Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1448/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSS
ENERGETICKÝ REGULAČNÍ ÚŘAD
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Státní zástupce
správní žaloba
veřejný zájem
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1448.14.1
Datum podání22.04.2014
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 66 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1448/14 ze dne 19. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele ENVA, s. r. o., se sídlem Školní 535, Křenovice, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, proti nezákonnému zásahu ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícímu v žalobě Nejvyššího státního zástupce ze dne 4. 12. 2013 proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 13668-9/2010-ERU, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2014 napadl stěžovatel žalobu Nejvyššího státního zástupce ze dne 4. 12. 2013 proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 13668-9/2010-ERU, projednávanou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 109/2013. Stěžovatel spatřuje v citované žalobě nezákonný zásah orgánu veřejné moci do svého práva na legitimní očekávání a do jeho právní jistoty, do jeho vlastnického práva a svobody podnikání a do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že podáním předmětné žaloby byly porušeny článek 2 odst. 3 Ústavy ČR, článek 2 odst. 2, článek 11, článek 26 a článek 38 Listiny základních práv a svobod, a dále článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu.

2. Stěžovatel namítá, že byť je v podané žalobě Nejvyššího státního zástupce v posuzované věci existence nezákonnosti a veřejného zájmu na zrušení napadených rozhodnutí obecně tvrzena, stěžovatel má za to, že předmětná žaloba je nejen věcně nesprávná, ale především je podána při absenci splnění zákonné podmínky existence závažného veřejného zájmu. Stěžovatel naopak poukazuje na to, že správní orgán, který své rozhodnutí údajně vydal v rozporu se svou zákonnou povinností, nezahájil sám správní řízení, ale koordinoval svou činnost s ostatními orgány veřejné moci a podal jako výsledek této činnosti podnět Nejvyššímu státnímu zástupci k podání předmětné žaloby. Úvaha Nejvyššího státního zástupce o existenci veřejného zájmu ve smyslu § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, ačkoli zásada veřejné kontroly státní moci je jedním ze základních principů demokratické společnosti.

3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem Ústavním soudu.

4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

5. Dle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

6. Zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými řádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jakýmkoliv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (sv. 4, s. 243)]. Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, po 1. lednu 2003 zejména žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s.

7. V předmětné věci byla ústavní stížností napadena správní žaloba, kterou se Nejvyšší státní zástupce domáhá zrušení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, s odůvodněním, že toto rozhodnutí (licence) odporuje zákonu, neboť bylo vydáno, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání.

8. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

9. V nyní projednávané věci probíhá o žalobě Nejvyššího státního zástupce řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 109/2013. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Na výše uvedeném nic nemění stěžovatelem tvrzená skutečnost, že v probíhajícím řízení správní soud podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu není oprávněn přezkoumávat absenci veřejného zájmu, na jehož základě je předmětná žaloba postavena. I za této procesní situace nelze předvídat výsledek soudního řízení, tedy konečné rozhodnutí, kterým mohou, ale také nemusí, být ústavně zaručená práva stěžovatele dotčena. Krom toho není vyloučeno, že aktivací rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu může dojít k případné změně rozhodovací praxe správních soudů. Stěžovatelem předestřenými věcnými argumenty by se mohl Ústavní soud na základě ústavní stížnosti zabývat až poté, co bude řízení o správní žalobě pravomocně ukončeno.

10. Obdobně jako v nyní posuzované věci již Ústavní soud rozhodl svým usnesením sp. zn. II. ÚS 1357/14 ze dne 27. 5. 2014.

11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když neshledal důvod k postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru