý svědčí i shora citované vyjádření Ministerstva kultury, které samo požaduje provedení výkladu evidence církevních právnických osob Ústavním soudem.

Stěžovatelé konečně namítají, že Mons. J. G. v přípise ze dne 19. 2. 2003 žádal Ministerstvo kultury o nápravu vadného stavu v této věci. Protože ministerstvo toto podání svým přípisem ze dne 27. 2. 2003 chápalo jako podání učiněné jménem České biskupské konference, "není ... možné, aby se nyní formalisticky dovolávalo opaku."

Ministerstvo na tuto repliku reagovalo přípisem ze dne 26. 5. 2003, v němž uvádí (s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 3/2002 Sb.), že zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, otázku evidence církevních právnických osob neupravoval, a právě proto zákon č. 3/2002 Sb. stanovil pro evidenci jednotný postup, a to zejména s ohledem na jistotu třetích osob. Proto prý není možno odvolávat se na dřívější neformální postup evidence prováděný podle zákona č. 308/1991 Sb., a proti němu stavět stávající "formalistický přístup".

IV.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních náležitostí a podmínek podané ústavní stížnosti, a to i s ohledem na námitky, uplatněné ve vyjádření účastníka řízení - Ministerstva kultury. Ústavní soud se tedy musel vypořádat především s otázkou aktivní legitimace stěžovatelů k podání ústavní stížnosti a s otázkou její přípustnosti.

1. K otázce aktivní legitimace stěžovatelů k podání ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující:

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Aktivně legitimovanými subjekty k podání ústavní stížnosti jsou tedy zpravidla účastníci řízení, jež předcházelo řízení před Ústavním soudem, jestliže tvrdí, že vydaným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva ve shora uvedeném smyslu; v případě jiného zásahu orgánu veřejné moci může ústavní stížnost podat ten, kdo tvrdí, že tímto zásahem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. návrh na evidenci řeholní a jiné církevní instituce jako církevní právnické osoby podává "orgán církve a náboženské společnosti k tomu určený v základním dokumentu předkládaném podle § 10 odst. 3." V daném případě však návrh na evidenci Oblastní charity L. podala Arcidiecézní charita O., která sama není orgánem Římskokatolické církve; z toho Ministerstvo kultury dovozuje, že nemohlo být vůbec zahájeno příslušné správní řízení, neboť návrh předložila osoba zjevně neoprávněná.

K tomu Ústavní soud uvádí, že již v řadě svých dřívějších judikátů opakovaně vyslovil právní názor, že preferuje princip materiálního právního státu a že objektivní kategorii ústavnosti neodpovídá přílišný formalismus ze strany orgánů veřejné moci při výkonu jejich kompetencí. V souzené věci je z obsahu dokumentů předložených ministerstvu za účelem provedení předmětné evidence sice zřejmé, že průvodní dopis obsahující žádost o evidenci skutečně ministerstvu zaslala Arcidiecézní charita O. a podepsala jej její zaměstnankyně H. H.; přílohou tohoto dopisu však byla - mimo jiné - zřizovací listina jmenované charity, jmenovací dekret její ředitelky a stanovy ACHO. Přitom ze zřizovací listiny je patrno, že Mons. J. G., arcibiskup olomoucký, udělil Oblastní charitě L. právní subjektivitu a zřídil ji s účinností od 1. 1. 2003. Je tedy zřejmé, že projev vůle orgánu registrované církve, kterou v daném případě reprezentoval arcibiskup olomoucký, ke vzniku předmětné charity byl dán a že se jednalo o projev vůle srozumitelný a vážný. Ministerstvo kultury se proto mělo podanou žádostí o evidenci věcně zabývat. Ostatně z obsahu napadeného přípisu ministerstva je evidentní, že ministerstvo nepostupovalo napadeným způsobem proto, že by žádost o evidenci nepodala oprávněná osoba (jak tvrdí ve vyjádření k ústavní stížnosti), nýbrž že žádosti nevyhovělo z důvodu materiálních, kvůli obsahu stanov ACHO, zakotvujících jako jeden z cílů a činností ACHO zřizování a provozování zdravotnických zařízení.

Ústavní soud nemůže - v této souvislosti - akceptovat ani námitku ministerstva (obsaženou ve vyjádření k ústavní stížnosti), že teprve pokud by byl návrh na evidenci podán řádným způsobem a osobou k tomu oprávněnou, provedlo by správní řízení. Stěžovatelé totiž v příloze shora citované repliky doložili, že v jiných případech (Charita sv. Vojtěcha S., Charita K.) ministerstvo akceptovalo žádosti o evidenci rovněž podané Arcidiecézní charitou O. Přestože v obou zmíněných případech ministerstvo sice ještě postupovalo podle tehdy platného zákona č. 308/1991 Sb. (jak správně ministerstvo uvádí v citovaném přípisu ze dne 26. 5. 2003), Ústavní soud konstatuje, že i podle smyslu a podstaty tohoto zákona měl návrh na evidenci podávat orgán registrované církve nebo náboženské společnosti (srov. zejména § 5 odst. 2 ve vazbě na § 19 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.). Protože jedním ze základních ústavních principů rozhodovací činnosti státních orgánů je její předvídatelnost, nemůže Ústavní soud přijmout citovanou námitku ministerstva již proto, že by odporovalo tomuto principu, jestliže by ministerstvo postupovalo ve skutkově zcela identických případech a za obsahově srovnatelné zákonné úpravy způsobem naprosto odlišným.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že se Ministerstvo kultury mělo podanou žádostí o evidenci meritorně zabývat, což ostatně - podle přesvědčení Ústavního soudu, avšak v rozporu s tvrzením ministerstva uvedeným v jeho vyjádření - také učinilo. To je zřejmé z druhého odstavce napadeného dopisu ze dne 13. 1. 2003. Ústavní soud proto v tomto směru neshledal procesní překážku, která by rozhodnutí ve věci samé znemožňovala.

Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného textu, návrh na evidenci předmětné charity podal - materiálně vzato - i arcibiskup olomoucký (jakožto zástupce orgánu Římskokatolické církve - olomouckého arcibiskupství, který je zároveň i předsedou České biskupské konference), tedy zástupce účastníka správního řízení před Ministerstvem kultury. Ústavní soud však shledal aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti rovněž u druhého stěžovatele, tedy u Oblastní charity L., neboť je zřejmé, že tento subjekt splňuje podmínky účastenství podle § 14 správního řádu, a to již ve smyslu tzv. první definice účastníků řízení, podle níž je účastníkem řízení ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

2. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud především na ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odstavce 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona výslovně stanoví, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod účastníka - je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V daném případě je zřejmé, že stěžovatelé mohli před podáním ústavní stížnosti využít procesní prostředky vyplývající především ze správního řádu, případně též ze soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.), čehož si jsou také zjevně vědomi. Odkazují však na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že podmínky citovaného ustanovení byly splněny. Z konstantní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že toto ustanovení lze aplikovat např. tehdy, jestliže se věc svojí povahou týká řady případů dalších nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu a respektování nálezu Ústavního soudu (podrobnější přehled viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C. H. Beck, 2001, str. 343 - 344). Jelikož v daném případě stěžovatelé správně upozorňují na to, že se srovnatelný problém týká i řady dalších subjektů, přičemž namítají protiústavní aplikaci zákona č. 3/2002 Sb. a nerespektování nálezu Ústavního soudu č. 4/2003 Sb. a protože i ministerstvo ve svém vyjádření žádá Ústavní soud, aby provedl výklad evidence církevních právnických osob, postupoval Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a ústavní stížnost pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva stěžovatelů jako nepřípustnou neodmítl.

Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že podaná ústavní stížnost splňuje zákonem stanovené procesní podmínky a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

V.

Po stránce věcné - pokud jde o evidenci církevních právnických osob - Ústavní soud především uvádí, že touto problematikou se podrobně zabýval v odůvodnění nálezu č. 4/2003 Sb. (nález z 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 146), na který pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.

1. V souzené věci odmítlo ministerstvo provést požadovanou evidenci proto, že čl. IV odst. 1 stanov Arcidiecézní charity O., kterými se řídí i Oblastní charita L. (první stěžovatel), jako jeden z cílů a činností upravuje zřizování a provozování zdravotnických zařízení, což podle názoru ministerstva odporuje zákonu č. 3/2002 Sb. K tomu však Ústavní soud odkazuje na citovaný nález č. 4/2003 Sb., kterým Ústavní soud - mimo jiné - zrušil ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. Toto ustanovení dávalo církvím a náboženským společnostem právo navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu "založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona". Důvodem tohoto rozhodnutí byl zejména právní názor Ústavního soudu, že citované ustanovení je "ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním nepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko na citovanou prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí činností navenek, překračující omezení na pouhý výkon náboženství, vyzařují do celé společnosti, a představují tak i nezbytný předpoklad fungování občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco citované ustanovení § 6 odst. 2 podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí, prováděnou ministerstvem.". Ústavní soud dále k otázce evidence církevních právnických osob judikoval, že "z hlediska právně teoretického by tedy pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně "volnější režim" než pro jiné právnické osoby, které zná české právo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od zmíněné registrace) nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt. Proto také může být k evidenci navrhována již "založená instituce" a účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo náboženskou společností, a nikoliv až ke dni evidence". Ústavní soud dále konstatoval, že z faktického a aplikačního hlediska -is ohledem na protiústavní ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. - neexistoval výraznější rozdíl mezi evidencí a registrací a že zákon de facto vyžadoval zastřenou registraci církevních právnických osob. Ústavní soud rovněž judikoval, že ke zpochybnění samotného principu evidence zmiňovaných subjektů sice neshledal přesvědčivé důvody, leč dovodil, že evidence má být prováděna v jejím skutečném smyslu (viz výše), který spočívá v informační funkci a ve funkci ochrany práv třetích osob.

Proto Ústavní soud v citovaném nálezu závěrem konstatoval, že stávající úpravu obsaženou v citovaném zákoně je nutno ústavně konformně interpretovat tak, že "nepodmiňuje právní vznik a zánik církevních právnických osob konstitutivním právním aktem státního orgánu, nýbrž že jejich evidence má toliko deklaratorní povahu a je případná zejména z hlediska naplnění informační funkce a funkce ochrany práv třetích osob".

2. Úkolem Ústavního soudu v souzené věci je především konfrontovat postup ministerstva v souzené věci s právním názorem, který vyslovil v citovaném nálezu č. 4/2003 Sb.

V tomto směru Ústavní soud dospívá k závěru, že ministerstvo postupovalo v rozporu v uvedeným nálezem.

Ústavní stížnost je však - nicméně - důvodná jen částečně.

Materiální důvod, pro který ministerstvo žádosti o evidenci Oblastní charity L. nevyhovělo, totiž spočívá v tom, že jedním z cílů činností tohoto subjektu je zřizování a provozování zdravotnických zařízení. Jak však vyplývá z citovaného nálezu Ústavního soudu, aktivity církví a náboženských společností - a tedy i jimi zřizovaných církevních právnických osob - se nemohou redukovat toliko na oblasti náboženské víry; mezi ně patří i aktivity orientované navenek, typicky např. činnosti humanitární, charitativní, vzdělávací apod. Provozování zdravotnických zařízení je přitom zcela jednoznačně v souladu s posláním církví a náboženských společností. Stát jim proto v těchto aktivitách nesmí bránit, což učinil právě tím, že v této souzené věci neprovedl evidenci prvního stěžovatele. Napadený zásah tak zjevně dosahuje protiústavní dimenze, neboť porušuje čl. 15 a 16 Listiny.

Přitom Ústavní soud shledal, že napadený postup (včetně citovaného přípisu) ministerstva svojí materií představuje "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv rozhodnutí či opatření podle citovaných ustanovení; to proto, že ministerstvo ve správním řízení řádně nerozhodlo o podaném návrhu, nýbrž toliko neprovedlo požadovanou evidenci, a tím zasáhlo do právní sféry stěžovatelů. (Obdobně judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 438/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 180, str. 309 a násl.). Rozhodnutí Ústavního soudu je proto limitováno ustanovením § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož Ústavní soud zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

Jelikož však v daném případě je z povahy věci zřejmé, že obnova stavu před porušením práva možná není, neboť před napadeným postupem ministerstva předmětná oblastní charita evidována nebyla (byla zřízena ke dni 1. 1. 2003), může Ústavnísoud ve výroku toliko vyslovit zákaz pokračovat v porušování citovaných práv a svobod stěžovatelů, a nikoliv vyslovit příkaz obnovit stav před porušením těchto práv (pozn.: není co "obnovovat"). Ústavní soud rovněž nemohl vyhovět návrhu, aby v části "ostatní skutečnosti" výpisu z Rejstříku církevních právnických osob nebyly uváděny žádné údaje nenavržené příslušnou církevní právnickou osobou, jelikož z okolností souzené věci je zřejmé, že ministerstvo se tohoto zásahu ve vztahu k osobám stěžovatelů nedopustilo, jestliže k provedení předmětné evidence vůbec nedošlo.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti z důvodu porušení čl. 15 a 16 Listiny vyhověl a zakázal Ministerstvu kultury pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatelů zakotvených v čl. 15 a 16 Listiny spočívajícím v neprovedení evidence Oblastní charity L.

Co do zbytku ústavní stížnost zamítl.

Za tohoto stavu Ústavnísoud neuložil Ministerstvu kultury, aby nahradilo stěžovatelům jejich náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru