Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1442/18 #1Usnesení ÚS ze dne 25.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Náklady řízení
Vlastnictví
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1442.18.1
Datum podání25.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7, § 8

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1442/18 ze dne 25. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti TRITICUM, a. s., se sídlem Slovanská alej 24/1960, Plzeň, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem Hluboká 1336/55, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 24 Co 377/2017-945, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2018, stěžovatelka podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 24 Co 377/2017-945. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Žalobkyně RODISO, s. r. o., podala k Okresnímu soudu v Příbrami ve věci o určení vlastnického práva k nemovitostem žalobu na obnovu řízení. Okresní soud usnesením ze dne 16. března 2016 č. j. 14 C 12/2012-785 žalobu zamítl a uložil žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně Zbyňkovi Havelkovi povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení před soudy I. stupně a soudem odvolacím 17 768 Kč.

3. K odvolání žalobce a stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2016 č. j. 24 Co 272/2016-843 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení 8 228 Kč.

4. Proti usnesení odvolacího soudu do nákladových výroků podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné a důvodné a usnesením ze dne 14. června 2017 č. j. 30 Cdo 1113/2017-907 usnesení krajského soudu zrušil. Dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním dotčených výroků o náhradě nákladů řízení nemůže obstát, neboť v řešení otázky náhrady nákladů řízení se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud jej proto - v procesní situaci, kdy dovolací soud nemá k dispozici právně relevantního skutkového podkladu o obvyklé ceně předmětných nemovitostí a v uvedeném směru taková zjištění si sám nemůže učinit za účelem případné změny rozhodnutí odvolacího soudu - ve smyslu § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil, včetně usnesení soudu prvního stupně.

5. Okresní soud v Příbrami rozhodl usnesením ze dne 17. července 2017 č. j. 14 C 12/2012-917 tak, že žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce na náhradu nákladů řízení před soudy prvního stupně, odvolacím i dovolacím celkem 242 753,60 Kč.

6. Na základě odvolání, podaného žalobkyní, Krajský soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, napadené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně uložil povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 33 739 Kč s tím, že ve vztahu žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, na straně jedné a stěžovatelky na straně druhé, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v předmětném soudním řízení vystupovala na straně žalované, proto nemohla nijak ovlivnit, zda bude účastníkem řízení, toto řízení neiniciovala ani k němu nezavdala příčinu. Stěžovatelka měla zcela legitimní očekávání, že bude-li ve sporu úspěšná, budou jí nahrazeny náklady, které v souvislosti s ním bude muset vynaložit. Stěžovatelka řízení nikterak neprotahovala, nečinila zbytečné či neúčelné úkony ve snaze uměle navýšit náklady řízení. Přiznaných 33 739 Kč pak podle názoru stěžovatelky pokrývá vynaložené náklady jen ze zcela zanedbatelné části.

8. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že přes závazný právní názor, vyslovený Nejvyšším soudem v daném konkrétním řízení, opět stanovil, i když byla stěžovatelka se svým dovoláním úspěšná, výši náhrady nákladů řízení volnou úvahou a nepřiznal ani náhradu vynaloženého soudního poplatku za dovolání, natož náklady za právní zastoupení v rámci dovolacího řízení.

9. Takové počínání soudu, které zcela ignoruje rozhodnutí Nejvyššího soudu a v něm vyjádřený právní názor, představuje podle přesvědčení stěžovatelky bezprecedentní zásah do jejího základního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny.

10. Napadené rozhodnutí podle tvrzení stěžovatelky svým obsahem zcela ignoruje ekonomickou realitu, neboť představa, že takto obsáhlé právní zastoupení, kde navíc odpovědnost advokáta za poskytovanou službu převyšuje 20 000 000 Kč, lze pořídit za pár tisícikorun, je zcela nesmyslná a představuje zásadní zásah do jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

14. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

15. Zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu a do práva vlastnit majetek, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o uložené povinnosti žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce náklady řízení ve výši 33 739 Kč. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými odvolacím soudem, založenými na aplikaci podústavního práva.

16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se celou věcí zabýval a své rozhodnutí vydané ve věci řádně odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

17. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že obvyklá (tržní) cena nemovitostí, o jejichž vlastnictví byl ve věci, k níž jde o obnovu řízení, veden spor, je 20 500 000 Kč. V návaznosti na závěry rozhodnutí, přijatého velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, provést v této věci výpočet odměny advokáta, zastupujícího úspěšného účastníka řízení o obnovu řízení, podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, před možnou další úvahou soudu v návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), kterým byla zrušena tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, pak odvolací soud uvedl, že z jeho pohledu žalobkyně správně poukázala na chybně soudem prvního stupně provedený výpočet výše odměny, když v původním řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím šlo skutečně o věcné vyřešení otázky možnosti povolení obnovy řízení, kde je významné stanovení tržní ceny projednávaných nemovitostí, avšak následné dovolací řízení a nové řízení před soudem prvního stupně se již týkalo svým předmětem jen otázky nákladů řízení. Odvolací soud rovněž na rozdíl od soudu prvního stupně neměl za to, že by v dané věci mělo být důvodné, byť jen částečně, využít § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení.

18. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, pokud se v daném řízení o povolení obnovy řízení nejednalo o věc samu, která by se přímo vztahovala k otázce vlastnictví konkrétních nemovitostí, po skutkové i právní stránce nebylo toto řízení již tak složité, jako věc sama, k níž obnova řízení směřovala, bylo vykonáno i méně úkonů právní služby, bylo na místě určit opakovaně sazbu odměny advokáta stěžovatelky vlastní úvahou, a to částkou 25 000 Kč, aby odpovídala spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Do této své úvahy odvolací soud nezahrnul dovolací řízení k otázce nákladů řízení a opakované řízení před soudem prvního stupně k otázce nákladů řízení, neboť v těchto stupních řízení stěžovatelka nebyla z pohledu výsledku tohoto odvolacího řízení úspěšná. Při této své volné úvaze o přiměřené výši odměny advokáta stěžovatelky v daném sporu účastníků, jež by měla odpovídat spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, odvolací soud nepřehlédl ani stanovenou výši odměny advokáta této úspěšné stěžovatelky v řízení ve věci samé, k níž bylo žádáno povolení obnovy řízení (byť jen pro odvolací řízení), jež vyplývá z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016 č. j. 24 Co 390/2013-858.

19. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

20. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru