Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 145/01Nález ÚS ze dne 14.01.2003Státní občanství jako podmínka pro uplatnění restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
občanství/absence
osoba/oprávněná - nerovnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/29 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.145.01
Datum vyhlášení14.01.2003
Datum podání07.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

243/1992 Sb., § 2 odst.3, § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 145/01 ze dne 14. 1. 2003

N 5/29 SbNU 33

Státní občanství jako podmínka pro uplatnění restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 14. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 145/01 ve věci ústavní stížnosti Dr. J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 1. 2000 sp. zn. 28 Ca 3/99 a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, z 9. 12. 1998 č. j. PÚ-R-6041/Hk/98, jimiž bylo rozhodnuto, že právní předchůdce stěžovatelů není vlastníkem nemovitosti, a návrhu na zrušení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Výrok

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. 28 Ca 3/99 a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 12. 1998 č. j. PÚ-R-6041/Hk/98 se zrušují.

2. Návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001 se stěžovatelka společně se stěžovatelem J. K. domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2000 sp. zn. 28 Ca 3/99 a rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 12. 1998 č. j. PÚ-R-6041/Hk/98, jimiž bylo rozhodnuto, že JUDr. K. D. F. W., právní předchůdce stěžovatelů, není vlastníkem nemovitosti uvedené na seznamu II. - Panství H. R. v katastrálním území Ž., nyní zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro obec Ž. (parc. č. 217/2 - les o výměře 2 554 m2). V návrhu stěžovatelé uvedli, že dědictví po zesnulém JUDr. K. D. F. W. se ještě projednává a že jako dědicové nebyli dosud potvrzeni. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb.") s tvrzením, že odporuje Ústavě České republiky (dále jen "Ústava").

Podáním ze dne 28. 6. 2001 právní zástupce stěžovatelů Ústavnímu soudu sdělil, že dědictví po zesnulém nabyla pouze stěžovatelka na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2001 č. j. 18 D 431/2000-149 a tudíž že stěžovatel J. K. svůj návrh bere v celém rozsahu zpět. Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2002 sp. zn. I. ÚS 145/01 bylo řízení o ústavní stížnosti J. K. zastaveno s tím, že v řízení bude nadále pokračováno se stěžovatelkou Dr. J. K. jako účastnicí řízení.

Stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný a že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, 3 a 10 Ústavy, jakož i čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Doplňkového (zjevně Dodatkového) protokolu k této Úmluvě, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 11 Doplňkového protokolu k této Úmluvě. V obsáhlém odůvodnění své stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a zejména uvedla, že předmětný majetek, jehož vydání se dosud neúspěšně domáhal zesnulý JUDr. K. D. F. W., byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, Československé státní občanství jmenovanému zůstalo však zachováno podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů. Po nástupu totalitního režimu v únoru 1948 se rozhodl emigrovat. Aby mohl legálně vycestovat, musel se dne 26. 2. 1949 československého státního občanství vzdát. Události v roce 1989 byly pro něj podnětem k tomu, aby k 24. 7. 1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo uděleno dne 25. 8. 1992 podle § 10 odst. 3 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Poté, co nabyl účinnosti zákon č. 243/1992 Sb. (29. 5. 1992), požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku. Ve věci bylo několikrát rozhodováno ve více samostatných řízeních. Původně pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 10. 3. 1993 č. j. PÚ-R 806/93 - č. j. 1244/92, potvrdil dohodu uzavřenou s L. ČR o vydání některých nemovitostí, jež byly převedeny do vlastnictví zesnulého dne 28. 9. 1993. Následně však ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 23. 11. 1995 vydaným v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1993 zrušil. Stěžovatelka je toho názoru, že k tomu došlo v důsledku silných politických intervencí.

Stěžovatelka poukázala na vývoj právní úpravy a uvedla, že současně s publikací nálezu Ústavního soudu dne 9. 2. 1996 pod č. 29/1996 Sb. (kterým v § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. byla zrušena podmínka trvalého žití na území České republiky) byla pod č. 30/1996 Sb. vyhlášena novela, kterou mj. bylo ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb. doplněno o nový odstavec 3, obsahující také podmínku nepřetržitého státního občanství. Stěžovatelka je toho názoru, že uvedená novela byla účelová a její zpětnou aplikací měly být odvráceny restituční nároky zesnulého, jak se také napadeným rozsudkem stalo. Nesouhlasí s právním názorem soudu uvedeným v napadeném rozsudku, dle něhož zákon č. 30/1996 Sb. není retroaktivní, a s tvrzením že podmínka nepřetržitosti trvání státního občanství byla implicitně obsažena již v zákoně č. 243/1992 Sb., v původním znění, tj. před novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., a vyplývala údajně ze vzájemného účinku podmínky trvalého žití a podmínky československého státního občanství. Teprve v důsledku zrušení podmínky trvalého žití nálezem Ústavního soudu č. 29/1996 Sb. vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního občanství stanovit explicitně. Stěžovatelka ve svém obšírném odůvodnění zejména tvrdí, že takový výklad je účelový a neústavní, neboť v původním znění zákona č. 243/1992 Sb. byla stanovena jen podmínka znovunabytí státního občanství. Má za to, že oprávněnost restitučního nároku je nutno posoudit na základě znění zákona, který platil v okamžiku uplatnění nároku. Argumentaci soudu, že pozdější podmínka nepřetržitého státního občanství nepředstavuje retroaktivitu, neboť byla požadována nepřímo již v původním znění zákona č. 243/1992 Sb., tak stěžovatelka považuje za neústavní, neboť výkladem právních norem nelze klást nové podmínky.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní názor je obsažen v odůvodnění napadeného rozsudku. Ve věci se jedná o posouzení oprávněnosti nároku na restituci vlastnického práva, proto nelze hovořit o porušení vlastnického práva osoby uplatňující restituční nárok, či dokonce o vyvlastnění. Podmínky restituce stanovené zákonem č. 243/1992 Sb. dle jeho názoru nepředstavují neodůvodněné znevýhodnění restituentů náležejících k národnostním menšinám. Odlišnost je dána tím, že tento zákon zmírňuje některé další majetkové křivdy, které vznikly před tzv. rozhodným obdobím. Soud projednal opravný prostředek stěžovatele ve veřejném jednání, vypořádal se s jeho námitkami, a skutečnost, že dospěl k odlišnému právnímu závěru než stěžovatelka, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhl její zamítnutí.

Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad, ve vyjádření uvedl, že důvodem negativního rozhodnutí o vlastnictví k předmětné nemovitosti byl postup podle § 2 zákona č. 243/1992 Sb., který obsahuje podmínku, že původní vlastník je oprávněnou osobou, jestliže je státním občanem a občanství nabyl zpět podle zákonů v tomto ustanovení taxativně uvedených. V daném případě sice žadatel občanství stanoveným způsobem nabyl, ale poté je znovu pozbyl. V době vydání rozhodnutí byl sice JUDr. K. D. F. W. sice znovu občanem České republiky, toto občanství však nabyl až po účinnosti zákona č. 243/1992 Sb. na základě jiného zákona (zákona č. 39/1969 Sb.) než v citovaném zákoně taxativně stanoveného, a podle názoru pozemkového úřadu tak nebyl občanem, který by získal občanství zpět požadovaným způsobem.

Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdal. Obec Ž. se jako další vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti nijak nevyjádřila (doručení vykázáno 5. 6. 2002).

Podáním ze dne 5. 9. 2002 upřesnil stěžovatelčin právní zástupce stížnostní petit tak, že se domáhal, aby Ústavní soud zrušil kromě napadených rozhodnutí též ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění před vstoupením v platnost zákona č. 30/1996 Sb., eventuálně zrušil pouze napadená rozhodnutí.

II. Ústavní stížnost je důvodná. Ve zkoumaném případě je nutno nejdříve konstatovat, že totožnou problematikou se Ústavnísoud již zabýval v řízeních o ústavních stížnostech téže stěžovatelky, vedených pod sp. zn. II. ÚS 326/98 a sp. zn. IV. ÚS 143/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 88; svazek 25, nález č. 31); věci se v zásadě liší pouze napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci. Jelikož I. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, pro který by se musel odchýlit od právního názoru obsaženého v citovaných rozhodnutích a předložit věc k posouzení plénu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezbylo mu, než na tato rozhodnutí v podrobnostech odkázat a stručně zopakovat již vyslovené právní závěry.

Napadený rozsudek Městskéhosoudu v Praze je založen především na právním názoru, že státní občan České republiky, který nabyl zpět občanství způsobem taxativně stanoveným v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale na vlastní žádost je poté pozbyl a občanem České republiky se znovu stal až dne 25. 8. 1992 na základě jiného než zde výslovně uvedeného zákona, nesplňuje podmínku nabytí občanství taxativně stanoveným způsobem. K této otázce Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 326/98 uvedl, že ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. obsahuje tzv. statický odkaz na předpisy upravující nabývání státního občanství, a nelze proto použít změn, které byly později do jejich textu vneseny. V žádném případě pak nelze z tohoto ustanovení ani dovodit, že by bylo nutnou restituční podmínkou, aby takto znovunabyté nebo podle dekretu č. 33/1945 Sb. zachované státní občanství nesmělo již být následně znovu pozbyto. Takový výklad by znamenal, že by byli zákonodárcem zbaveni možnosti restituovat svůj bývalý majetek ti, kteří byli donuceni opustit československé území a v důsledku nových životních poměrů požádali o propuštění ze státního svazku, nebo jim dokonce svévolným zásahem orgánů bývalého režimu bylo státní občanství odňato. Takový výklad by byl v rozporu s účelem restitučních zákonů.

Rozsudek dále vychází z názoru, že stěžovatelčin právní předchůdce nesplňoval podmínku § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., v platném znění, tedy podmínku nepřetržitosti státního občanství nabytého taxativně stanoveným způsobem, o kterou byl uvedený zákon později doplněn zákonem č. 30/1996 Sb. s účinností od 9. 2. 1996. K této otázce Ústavnísoud v již zmíněném nálezu uvedl, že jestliže zákonodárce stanovil vložením nového odstavce 3 do § 2 zákona č. 243/1992 Sb. další podmínku (tj. nepřetržitost trvání nabytého státního občanství do 1. ledna 1990), v žádném případě se nemohla týkat těch osob, které svůj restituční nárok uplatnily podle původního znění citovaného zákona v roce 1992, v době jeho uplatnění splňovaly všechny tímto zákonem stanovené a ústavním předpisům vyhovující podmínky, a to i když o jejich nároku nebylo v době nabytí účinnosti zákona č. 30/1996 Sb. ještě rozhodnuto. Takovýto postup státu by nebyl přípustnou nepravou zpětnou působností, nýbrž naopak zásahem do nabytých práv, a to konkrétně do práva domoci se uplatnění restitučního nároku u toho, kdo je povinen mu vyhovět. Jednalo by se proto o případ pravé zpětné působnosti, která je v rozporu s principy právního státu. Pokud tedy zesnulý v době uplatnění svého nároku stanovené podmínky splňoval, vzniklo mu z hlediska hmotného práva subjektivní právo na uspokojení jeho restitučního nároku. Žádné dodatečně stanovené podmínky se ho již, s ohledem na princip právního státu a z něj plynoucí princip právní jistoty, nemohly dotknout či dokonce jeho pozici dodatečně zhoršit. Tento princip musí proto Česká republika a její orgány respektovat, pokud se rozhodla přikročit k provedení restitucí na základě zákona. Takový zákon sice nemá povinnost vydat, pokud se tak ale stane, musí takový předpis odpovídat požadavkům na obsah a formu zákonů v podmínkách právního státu. Ústavní soud k uvedeným právním závěrům ve svém dalším nálezu ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 143/01 pouze doplnil, že výše uvedený právní názor odmítající rozdělení restituentů prakticky na dvě kategorie, tj. na ty, kterým byla restituce vyřízena ještě do vydání novely č. 30/1996 Sb., a na skupinu, na kterou by na základě faktické nahodilosti měla retroaktivně dopadnout nová podmínka nepřetržitosti občanství stanovená touto novelizací, je dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť každý jiný závěr by byl rozporný s principy právního státu (čl. 1 Ústavy), jakož i se zásadou rovnosti v právech (čl. 1 Listiny). Ústavní soud zde rovněž v této souvislosti připomněl svůj nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 30), ve kterém z obdobných důvodů odmítl rozdílné posuzování nároků restituentů, ke kterým docházelo po rozdělení ČSFR. Postupem orgánů veřejné moci tak ve zkoumaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a dále čl. 1 Ústavy, který v rámci principu právního státu obsahuje i princip právní jistoty a ochrany nabytých práv.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud, který neprojednával věc meritorně, ale zabýval se pouze otázkou ústavně konformního výkladu specifikovaných zákonných ustanovení, ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Pokud jde o návrh na zrušení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postačí pro stručnost rovněž odkázat na ústavně konformní výklad tohoto ustanovení a na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, který se již stejným návrhem opakovaně zabýval. Tento návrh byl posouzen jako zjevně neopodstatněný a v souladu s § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl proto odmítnut. Nárok na přezkoumání ústavnosti nevzniká, jestliže orgán veřejné moci aplikoval určitý předpis, ačkoli jej použít neměl. Tuto okolnost lze napravit ústavně konformním výkladem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru