Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 145/04Usnesení ÚS ze dne 08.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.145.04
Datum podání11.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 145/04 ze dne 8. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného advokátem JUDr. O. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č.j. 29 Co 336/2003-167 ze dne 25. 11. 2003 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č.j. 13 C 71/98-66 ze dne 5. 12. 2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č.j. 29 Co 336/2003-167 ze dne 25. 11. 2003, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně č.j. 13 C 71/98-66 ze dne 5. 12. 2001, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 4.736,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku platu, který vznikl jeho špatným zařazením do platové třídy. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 28, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení Listiny spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Porušení práva na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny tkví v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil zařazení prací, které stěžovatel vykonával v pracovním poměru, do příslušné platové třídy. Zaměstnavatel ho zařadil podle katalogu prací do 6. platové třídy, avšak práce, které konal, měly být ve skutečnosti zařazeny do 7. platové třídy. Odvolací soud sice uznal, že rozsah vykonávaných prací byl značný, leč tuto skutečnost - podle názoru soudu - nelze zhodnotit ve prospěch stěžovatele zařazením do vyšší platové třídy. Stěžovatel však namítá, že naprosto nevhodná kumulace pracovních činností značně zvyšovala nároky na něho, na jeho odborné a organizační schopnosti a domnívá se, že k této skutečnosti mělo být také přihlédnuto.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by měl možnost se proti takovému rozhodnutí odvolat. Dále napadá porušení rovného zacházení mezi účastníky řízení, neboť odvolací soud vyzval žalovanou stranu k vyčíslení nákladů odvolacího řízení; žalovaný však nebyl připraven a odvolací soud náklady řízení sám zjistil. Stěžovatel dále před zahájením jednání před odvolacím soudem požádal o protokol o jednání, který mu však dosud nebyl zaslán. Dále porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že byť v odvolání namítl, že předvolání k jednání před soudem I. stupně dne 15. 6. 2000 mu bylo doručeno až dne 15. 6. 2000 v 11.00 hod. a jednání proběhlo bez jeho přítomnosti, odvolací soud se touto námitkou nezabýval. Stěžovatel konečně žádal, aby se Ústavní soud zabýval i délkou soudního řízení, které v předmětné věci trvalo více než 5 roků a 7 měsíců.

II.

K výzvě ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, v němž uvedl, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení práv stěžovatele chráněných Listinou. Rozsudek byl vydán na základě úplně zjištěného skutkového stavu a vyslovené závěry jsou v souladu se zákonem. V dalším pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla "jako nedůvodná odmítnuta".

Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Okresní soud v Děčíně. Uvedl, že po skutkové stránce se vypořádal se všemi skutečnostmi, potřebnými k posouzení věci a v odůvodnění uvedl, čím byl veden při svém rozhodování. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem potvrzen, necítí se již být oprávněný cokoliv nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí dodávat. K námitce délky řízení uvedl, že nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť soud rozhodoval v přiměřené době úměrně zatížení senátu a personálnímu obsazení soudu. Závěrem prohlásil, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, domnívá se, že jeho ústavní stížnost není důvodná a navrhuje, aby byla odmítnuta.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 71/98 vedený u Okresního soudu v Děčíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce žalobou domáhal zaplacení částky 4.736,- Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi platem, který pobíral v 6. platové třídě, a platem podle 7. platové třídy, do níž měly být podle jeho názoru zařazeny práce, které v pracovním poměru vykonával. Okresní soud v Děčíně po provedeném řízení rozsudkem č.j. 13 C 71/98-66 ze dne 5. 12. 2001 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel nevykonával agendy, které byly zařazeny do 7. platové třídy, a že na základě svého vzdělání a praxe - ve vztahu k přidělené práci - byl zařazen do 6. platové třídy, 11. platového stupně s osobním příplatkem. V průběhu trvání pracovního poměru neměl stěžovatel k tomuto zařazení žádné připomínky. Dále soud I. stupně uvedl, že pokud vykonával stěžovatel dvě samostatné agendy, které byly časově náročné, byl mu přiznán osobní příplatek, který tuto skutečnost kompenzoval.

K odvolání stěžovatele jednal ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, který rozsudkem č.j. 29 Co 336/2003-167 ze dne 25. 11. 2003 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud podrobně zabýval posouzením prací, které stěžovatel v pracovním poměru vykonával, a jejich zařazením do příslušné platové třídy. Na základě tohoto rozboru dospěl ke shodnému závěru jako soud I. stupně, tedy že stěžovatel nebyl ani pracovní smlouvou ani fakticky pověřen takovými pracemi, které by odůvodňovaly jeho zařazení do 7. platové třídy. Dále odvolací soud odůvodnil změnu v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně s tím, že okresní soud náhradu vypočetl chybně.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, a s právními závěry, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že proces hodnocení důkazů je činností, která přísluší obecným soudům a jemu nepřísluší do tohoto procesu zasahovat, pokud probíhá v hranicích stanovených mu obecnou právní úpravou. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, vymezenou v § 132 o.s.ř. V souladu s touto zásadou pak obecné soudy mají hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemné souvislosti; v odůvodnění rozhodnutí se musejí vypořádat se všemi důkazy, uvést důkazy, na nichž postavily své rozhodnutí, a stejně tak zhodnotit i důkazy, ke kterým nepřihlédly. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v mezích daných zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich závěrech nelze shledat extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem a v jejich postupu nelze nalézt svévoli či překročení pravomocí jím svěřených. Nelze přehlédnout, že sám výklad mzdových předpisů, který obecné soudy provedly, je výkladem tzv. běžného práva, do něhož Ústavní soud v zásadě neingeruje. Ústavní soud proto ve vztahu k této námitce dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ani právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky ve smyslu čl. 28 Listiny, jehož se dovolával.

Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, aniž by byl měl možnost podat proti takovému rozhodnutí odvolání. Ústavní soud k této námitce poukazuje na ustanovení § 201 o.s.ř., podle něhož odvolání může být napadeno rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni. O ustanovení zástupce však rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením č.j. 29 Co 336/2003-160 ze dne 14. 11. 2003 jako soud odvolací, nikoliv jako soud I. stupně, a proto vzhledem výše uvedenému ustanovení není proti tomuto rozhodnutí odvolání přípustné. (Pozn.: Byl to ostatně stěžovatel, který o ustanovení zástupce požádal až v řízení odvolacím.) Vrchní soud v Praze pak usnesením č.j. 1 Co 102/2004-176 ze dne 31. 5. 2004 řízení o odvolání zastavil. V uvedeném postupu obecných soudů, který byl v souladu s platnou právní úpravou, proto Ústavní soud porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal.

Stěžovatel dále namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že mu odvolací soud nezaslal požadovaný opis protokolu o jednání. Ústavní soud konstatuje, že ze spisu vskutku nevyplývá, že by byl odvolací soud (popř. soud I. stupně) stěžovateli opis protokolu z jednání zaslal. Pokud jde o pochybení, pak však - podle názoru Ústavního soudu - ústavněprávní roviny nedosahuje a není způsobilé uvedené základní právo stěžovatele porušit.

Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele, která se týkala porušení rovného postavení účastníků tím, že žalovaná strana nebyla schopna vyčíslit náklady odvolacího řízení a odvolací soud to učinil za ni. Z protokolu o jednání totiž vyplývá, že žalovaná strana v závěrečném přednesu náklady řízení uplatnila, odvolací soud pak o nich rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pouze jejich vyčíslení vyhradil soud písemnému vyhotovení rozsudku, což je u složitějších výpočtů zpravidla nutné a princip rovnosti účastníků tím není dotčen.

Stěžovatel rovněž namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že předvolání k jednání před soudem I. stupně dne 15. 6. 2000 mu bylo doručeno až dne 15. 6. 2000 v 11.00 hod.; přesto však prý jednání proběhlo bez jeho přítomnosti a odvolací soud se touto námitkou nezabýval, i když tuto skutečnost v odvolání uvedl. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že se odvolací soud měl k této námitce ve svém rozhodnutí vyjádřit, avšak současně nepovažuje uvedené pochybení za tak závažné, aby bylo schopno porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. K podstatě této námitky totiž Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že předvolání k jednání na den 15. 6. 2000 bylo vypraveno soudem I. stupně dne 30. 5. 2000, písemnost byla uložena na poště dne 31. 5. 2000 a stěžovatel byl o uložení zásilky v tomto termínu vyrozuměn. Zásilku si však vyzvedl až 15. 6. 2005. Z uvedených údajů tedy vyplývá, že stěžovatel měl dostatek časového prostoru k vyzvednutí zásilky tak, aby se mohl jednání dne 15. 6. 2000 účastnit. Soud I. stupně proto nepochybil, konstatoval-li ve smyslu § 46 odst. 2 o.s.ř. doručení zásilky třetím dnem od uložení.

Stěžovatel konečně namítal nepřiměřenou délku soudního řízení v jeho věci. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že žaloba byla podána dne 3. 6. 1998, vyjádření žalovaného bylo podáno dne 8. 7. 1998, avšak další procesní úkon (nařízení prvního jednání ve věci) soud I. stupně učinil až dne 26. 5. 2000, aniž by ze spisu vyplýval nějaký důvod pro tuto nečinnost. Ústavní soud vzhledem k uvedenému zjištění konstatuje, že v řízení došlo k neodůvodněnému průtahu a tím i k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak v situaci, kdy řízení bylo pravomocně ukončeno, nemá již podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k dispozici účinný prostředek, kterým by mohl v tomto směru zasáhnout.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru