Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1452/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
POLICIE - OŘ policie Praha II, SKPV, Odbor obecné kriminality - 6. oddělení
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
nemovitost
přípravné řízení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1452.15.1
Datum podání18.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1452/15 ze dne 23. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Inny Hryhorenko, právně zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2015 č. j. 2 Nt 5001/2015-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, SKPV, Odboru obecné kriminality - 6. oddělení ze dne 12. 1. 2015 č. j. KRPA-403666-40/TČ-2014-001276, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením rozhodl policejní orgán o zajištění bytové jednotky č. X1, v domě č.p. X2, na parcele X3, v katastrálním území Nusle, obec Praha, na adrese X4, podle ustanovení § 79d odst. 1 tr. řádu, s tím, že "zajišťovaná majetková hodnota je výnosem z trestné činnosti", a zakázal stěžovatelce jako vlastníku nemovitosti s touto nemovitostí nakládat, přikázal jí sdělit státnímu zástupci, kdo má k bytové jednotce předkupní či jiné právo a dále bezodkladně informovat orgán činný v trestním řízení o každé dispozici se zajištěnou nemovitostí. Usnesení odůvodnil policejní orgán tím, že stěžovatelka jako majitelka nemovité věci je podezřelá z trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka je podezřelá, že měla peněžní prostředky získané podvodem použít zčásti na zaplacení kupní ceny nemovitosti.

3. K postupu dle § 79d odst. 1 tr. řádu nebyl podle přesvědčení stěžovatelky zákonný důvod, a proto proti usnesení podala stížnost dle § 149 tr. řádu. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stížnost s odůvodněním, že stěžovatelka brojí proti zajištění bytové jednotky předčasně, neboť nebylo zatím prokázáno, jaké prostředky byly ke koupi bytu použity, a že existuje důvodné podezření, že předmětná bytová jednotka byla získána podvodem, resp. prostředky na její nákup.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení soudu je neodůvodněné i po formální stránce, kdy soud jen paušálně zopakoval tvrzení policejního orgánu, aniž by se zabýval argumenty stěžovatelky a aniž by rozvedl, z jakých důkazů zjistil, že existuje důvodné podezření, že bytová jednotka byla získána podvodem. Soud ani neuvádí, v čem by měl takový podvod spočívat; ze spisu vyplývá pouze tolik, že poškozený tvrdí (aniž by k tomu měl jakýkoliv listinný důkaz), že půjčil stěžovatelce předmětnou finanční částku bez stanovení termínu vrácení.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem (např. u zde posuzovaného zajištění nemovitosti). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

6. Pokud jde konkrétně o rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. tr. řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou z ústavněprávního pohledu na tato rozhodnutí kladeny. Rozhodnutí o zajištění majetkové hodnoty musí mít "zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 52).

7. Hodnocení ústavnosti zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu vychází ze smyslu a účelu předmětných opatření. Zajištění je právním nástrojem, který napomáhá objasňování závažné kriminality. Vede nikoli k odejmutí majetkových prostředků vlastníku, nýbrž toliko k dočasnému omezení dispozičního práva s majetkem tak, aby nemohl být zneužit. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

8. V nyní projednávané věci Ústavní soud důvody k (výjimečnému) zásahu do přípravného řízení neshledal. Podstatou ústavní stížnosti je v zásadě polemika s tím, zda lze zajištěnou nemovitost považovat za výnos z trestné činnosti, přičemž základní stěžovatelčina námitka spočívá v tom, že peníze, které vynaložila na koupi nemovitosti, byly její vlastní.

9. S ohledem na to, že výklad podústavního práva je v zásadě věcí obecných soudů, je ovšem Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda závěr orgánů činných v trestním řízení není projevem svévole. Ústavní soud je toho názoru, že tomu tak není. V odůvodnění usnesení policejního orgánu je jasně popsán skutkový stav věci, je z něj patrno, z jakého trestného činu je stěžovatelka podezřelá a jakým jednáním se ho měla dopustit, přičemž je v něm učiněn i důvodný závěr, že předmětná nemovitost mohla být zakoupena z podvodně získaných peněžních prostředků a tedy může být výnosem z trestné činnosti.

10. Lze závěrem zopakovat, že dosavadní procesní úkony nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. Bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat z vlastní iniciativy i nadále trvání podmínek pro zajištění majetku stěžovatelky a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušit nebo omezit. O takový postup může stěžovatelka kdykoliv sama požádat (§ 79d odst. 8 trestního řádu).

11. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení, jenž byl navíc podán velmi obecnou až zjednodušenou formou (bez jakéhokoli odůvodnění či vyčíslení nákladů), Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení nemohl kladně rozhodnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru