Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1449/07 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1449.07.1
Datum podání07.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 62 odst.3, § 62 odst.4

99/1963 Sb., § 96, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1449/07 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti společnosti KOMA - Ložiska s. r. o., se sídlem Český Těšín, Koňákov, Hradišťská 34, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, čj. 7 Cmo 163/2006-78, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a společnosti RAVEN CZ a. s., se sídlem Hradec Králové, Za Škodovkou 838, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Jeronýmova 814, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Právní předchůdce vedlejšího účastníka se směnečnou žalobou, podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 8. 10. 2002, domáhal po stěžovateli zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Dne 25. 11. 2002 vzal žalobce návrh částečně zpět co do částky 450 000 Kč, dne 19. 2. 2003 i co do zbývajících 550 000 Kč, a nadále se domáhal pouze zaplacení příslušenství a přiznání náhrady nákladů řízení. Zastavení řízení ohledně částky 450 000 Kč dle jeho mínění zavinil žalobce, neboť tuto sumu zaplatil žalovaný, tj. stěžovatel, před podáním žaloby, avšak co do částky 550 000 Kč byla žaloba podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného (stěžovatele); po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci (55% - 45%), náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 10%.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, čj. 30 Cm 229/2002-22, řízení co do částky 1.000.000 Kč s 6 % úrokem z částky 450.000,- Kč a a co do směnečné odměny 1.500 Kč zastavil (výrok I.), žalobu o zaplacení 6 % úroku z částky 550.000,- Kč a směnečné odměny 1.833 Kč zamítl (výrok II.), žalovanému (stěžovateli) uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4.720,40 Kč (výrok III.) a vyřkl, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 21 480 Kč. (výrok IV.). V odůvodnění se soud I. stupně zabýval posouzením platnosti směnky a dospěl k závěru, že směnka je neplatná, protože není zákonným způsobem stanovena doba její splatnosti. Žalovaný (stěžovatel) zavinil zastavení řízení co do částky 550 000 Kč, kterou zaplatil až po podání žaloby; důvodně podaná žaloba tedy byla ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. vzata zpět pro chování žalovaného (stěžovatele).

K odvolání žalovaného (stěžovatele), směřujícímu výlučně do výroku o náhradě nákladů řízení, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 1. 2004, čj. 7 Cmo 229/2002, rozsudek soudu I. stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 46 650 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění vyložil, že žalovaný (stěžovatel) neplnil žalobci na směnku (byť neplatnou), ale na základě smlouvy o postoupení pohledávky; ani ohledně částky 550 000 Kč, zaplacené po podání žaloby, tak žalovaný (stěžovatel) nezavinil zastavení řízení.

Proti tomuto usnesení podal žalobce ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za překvapivé, neboť je na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat. Právní posouzení náhrady nákladů řízení soudu I. stupně bylo zcela odlišné od právního posouzení odvolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil a sám rozhodl bez ústního jednání, čímž zbavil žalobce možnosti se bránit.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 5. 2005, čj. 7 Cmo 473/2004-40, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že dosud nebylo prokázáno tvrzení, že žalovaný (stěžovatel) plnil na žalovanou směnku; takový závěr je přinejmenším předčasný, a to s ohledem na neprovedené důkazy, které byly v řízení v prvním stupni předloženy - výpisy z účtu žalobce a smlouvu o postoupení pohledávek.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 10. 2005, čj. 30 Cm 229/2002-46, spojil tuto věc s věcí vedenou pod sp. zn. 30 Cm 1/2003 a rozhodl, že spojené věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 30 Cm 229/2002.

Usnesením ze dne 10. 1. 2006, čj. 30 Cm 229/2002-63, uložil Krajský soud v Ostravě žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 67 150,80 Kč. Soud doplnil dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 4. 2002, doklady založenými ve spojených spisech, výpovědí účetní žalovaného (stěžovatele). Ohledně vztahu zajišťovací směnky a závazku, který je jí zajištěn, dovodil, že plnění závazku zajištěného směnkou představuje zároveň plnění na směnku (což platí i opačně). Z tohoto pohledu také soud hodnotil procesní obranu žalovaného (stěžovatele), že plnil na kauzální závazek, a nikoliv na závazek směnečný; poukázal i na další okolnosti vyvracející tuto obranu. Důvodnost zpětvzetí žaloby se posuzuje výlučně z procesního hlediska. Není podstatné, zda bylo plněno po právu nebo bez právního důvodu, ale zda bylo plněno na žalovanou pohledávku, přičemž samotná okolnost, že k plnění došlo, konvaliduje z procesního hlediska i právní důvod žaloby. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. V odůvodnění podrobně vyložil, v čem náklady spočívají; mezi tyto náklady zahrnul rovněž částku 11 650 Kč jako paušální náhradu za zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, včetně dvou režijních paušálů.

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 2. 2007, čj. 7 Cmo 163/2006-78, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 56 650,80 Kč, a vyslovil, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení a správně stanovil poměr úspěchu (zavinění) účastníků v rozsahu 9,6% ve prospěch úspěšnějšího žalobce. Dále soud v odůvodnění uvádí: "V tomto řízení vznikly žalobci rovněž náklady v řízení před Ústavním soudem, které však představují pouze odměnu za toto řízení ve výši 1.000,- Kč a dvě paušální náhrady á 75,- Kč na jeden úkon právní služby (převzetí zastoupení, podání ústavní stížnosti), celkem 1.150,-Kč (...)." Právní posouzení věci soudem prvního stupně tedy bylo správné, "došlo však k početní chybě, pokud jde o přiznané náklady řízení před Ústavním soudem." Z tohoto důvodu odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil.

II.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný (dále jen stěžovatel) ústavní stížností, v níž dovozoval porušení práva na spravedlivý proces, plynoucí z faktu, že v řízení, v němž měl plný procesní úspěch, mu byla uložena povinnost platit protistraně náhradu nákladů řízení. To by bylo možné pouze za současného naplnění obou podmínek uvedených v § 146 odst. 2 o. s. ř., tedy (1) zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného a (2) důvodnost podání žaloby. V dané věci nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek; především žaloba nebyla podána důvodně. Za důvodně podanou nelze považovat žalobu, která byla zamítnuta pro neplatnost žalované směnky. Právo na spravedlivý proces zahrnuje i právo na proces vedený způsobem stanoveným zákonem. Jestliže tedy v posuzovaném případě soudy rozhodly v přímém rozporu s § 146 odst. 2 o. s. ř., porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud si v souladu s § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření dalšího účastníka řízení a vedlejšího účastníka.

Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/04. S argumentací stěžovatele nesouhlasil, neboť v případě zastavení řízení se důvodnost podání žaloby posuzuje procesně, pouze z hlediska chování žalovaného ve vztahu k žalobci, nikoli hmotněprávně. Žalovaný neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že z jeho strany nebylo plněno na směnky, ale na závazek ze smlouvy o postoupení pohledávek, a proto není správný ani jeho závěr o plném procesním úspěchu v řízení. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník považoval právní názor obou soudů za správný a vyjádřil své přesvědčení, že částky zaplacené stěžovatelem v průběhu směnečného řízení na pohledávku zajištěnou předmětnou směnkou byly platby, pro které byla vzata zpět důvodně podaná žaloba. Ústavní stížnost proto hodnotil jako nedůvodnou.

IV.

Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 969/07) předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Ústavní soud tedy při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jedná se o případy, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nelze pominout ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325), sp. zn. II. ÚS 444/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 197), sp. zn. I. ÚS 191/06 (http://nalus.usoud.cz) a usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 519). S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -, lze konstatovat, že napadené usnesení těmto požadavkům - s jedinou výhradou, o níž bude řeč dále - vyhovuje. Rozhodnutí je odůvodněno srozumitelným a racionálním způsobem; v žádném případě nelze hovořit o tom, že by právní závěry ohledně nákladů řízení byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že nebyly naplněny podmínky § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.: bylo najisto postaveno, že částku 550 000 Kč zaplatil stěžovatel (žalovaný) teprve po zahájení řízení a že z tohoto důvodu vzal žalobce svou žalobu zpět i ohledně této částky. Řízení tedy bylo zastaveno pro chování žalovaného (stěžovatele). Naplnění druhé podmínky, tj. zda šlo o žalobu podanou důvodně, se posuzuje z procesního hlediska, což ostatně zdůraznily nejen obecné soudy, ale též Ústavní soud ve svém předchozím nálezu. Není možno se zabývat otázkou, zda by žalobce měl úspěch, a zda by proto žalovaný nakonec byl odsouzen k plnění, neboť tím by soud předjímal závěr o věci samé; takový postup by byl navíc mnohdy zřetelně v rozporu s principem procesní ekonomie, neboť soud by byl nucen vykonat rozsáhlé dokazování, přestože by o věc samu již dávno nešlo a bylo by nutno vyjasnit pouze otázku, jež má svůj původ výlučně v procesu. Rozhodující je proto pouze otázka, zda žalovaný splnil to, čeho se žalobce domáhal. To se v souzené věci stalo, a není proto možno učinit jiný závěr než ten, že žaloba byla podána důvodně. Argumentace stěžovatele, že plnil z jiného právního důvodu, není rovněž namístě, neboť popírá povahu vzájemného vztahu zajišťovací směnky a závazku, který zajišťuje; v tomto směru lze odkázat na přesvědčivou argumentaci soudu I. stupně. Z těchto hledisek nelze porušení práva na spravedlivý proces dovodit.

Ústavní soud však nemohl pominout, že obecné soudy rozhodovaly rovněž o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem: soud prvního stupně přiznal žalobci za toto řízení na nákladech 11 650 Kč, odvolací soud jeho výpočet opravil tak, že jde pouze o 1150 Kč. S takovým postupem nelze v žádném případě souhlasit. Ústavní soud nezdůrazňuje ve svých rozhodnutích nadarmo, že není součástí soustavy obecných soudů. Z této organizační oddělenosti zároveň vyplývá, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení soudního, jež proběhlo před obecnými soudy. Jde o samostatné a zcela nové řízení, v němž se nerealizuje civilní soudní pravomoc, ale naopak soudní pravomoc ústavní. Řízení má rovněž zcela jiný charakter, neboť předmětem přezkumu není soulad procesního postupu nebo výkladu hmotněprávních norem se zákonem, ale pouze to, zda tímto postupem nebyla zasažena ústavně garantovaná veřejná subjektivní práva. Rozdílů je samozřejmě více, ale pro demonstrování skutečnosti, že řízení o ústavní stížnosti je samostatným a od civilního řízení soudního odděleným řízením, zcela postačí.

Z oddělenosti obou procesů vyplývá i důležitý závěr pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Obecné soudy nemohou rozhodovat o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, a to ani tehdy, když rozhodují v řízení pokračujícím poté, co do jejich rozhodovací činnosti zasáhl svým kasačním nálezem i Ústavní soud. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem vůbec nespadá do civilní soudní pravomoci.

Tyto závěry jednoznačně potvrzuje i platná právní úprava: zákon o Ústavním soudu obsahuje vlastní regulaci placení a hrazení nákladů řízení před tímto soudem, a to jednak obecně v § 62, a jednak pro řízení o ústavních stížnostech zvláště v § 83 (náhrada nákladů zastoupení) a v § 84 (placení nákladů zastoupení). Situace, kdy lze uložit jednomu účastníku (vedlejšímu účastníku) povinnost hradit jinému účastníkovi řízení o ústavní stížnosti (vedlejšímu účastníkovi) náklady, které platil, je výslovně upravena v § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může o této otázce rozhodnout výlučně Ústavní soud, nadto pouze "v odůvodněných případech podle výsledků řízení"; náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem tedy není pravidlem, ale výjimkou, přičemž samotný úspěch v řízení není důvodem k takovému postupu, ale zásadně k uplatnění § 62 odst. 3 citovaného zákona, z něhož vyplývá, že si náklady řízení před Ústavním soudem nese sám účastník řízení či vedlejší účastník. Např. již v nálezu sp. zn. II. ÚS 53/97 Ústavní soud konstatoval, že "úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. Vzhledem k okolnostem případu by měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. To by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu." Je tedy možno uzavřít, že rozhodování o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem patří do výlučné pravomoci tohoto soudu, který ji nadto využívá pouze ve výjimečných případech, skutečně hodných takového postupu. Pokud obecné soudy rozhodly též o náhradě nákladů řízení o ústavní stížnosti, nebyl jejich procesní postup správný.

Ústavní soud si proto kladl otázku, zda je popsané pochybení důvodem ke zrušení napadeného usnesení, a dospěl k závěru, že nikoliv. Byl veden úvahou, podle níž by kasační rozhodnutí nebylo proporcionální vzhledem k chybě, k níž došlo. Částka, kterou nesprávně přiznal vrchní soud žalobci za řízení o ústavní stížnosti, činí 1150 Kč. Jedná se tedy o bagatelní sumu, která je navíc zanedbatelná i v poměru k celkové částce, kterou má na náhradě nákladů řízení stěžovatel žalobci zaplatit (56 650,80 Kč). Pokud by Ústavní soud zrušil usnesení vrchního soudu, odstranil by tím pravomocné rozhodnutí a znovu tak narušil právní jistotu, která - po několikaletém sporu jenom ohledně nákladů řízení - mezi účastníky byla konečně nastolena. Znovu by se tak otevřelo civilní řízení soudní, v němž by účastníkům mohly vzniknout další náklady (jenom proto, že o nepatrné části jiných nákladů bylo vadně rozhodnuto). Po zvážení těchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že není namístě, aby napadené usnesení, které je pouze v nepatrné části vadné, zrušil, neboť tím by k nápravě tohoto pochybení nijak nepřispěl.

Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, a to bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru