Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1441/11 #1Nález ÚS ze dne 22.09.2011Náhrada nákladů soudního řízení při vypořádání společného jmění manželů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-sever
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 168/62 SbNU 481
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1441.11.1
Datum vyhlášení19.10.2011
Datum podání18.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 148 odst.1, § 140, § 144, § 143, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Odlišný postup je výjimkou, která je podmíněna důvody hodnými zvláštního zřetele a musí být řádně odůvodněna. Postup obecných soudů, který uvedené pravidlo nerespektuje, je v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele K. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. 9. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výroky III. a IV. rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 12. 2010, čj. 4 C 102/2009-135, a výroky II. a III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011, čj. 10 Co 131/2011-153, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Narativní část

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení výše uvedených výroků rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdil, že nedostal možnost vyjádřit se k rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu § 150 o. s. ř.; samo toto rozhodnutí navíc nebylo řádně odůvodněné. Ve věci samé přitom obecné soudy rozhodly o tom, které z věcí, které měli účastníci řízení ve společném jmění manželů, spadaly do výlučného vlastnictví stěžovatele. Ve výroku III. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku IV. uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů zálohovaných státem. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle § 150 o. s. ř. S ohledem na povahu sporu prý mohl žalobu podat kterýkoliv z účastníků a ani v případě stěžovatele nebylo možné hovořit o úspěchu ve věci, neboť se mu nepodařilo prokázat, že by předmětem řízení byly pouze věci spadající do jeho výlučného vlastnictví. Na základě odvolání vedlejší účastnice (původně žalobkyně) i stěžovatele krajský soud napadeným usnesením odvolání vedlejší účastnice odmítl (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. (výrok II.), a ve výroku III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu předně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, nebo že bylo porušeno jiné základní právo. K těmto případům je nutno přiřadit rovněž situace, kdy právní praxe postupuje nejednotně a zároveň není reálná naděje, že by za daného právního stavu mohla být prostřednictvím rozhodovací činnosti vrcholných soudů usměrněna. Současná úprava přípustnosti dovolání přitom s účinností od 1. 1. 2001 vylučuje rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení z dovolacího přezkumu. Absence aktuální sjednocující judikatury Nejvyššího soudu o nákladech řízení tak může vést ke snížení právní jistoty, jež se může negativně promítnout nejen v právní sféře účastníků řízení, ale i zvýšením počtu odvolacích řízení či řízení o ústavní stížnosti, která se povedou pouze stran nákladů řízení. Ústavní soud proto v zájmu zvýšení právní jistoty a předcházení zbytečným přím pouze ohledně nákladů řízení v daném konkrétním (a výjimečném) případě zasáhl, a to s cílem rozhodovací praxi obecných soudů svým nálezem sjednotit.

K věci samotné Ústavní soud uvedl, že nelze souhlasit s přístupem obecných soudů, které považovaly za správný princip, že v řízení o vypořádání společného jmění majetku bude nepřiznání náhrady nákladů řízení dle § 150 o. s. ř. pravidlem a naopak výjimkou bude postup v souladu se zásadou úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř.

Ústavní soud konstatoval, že základní zásadou pro rozhodování o nákladech řízení dle o. s. ř. je zásada úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř., a to ve sporných řízeních, kde mají obě strany postavení odpůrců. Ohledně řízení o vypořádání společného jmění manželů neobsahuje o. s. ř. žádné ustanovení, které by je vyjímalo z citovaného pravidla. I starší literatura a judikatura přitom dovozují, že je třeba v takovém případě rozhodnout dle kritéria úspěchu ve věci, přičemž ten lze (i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu) stanovit podle toho, jak velkého podílu se jednotlivým manželům ze společného majetku dostane.

Ústavní soud tak uzavřel, že též v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), či přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a předmětné výroky napadených rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011

N 168/62 SbNU 481

Náhrada nákladů soudního řízení při vypořádání společného jmění manželů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. září 2011 sp. zn. I. ÚS 1441/11 ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. K. proti výrokům III a IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 12. 2010 č. j. 4 C 102/2009-135 a proti výrokům II a III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011 č. j. 10 Co 131/2011-153, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Mgr. A. K.

Výrok

I. Výroky III a IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 12. 2010 č. j. 4 C 102/2009-135 a výroky II a III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011 č. j. 10 Co 131/2011-153 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výroky III a IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 12. 2010 č. j. 4 C 102/2009-135 a výroky II a III usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2011 č. j. 10 Co 131/2011-153 se ruší.

III. Návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti se nevyhovuje.

Odůvodnění:

I.

1. Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 č. j. 4 C 102/2009-135 ve výrocích I a II vyslovil, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, připadá do výlučného vlastnictví žalovaného osobní automobil (blíže v rozsudku identifikovaný) a že žalovaný (nyní stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti) je povinen zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) na vyrovnání jejího podílu částku 16 341 Kč; ve výroku III soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku IV uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 212,50 Kč. K tomu soud prvního stupně v odůvodnění konstatoval, že o náhradě nákladů zálohovaných státem rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady představují znalečné přiznané znalci za účast při ústním jednání. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. S ohledem na povahu sporu mohl žalobu podat kterýkoliv z účastníků; ani v případě stěžovatele nelze hovořit o úspěchu ve věci, neboť se mu nepodařilo prokázat, že by předmětem řízení byly pouze věci spadající do jeho výlučného vlastnictví.

2. Na základě odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 4. 2011 č. j. 10 Co 131/2011-153 odvolání vedlejší účastnice odmítl (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (výrok II) a ve výroku III vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění poukázal na specifika rozhodování o nákladech řízení o vypořádání společného jmění manželů; rozhodnutí je v zájmu obou účastníků, návrh může podat kterýkoliv z nich a soud jím není vázán. Nelze proto říci, že úspěch má ten, kdo podal návrh na vypořádání, nebo naopak žalovaný, pokud nebyly vypořádány věci dle žaloby. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto považoval odvolací soud za správné. Vypořádání bylo provedeno, byla zachována základní parita podílu a postup podle § 150 o. s. ř. byl v daném případě namístě. O povinnosti hradit náklady řízení o vypořádání společného jmění manželů by totiž dle odvolacího soudu bylo možno uvažovat tehdy, pokud by se např. rozvinul spor o zařazení některých aktiv či pasiv, což by pro řízení znamenalo značné průtahy a zvýšené náklady. V takovém případě by soud nemusel přihlížet k výsledku sporu, ale mohl by přihlédnout k tomu, jak který účastník uspěl se svými tvrzeními. V posuzované věci však dle odvolacího soudu taková situace nenastala. Vedlejší účastnice sice učinila předmětem řízení požadavek na vypořádání investic, ale tento návrh vzala zpět, aniž k této otázce bylo prováděno dokazování. Náklady ani průtahy tím nevznikly. Aplikace § 150 o. s. ř. má posléze vliv na rozhodování o nákladech zálohovaných státem podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Nepřiznání nákladů odvolacího řízení odvolací soud odůvodnil neúspěchem obou účastníků.

II.

3. Stěžovatel napadl ústavní stížností výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně a výroky II a III usnesení odvolacího soudu. Oběma rozhodnutím vytýkal porušení svého práva na spravedlivý proces způsobené jednak tím, že nedostal příležitost vyjádřit se k zamýšlené aplikaci § 150 o. s. ř. [odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 826/08 (pozn. red.: pod touto spisovou značkou nebyl žádný nález vydán)], a rovněž tím, že použití moderačního práva nebylo řádně odůvodněno [nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15)]. Z o. s. ř. i z ustálené soudní praxe (R 42/1972) dle stěžovatele plyne povinnost soudu i v řízení o vypořádání společného jmění manželů postupovat v otázce náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. Stěžovatel považoval za vybočení z této praxe mj. konstatování odvolacího soudu, dle něhož by o povinnosti platit náklady bylo možno uvažovat jenom tam, kde by se např. rozvinul spor o zařazení některých aktiv či pasiv do společného jmění manželů; proti tomu stěžovatel namítal, čím jiným by mělo řízení o vypořádání společného jmění manželů být, než právě sporem o zařazení aktiv a pasiv do majetkové podstaty společného jmění, jak tomu bylo i v souzené věci. Svým výkladem pojetí § 150 o. s. ř. vydává odvolací soud účastníky všanc libovůli a neguje jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

4. Okresní soud Plzeň-sever odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění rozhodnutí založených ve spise.

5. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění svého usnesení.

6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na údajnou vadu ústavní stížnosti, z níž není dle jejího názoru jednoznačné, proti jakému rozhodnutí směřuje. Po obsahové stránce označila ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel dle jejího názoru pouze polemizuje s obecnými soudy o způsobu aplikace o. s. ř.; přitom jeho argumentace dle vedlejší účastnice svědčí o zcela zásadním nepochopení rozhodování o nákladech řízení podle § 140 a násl. o. s. ř. V řízení o vypořádání společného jmění manželů není soud vázán návrhem, a proto nelze o úspěchu či neúspěchu ve věci hovořit, což má svůj odraz i ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastnice dále pro úplnost dodala, že subjektem, který by mohl být postupem soudu prvního stupně v daném řízení poškozen, je právě ona, a to s ohledem na nesprávný postup při posuzování žalobních tvrzení a při dokazování. Vedlejší účastnice na základě toho navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl (správně odmítl - pozn. Ústavního soudu), a dále aby byla stěžovateli uložena náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti podle § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu.

7. Stěžovatel označil v replice argumentaci vedlejší účastnice za nepřiléhavou a zčásti bezpředmětnou; z tohoto důvodu vyjádřil vůli blíže se k ní nevyjadřovat a setrval na své ústavní stížnosti.

III.

8. Ústavní soud se neztotožnil s právním názorem vedlejší účastnice stran údajné vady ústavní stížnosti. Je sice pravda, že stěžovatel pod úvodním bodem ústavní stížnosti uvádí, že ji podává proti výrokům II a III usnesení odvolacího soudu, a nezmiňuje zde též výroky III a IV rozsudku prvoinstančního. Ústavní stížnost je však zapotřebí jako kterýkoliv jiný procesní úkon vykládat podle jejího obsahu. Nelze přitom vytrhávat z kontextu jednotlivé věty, ale naopak je nutno chápat je v jejich vzájemné souvislosti; to platí i pro vztah petitu a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti. Z tohoto hlediska je nepochybné, že stěžovatel brojí ústavní stížností proti označeným výrokům nejen rozhodnutí soudu odvolacího, ale též rozhodnutí soudu prvního stupně. Je to zřejmé jak z textu odůvodnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatel vytýká porušení svých práv soudům obou stupňů, tak i z petitu, v němž označuje za napadená obě rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení. Ústavnímu soudu tedy ohledně rozsahu napadení nevznikají - na rozdíl od vedlejší účastnice - žádné pochybnosti, a proto ani nevyzýval stěžovatele k odstraňování (domnělých) vad podání.

IV.

9. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. K těmto případům je nutno dle přesvědčení Ústavního soudu rovněž přiřadit situace, kdy právní praxe postupuje nejednotně a kdy zároveň není reálná naděje, že by za daného právního stavu mohla být prostřednictvím rozhodovací činnosti vrcholných soudních orgánů usměrněna. V nedávné době bylo nezbytné takovému stavu čelit ve správním soudnictví, v němž Ústavou České republiky předpokládaný Nejvyšší správní soud v důsledku liknavosti zákonodárce zahájil svou činnost teprve 1. 1. 2003 a s ohledem na zásadní instanční neprostupnost správního soudnictví (vyjma věcí důchodového pojištění a zabezpečení podle § 250s o. s. ř.) nejen hrozil, ale v praxi se též reálně vyskytoval rozkol judikatury. V jistém směru srovnatelně lze vnímat situaci, která ohledně nákladů řízení nastala v civilním řízení soudním: na rozdíl od nastíněného stavu ve správním soudnictví sice samozřejmě existuje v civilním soudnictví vrcholný soudní orgán (Nejvyšší soud), avšak současná úprava přípustnosti dovolání s účinností od 1. 1. 2001 vylučuje rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení z dovolacího přezkumu (viz R 4/2003). Absence aktuální sjednocující judikatury Nejvyššího soudu o nákladech řízení může vést ke snížení právní jistoty, jež se může negativně promítnout nejen v právní sféře účastníků řízení, ale i zvýšením počtu odvolacích řízení či řízení o ústavní stížnosti, která se povedou pouze stran nákladů řízení (Ústavnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že takových řízení o ústavní stížnosti je bezpočet). Ústavní soud je proto přesvědčen, že v zájmu zvýšení právní jistoty a předcházení zbytečným přím pouze ohledně nákladů řízení je oprávněn v konkrétním výjimečném případě zasáhnout a rozhodovací praxi obecných soudů svým nálezem sjednotit. Taková situace nastala i v souzené věci.

10. Ústavní stížnost je důvodná.

11. Soud prvního stupně a rovněž tak odvolací soud vycházejí ve svých rozhodnutích z právního názoru, dle něhož specifika řízení o vypořádání společného jmění manželů (jde o iudicium duplex, návrh může podat kterýkoliv z manželů, soud není návrhem vázán) se promítají i do rozhodování o náhradě nákladů řízení, a to natolik, že pravidlem bude nepřiznání náhrady podle § 150 o. s. ř., zatímco přisouzení náhrady nákladů řízení podle § 142 o. s. ř. bude výjimkou (kupř. tam, kde by se rozvinul spor o zařazení některých aktiv a pasiv do společného jmění manželů). S takovým pojetím nelze dle názoru Ústavního soudu souhlasit, neboť vztah výjimky (§ 150 o. s. ř.) a pravidla (§ 142 o. s. ř.) bez jakékoliv opory v zákoně obrací naruby.

12. Pravidla, podle nichž se řídí rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení, obsahuje občanský soudní řád v § 142 a násl. Základní zásadou, z níž toto rozhodování vychází, je zásada úspěchu ve věci, jež je vyjádřena v § 142 odst. 1 o. s. ř. a jež se ze své povahy uplatňuje ve sporném procesu, v němž mají procesní strany postavení vzájemných odpůrců. Občanský soudní řád uznává, že zásadu úspěchu ve věci nelze aplikovat bezvýjimečně, a proto z ní výslovně stanovuje výjimky, které buď reagují na určitou procesní situaci (např. spor, v němž neúspěšný žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby; § 143 o. s. ř.), nebo jsou vymezeny vzhledem k předmětu řízení (např. rozvod manželství; § 144 o. s. ř.). Pro případ, kdy by aplikace těchto pravidel vedla s ohledem na okolnosti případu, resp. důvody hodné zvláštního zřetele k nepřijatelnému výsledku, může soud uplatnit moderační právo a náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nepřiznat.

13. Ohledně náhrady nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů neobsahuje občanský soudní řád žádné výslovné pravidlo, jež by ji vyjímalo z působnosti § 142 o. s. ř. Obecně se přitom uznává, že výjimky z pravidla je nutno vykládat spíše restriktivně než extenzivně. Nelze proto ani kupř. na rozhodování o náhradě nákladů řízení vztahovat § 144 o. s. ř., podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, neboť toto ustanovení se týká výlučně náhrady nákladů řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je, nebo není; to ostatně již před lety dovodila judikatura (R 65/1966). Z tohoto hlediska lze souhlasit s právním názorem vyjádřeným v publikovaných rozhodnutích civilních soudů či v komentářové literatuře, dovozujícím, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dnes společného jmění manželů, což však nemá pro zkoumanou otázku význam) je namístě vycházet z § 142 o. s. ř. (z judikatury viz R 42/1972, bod VI.5; z literatury srov. Soukup, J. in Handl, V. - Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 644). Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je tedy zásada úspěchu ve věci; pokud by tomu mělo být obecně jinak, musela by být výjimka formulována výslovně v zákoně. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že v těchto řízeních nelze aplikovat § 150 o. s. ř. I to je samozřejmě možné, ovšem užití tohoto ustanovení nelze považovat za obecné pravidlo v těchto řízeních, jak k němu přistupovaly soudy obou stupňů v souzené věci, ale za výjimku, jejíž použití nebude odůvodněno typem věci, nýbrž důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při.

14. Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci. Výstižně to vyjadřuje stanovisko Nejvyššího soudu R 42/1972, jež - co se týče náhrady nákladů řízení - lze stále využít i pro vypořádání společného jmění manželů: "Pokud soudy spatřují procesní úspěch nebo neúspěch obou manželů v tom, jak velikého podílu se jim ze společného majetku dostane, jde o postup, který odpovídá tomu, že soudy nejsou návrhem na vypořádání vázány při zjišťování rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví a při provedení vypořádání. Tento postup vyhovuje zřejmě i potřebám praxe svou jednoduchostí, přičemž nelze přehlédnout ani to, že shodně postupují soudy i při vyměřování soudního poplatku. Nelze ovšem vyloučit ani ten postup, kdy soudy při posuzování poměru procesního úspěchu obou manželů přihlédly podle okolností konkrétního případu i k tomu, jak byla řešena otázka rozsahu a hodnoty bezpodílového spoluvlastnictví.".

15. Je rovněž vhodné připomenout, že vypořádání společného jmění manželů není jediným řízením, v němž mají obě procesní strany postavení žalobců a žalovaných (iudicium duplex), návrh mohou podat obě strany a soud není návrhem vázán. Takový charakter má mj. rovněž řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. I v tomto řízení judikatura a literatura vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, samozřejmě s tím, že vzhledem k okolnostem případu není vyloučeno použití § 150 o. s. ř, případně § 143 o. s. ř. K tomu srov. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 257-258, jakož i judikaturu tam citovanou.

16. Lze proto uzavřít, že rovněž v řízení o vypořádání společného jmění manželů je rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).

V.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud dospěl k závěru, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené výroky rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil; Ústavní soud tak učinil za souhlasu účastníků řízení bez jednání.

18. Návrhu vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu vyhověno nebylo již z toho důvodu, že stěžovatel měl ve věci úspěch; nebylo proto ani nutno se zabývat otázkou, zda jde ve smyslu citovaného ustanovení o odůvodněný případ, v rámci něhož by bylo možno náhradu nákladů řízení výjimečně přiznat.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru