Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 142/94Nález ÚS ze dne 07.09.1995Výklad ustanovení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSmlouva
Náklady řízení
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 45/4 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.142.94
Datum podání30.09.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 43c odst.2, § 44 odst.2

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 142/94 ze dne 7. 9. 1995

N 45/4 SbNU 11

Výklad ustanovení § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti M. V. a V. Š., proti pravomocnému rozsudku Krajského

soudu v Brně, ze dne 2. 8. 1994, sp. zn. 17 Co 733/93, kterým byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 147/92,

ze dne 16. 9. 1993, jímž byl zamítnut jejich návrh na uložení

povinnosti stávajícím vlastníkům, manželům R. P. a K. P. uzavřít

s navrhovateli dohodu o vydání nemovitostí oprávněným osobám dle

zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. v platném

znění, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé, podali dne 30. 9. 1994 k Ústavnímu soudu

ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně,

jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě.

Znojemský soud ve svém rozsudku zamítl návrh stěžovatelů, aby

současným vlastníkům nemovitostí, manželům P., bylo uloženo

uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání předmětných nemovitostí,

a to garáže ve Z. a pozemku p. č. 42/3, zast. plochy o výměře 19

m2, které byly původně ve vlastnictví manželů V., rodičů

navrhovatelů, jimž byly odňaty výměrem ministerstva výživy ze dne

23. 1. 1950 při "znárodnění" majetkové podstaty podniku "Frant. J.

V.".

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 16. 9. 1993 byl návrh

stěžovatelů zamítnut s poukazem na to, že nejsou splněny podmínky

§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

pokud jde o garáž a podmínky § 8 odst. 4 cit. zákona, pokud jde

o pozemek, na němž je garáž umístěna. To znamená, že v prvém

případě manželé P. nejsou fyzickými osobami povinnými, protože

nejsou splněny podmínky § 4 odst. 2 cit. zákona, ve druhém případě

pak § 8 odst. 4 cit. zákona vylučuje výdej pozemku, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, jež se později změnilo

v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P.

Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu I.

stupně. Dle stanoviska Krajského soudu se jednalo o žalobu na

uzavření dohody dle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání věci, kterou

povinné osoby odmítly uzavřít, a rozhodnutím soudu zde má být

nahrazen projev vůle druhé smluvní strany. Soud má tak nahradit

akceptaci návrhu na dohodu o vydání věci ve smyslu ustanovení §

43 c odst. 2 obč. zákoníku. Dle ust. § 44 odst. 2 občanského

zákoníku přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení

nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh.

Z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku pak Krajský soud

odvodil, že soud může nahradit akceptaci nabídky dohody jen jako

celku, aniž provádí jakékoli změny, výhrady, dodatky nebo omezení.

V opačném případě (jak vyplývá z ust. § 44 odst. 2 občanského

zákoníku), by rozhodnutí soudu bylo vlastně novou nabídkou, nikoli

akceptací nabídky původní, a k uzavření dohody by tudíž nemohlo

dojít. Protože v této věci pro rozpor s ustanovením § 8 odst. 4

zákona číslo 87/1991 Sb. nebylo možno vyhovět žalobě na vydání

pozemku, musel soud zamítnout návrh jako celek. Dle názoru soudu

nebylo možno zamítnout žalobu, týkající se vydání pozemku,

a případně vyhovět žalobě na vydání stavby. Proto odvolací soud,

aniž zkoumal věcné důvody, pro které byla žaloba zamítnuta,

rozsudek soudu I. stupně již z tohoto důvodu potvrdil.

Stěžovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení § 72

odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle

něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její

základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem. Ústavní

soud zjistil, že ústavní stížnost splnila formální náležitosti.

Věcně se stěžovatelé omezili pouze na tu část rozsudku, která se

týkala jen pozemku.

Z odůvodnění stěžovatelů vyplývá, že předmětný pozemek

o výměře 19 m2 i s garáží na něm stojící vlastnili již jejich

rodiče. Tyto nemovitosti byly rodičům znárodněny a poté garáž byla

prodána manželům P. a pozemek, na němž stála, jim byl dán do

osobního užívání. Právo osobního užívání dle občanského zákoníku

ve znění platném do 31. 12. 1991 bylo zřizováno za účelem stavby

rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, popř. zřízení

zahrádky. S přechodem vlastnictví ke stavbě již postavené bylo

zřizováno právo osobního užívání k pozemku, na němž taková stavba

stála. Při převodu vlastnictví stavby, postavené na pozemku

v osobním užívání, automaticky přecházelo právo osobního užívání

na nabyvatele stavby a od 1. 1. 1992 se v tomto případě změnilo

v bezpodílové spoluvlastnictví manželů P.

Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně

bylo porušeno právo navrhovatelů vlastnit majetek dle ustanovení

čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud

potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že soud nemůže

v tomto případě nahradit souhlas druhé strany (v tomto případě

povinných manželů P.) s uzavřením dohody o vydání předmětných

nemovitostí, protože nelze vyhovět žalobě na vydání pozemku. Dle

stanoviska navrhovatelů ustanovením § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991

Sb. měl zákonodárce však na mysli jako pozemek, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, pouze pozemek nezastavěný, nikoli

pozemek charakteru zastavěné plochy, neboť vydáním stavby, na

kterou by byl právní nárok a nevydáním pozemku, k němuž již jako

zastavěnému bylo zřízeno právo osobního užívání, by, dle

stěžovatelů, přímo ze zákona vznikl složitý právní vztah mezi

oprávněnou osobou, jakožto staronovým vlastníkem stavby a povinnou

osobou, jakožto vlastníkem pozemku pod stavbou.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pak předseda senátu

Krajského soudu v Brně doplnil, že s námitkami stěžovatele,

ohledně výkladu ust. § 8 odst. 4 zákona číslo 87/1991 Sb., nelze

souhlasit, neboť citované ustanovení nerozeznává, zda pozemek je,

či není zastavěn. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu rozlišovat

v právním režimu restitucí mezi pozemky zastavěnými

a nezastavěnými, nepochybně by tak v zákoně učinil. Soud sdělil,

že v tomto případě při svém rozhodování plně respektoval zákon

a vyložil jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak mu to

ukládá Ústava ČR.

V podstatě shodný názor vyjádřil ve svém stanovisku k ústavní

stížnosti i Okresní soud ve Znojmě. V souladu s tímto názorem bylo

i vyjádření povinných osob - manželů P., kteří se ztotožnili

s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli zamítnutí ústavní

stížnosti.

Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů

Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě i vyjádření

všech účastníků, dospěl soud k závěru, že stížnost není důvodná.

Nelze se ztotožnit s tvrzením, že v ustanovení § 8 odst. 4 cit.

zákona, které praví, že "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo

osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", měl zákonodárce na

mysli pouze pozemek nezastavěný, neboť tento argument nelze ničím

podepřít. Citované ustanovení evidentně nerozeznává mezi

zastavěným a nezastavěným pozemkem. Pokud by toto zákonodárce

zamýšlel, nepochybně by tak v zákoně výslovně učinil. Navíc není

důvod k tomu se domnívat, že v praxi budou vznikat složité právní

vztahy, bude-li někdo jiný vlastníkem pozemku a někdo jiný

vlastníkem na něm stojící nemovitosti. Tyto vlastnické vztahy

mohou zajisté existovat vedle sebe a je možno je bez problémů

právní cestou řešit, což není v praxi nic neobvyklého.

Lze přisvědčit názoru Okresního soudu ve Znojmě, že

navrhovatelé nebyli oprávněni požadovat vydání pozemku i budovy

garáže. Manželé P., jako osoby povinné, měli předmětný pozemek

v osobním užívání až do 1. 1. 1992, kdy se ze zákona, na základě

ustanovení § 872 odst. 1, novely občanského zákoníku č. 509/1991

Sb., toto právo osobního užívání změnilo na právo vlastnictví.

Pozemek však dle platné právní úpravy - ustanovení § 8 odst. 4

zákona číslo 87/1991 Sb. - nejsou nadále povinni vydat ani

vzhledem k tomu, že citované ustanovení je stále účinné a nelze je

chápat jinak, než že se vztahuje nadále také na veškeré

nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo

osobního užívání. Navrhovatelé přesto požadovali vydání

předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy, a to přesto, že ani

podmínky § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny: nebylo

prokázáno, že manželé P. nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými

předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby

nabyvatele, nebo že jde dále o osoby blízké těchto osob, pokud na

ně věc byla těmito osobami převedena. Krajský soud svým

rozhodnutím neporušil právo navrhovatelů vlastnit majetek, ani

žádné jejich jiné základní lidské právo, neboť v souladu s již

citovanými ustanoveními občanského zákoníku, a to § 43 c odst. 2,

a § 44 odst. 2, soud může navrhovanou dohodu jako celek buď

schválit, nebo zamítnout. V opačném případě by se jednalo ve

skutečnosti o nový návrh ze strany soudu a k uzavření dohody by

tudíž nemohlo dojít. Krajskému soudu tedy nezbylo, než rozhodnout,

jak je výše uvedeno. Pokud pak se navrhovatelé dovolávají čl. 11

Listiny základních práv a svobod, odkazuje Ústavní soud na

ustálený výklad, podle něhož je posláním tohoto článku ochrana

vlastnických vztahů právně již konstituovaných. Tuto podmínku však

vznesený nárok navrhovatelů nesplňuje.

Náklady řízení Ústavní soud vedlejším účastníkům a jejich

právnímu zástupci nepřiznal. Podle § 62 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu platí totiž zásada, že náklady

řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo

vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník,

pokud tento zákon nestanoví jinak. Odstavec 4 téhož paragrafu sice

stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle

výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo

vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému

účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.

Vzhledem k odst. třetímu je však třeba toto ustanovení vykládat

restriktivně. V souzené věci Ústavní soud neshledal náležitý

důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil. Ze všech uvedených

důvodů Ústavnísoud stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. září 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru