Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1426/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
poplatek/osvobození
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1426.11.1
Datum podání16.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 75b, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1426/11 ze dne 1. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s.r.o., se sídlem Radlická 49, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, U Kanálky 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Co 31/2011, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 15 Nc 902/2010, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod - napadená rozhodnutí zrušil.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2010, sp. zn. 15 Nc 902/2010, bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele, aby vedlejším účastnicím byla předběžným opatřením uložena povinnost opatřit odběrní místo stěžovatelky elektroměrem a obnovit dodávku elektrické energie, se zamítá. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. 20 Co 31/2011, bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Soud druhého stupně konstatoval, že podle § 75b odst. 1 o. s. ř. k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, je navrhovatel (žalobce) povinen složit nejpozději stejný den, kdy podal soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10.000,- Kč a v obchodních věcech ve výši 50.000,- Kč. Podle § 75b odst. 2 o. s. ř. nebude-li jistota podle odst. 1 složena, předseda senátu návrh na předběžné opatření odmítne. Jistotu je povinen složit žalobce bez výzvy soudu zvláštní iniciativy nejpozději ve stejný den, kdy bylo zahájeno na jeho návrh řízení o předběžném opatření. Stěžovatelka ve věci jistotu nesložila a rovněž nijak neosvědčila, že jistotu bez své viny nemůže složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma (§ 75b odst. 3 písm.g) o.s.ř.). Důvod pro osvobození od jistoty podle § 75b odst. 3 písm. g) o. s. ř. je dán tehdy, když žalobce s ohledem na povahu nebo intenzitu zásahu do svých práv není schopen včas jistotu složit, ačkoliv jinak nebo v jiné době by to jeho poměry umožňovaly nebo kdy potřeba nařídit předběžné opatření je natolik naléhavá, že by už samotné složení jistoty mohlo být zdrojem prodlení, v jehož důsledku by žalobci mohla vzniknout újma. Takové skutečnosti nebyly stěžovatelkou v řízení ani tvrzeny, ani osvědčeny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že usnesení soudu druhého stupně vykazuje znaky protiústavní překvapivosti, neboť soud prvního stupně konstatoval, že případné finanční potíže stěžovatelky jdou na vrub jejích podnikatelských aktivit a podnikatelského rizika, zatímco soud druhé stupně uzavřel, že majetkové poměry stěžovatelky nebyly osvědčeny. Dále namítla, že napadená rozhodnutí nedostála požadavkům řádného odůvodnění. Soudy se nijak nevypořádaly s tvrzeními a důkazy, které stěžovatelka pro doložení nepříznivých finančních poměrů doložila. Zvláště stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v průběhu roku 2010 bylo stěžovatelce ve dvou různých řízeních přiznáno osvobození od soudních poplatků, pročež tyto poměry lze považovat za osvědčené. Stěžovatelka odkazuje ve své argumentaci na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště k požadavkům na odůvodnění a výkladu formálních náležitostí řízení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.

K první skupině námitek postačí toliko dodat, že o "překvapivé" rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se nepochybně nejedná, neboť stěžovatelka mohla a měla ve všech fázích řízení před obecnými soudy předpokládat, že předmětem jejich úvah bude i otázka osvědčení finančních poměrů, resp. skutečností rozhodných pro eventuální posouzení důvodů pro osvobození od soudních poplatků. Navíc věcný závěr soudu prvního stupně, že případná ztráta stěžovatelky je důsledkem podnikatelského rizika, není nikterak v rozporu se závěrem soudu druhého stupně, že stěžovatelka své poměry neosvědčila. Ke druhému sledu námitek Ústavní soud dodává, že opakovaně vyslovil názor, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým soudy dospěly při zvažování důvodnosti uplatněného nároku. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohl být jen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde. Pokud soudy rekapitulují stěžovatelkou předložená tvrzení vztahující se k předchozím létům, tvrzenou daňovou ztrátu a "torzo" přiznání k DPH, nelze hodnotit jejich závěry jako libovůli. Neúspěch podnikatelské činnosti navíc nelze ani podle mínění Ústavního soudu prostřednictvím institutu osvobození od soudních poplatků přenášet na stát. K takovému závěru ostatně dospěla soudní judikatura a ani Ústavní soud, který se v minulosti stejnou problematikou již zabýval, na něm neshledal nic protiústavního (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1095/07 ze dne 5. 6. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K úvahám stěžovatelky o tom, že osvobození od soudních poplatků není přenášením nevýhod podnikatelského rizika na stát, je možno upozornit, že v rovině ústavního práva se uvedené projevuje jako otázka zachování rovnosti před zákonem všech účastníků řízení a nezvýhodňování těch, kteří si toliko vlastní podnikatelskou činností způsobili hospodářskou ztrátu. K úvaze, že "stát případnou škodu způsobenou nařízeným předběžným opařením hradit nebude" nutno zdůraznit, že v tomto smyslu zákon nemá na mysli to, že by mohla vzniknout škoda státu nebo přímo soudu. Jistota placená podle § 75b slouží k zajištění nároku na náhradu škody nebo jiné újmy, která může vzniknout následkem nařízení předběžného opatření jiným účastníkům řízení než navrhovateli (žalobci) nebo třetím osobám (osobám, které nebyly účastníky řízení o předběžné opatření).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru