Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 142/02Usnesení ÚS ze dne 02.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.142.02
Datum podání06.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 72 odst.3, § 67


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 142/02 ze dne 2. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného advokátem JUDr. K.Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 67 To 32/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. Nt 412/2001, v trestní věci stěžovatele o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu rozhodl tak, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu.

V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení § 248 odst. 1, 4 trestního zákona a do vazby byl vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2001 "z důvodu vazby" dle § 67 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu "s počátkem vazby" dne 5. 9. 2001. Obvodní soud poukázal na to, že usnesením ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 44 To 1170/2001, Městský soud v Praze označené usnesení obvodního soudu zrušil a nově rozhodl o vzetí do vazby podle § 68 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu. Obvodní soud dále konstatoval, že se stěžovatel sice nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, nicméně se zdržoval v místě svého přechodného bydliště a když byl na tuto adresu obeslán k výslechu, dobrovolně se k němu v určeném termínu dostavil. Do té doby prý v jeho jednání nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, nasvědčující jeho úmyslu se skrývat nebo se jiným způsobem vyhýbat hrozícímu trestnímu stíhání. Okolnost, že stěžovatel se vyhýbal komunikaci se společností C., touto skutečností údajně být nemůže. Stěžovateli sice hrozí vysoký trest, nicméně se prý jedná o osobu dosud soudně netrestanou a žijící řádným životem. Proto obvodní soud uvedl, že existence tzv. útěkového vazebního důvodu již není dána. K tzv. koluznímu vazebnímu důvodu obvodní soud uvedl, že většina svědků již vyšetřovatelem vyslechnuta byla.

Městský soud v Praze napadeným usnesením z podnětu stížnosti Městské státní zástupkyně v Praze zrušil shora citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 a znovu rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a že se písemný slib stěžovatele nepřijímá.

V odůvodnění tohoto usnesení městský soud především uvedl, že soud I. stupně pominul závažnost trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, "a nevzal v úvahu ani to, že dosud nebylo objasněno, kam byly převedeny finanční prostředky, které byly zřejmě získány touto trestnou činností. Trvá proto podezření, že tyto prostředky byly převezeny do ciziny, kde by mohly být k dispozici obviněnému". Této obavě údajně nasvědčuje i to, že stěžovateli bylo sděleno další obvinění pro trestnou činnost, klasifikovanou jako podvod (§ 250 odst. 1, 4 trestního zákona), které se měl dopustit tím, že se vydával za zástupce společnosti F. T., a.s., a podvodným jednáním měl způsobit škodu společnosti The B. P. du L., a.s., ve výši přesahující 20 mil. Kč. To prý nasvědčuje tomu, že stěžovatel prováděl finanční transakce v mezinárodním měřítku. Proto městský soud konstatoval, že - kromě novely § 67 písm. b) trestního řádu - u stěžovatele nenastala žádná nová skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vazbě, neboť nadále trvá obava z jednání uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu.

Závěrem městský soud uvedl, že koluzní vazební důvod pominul u stěžovatele dnem 1. 1. 2002.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti zejména namítl, že napadeným usnesením porušil Městský soud v Praze čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Toto pochybení spatřuje v tom, že městský soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem (zejména nevzal v úvahu skutečnosti, svědčící v jeho prospěch) a že prý svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil.

K existenci tzv. útěkového vazebního důvodu stěžovatel především poukazuje na to, že mu sice hrozí vysoký trest, nicméně že je bezúhonnou osobou, žijící řádným životem a s pevnými rodinnými vazbami. Nebyly prý zjištěny žádné poznatky, že by se chtěl trestnímu stíhání jakkoliv vyhýbat nebo že by chtěl opustit republiku. Na telefonické vyzvání policejního orgánu se stěžovatel dostavil k výslechu a oznámil rovněž změnu přechodného bydliště. Názor městského soudu, že jednáním popsaným ve sdělení obvinění mohlo dojít k převedení finančních prostředků do ciziny, čímž by byly vytvořeny podmínky pro jeho odchod do zahraničí, označil stěžovatel za pouhou hypotetickou úvahu, kterou nepodporují ani výsledky provedeného dokazování a jedná se tedy o účelový a protiprávní argument. Stěžovatel rovněž popírá, že by se byl vyhýbal jednání s představitelem společnosti C. ing. S.

Stěžovatel dále tvrdí, že ke skutku popsanému ve sdělení obvinění a spočívajícímu v tom, že společnost B., R. and C., a.s. (u které stěžovatel působil jako předseda představenstva, dále jen BRC) si od společnosti C. půjčila cenné papíry - akcie, které nevrátila, došlo pouze proto, že společnost BRC podala dne 9. 7. 2001 návrh na prohlášení konkurzu, který byl následně prohlášen. Z tohoto důvodu nemohla společnost BRC se svým majetkem jakkoliv disponovat, tedy ani vrátit předmětné cenné papíry. Stěžovatel proto tvrdí, že se předmětného trestného činu vůbec nedopustil. Rozhodující pro jeho ponechání ve vazbě nemůže prý být ani to, že dosud nebylo objasněno, kam byly převedeny finanční prostředky, jež mohly být získány trestnou činností. Není totiž údajně zřejmé, zda vůbec a kým byly tyto prostředky převedeny. Stěžovatel se domnívá, že činnost společnosti BRC byla běžnou obchodní činností a že nešlo z její strany o jednání, které by bylo kriminálně závadové.

Stěžovatel uvádí, že důvody pro další trvání vazby jsou obecně a neurčitě formulovány a městský soud je prý pečlivě nezkoumal, nýbrž toliko převzal argumentaci státního zástupce a nepřihlédl prý k jeho argumentům a k výpovědím jeho a spoluobviněného J. K. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že trestní stíhání spoluobviněného J. K. není vedeno vazebně, byť je ohrožen stejnou trestné sazbou a rovněž jejich osobní poměry jsou zcela srovnatelné. Konečně uvádí, že v trestním řízení dochází k průtahům.

Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby bylo napadené usnesení Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušeno.

Stěžovatel ústavní stížnost doplnil přípisem ze dne 25. 3. 2002, odkazujícím na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99. V těchto nálezech je obsažen právní názor, podle něhož v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu. V opačném případě se jedná o obvinění nezákonné. V daném případě prý však sdělení obvinění subjektivní stránku trestných činů postrádají.

II.

Ústavní soud především konstatuje, že o ústavní stížnosti stěžovatele, podané proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze o vzetí do vazby, rozhodl již usnesením ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 611/01, kterým tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tomto usnesení Ústavní soud především konstatoval, že "vzetí do vazby je přípustné jen, pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z některého nebo i více následků uvedených v § 67 tr. řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne, nebo se bude skrývat, nebo bude působit na svědky, protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit".

Je zřejmé, že citované usnesení se týkalo ústavní stížnosti brojící proti formálně samostatným rozhodnutím obecných soudů a že tedy v souzené věci není dána překážka rei iudicatae. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že z materiálního hlediska jsou oba případy do značné míry obdobné, neboť se týkají osoby téhož stěžovatele aiv citovaném usnesení se Ústavní soud zabýval ústavností tzv. útěkového vazebního důvodu, byť v poněkud odlišném časovém okamžiku, než tomu bylo v souzené věci. Ústavní soud proto neshledal důvod se od svého dříve vysloveného právního názoru vysloveného v citovaném usnesení odchýlit. Dále se proto zabýval tím, zda vůbec a pokud ano, do jaké míry se v mezidobí změnila skutková a právní situace, resp. zda tato změna může zavdat důvod k domněnce o protiústavnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze v tom smyslu, jak namítá stěžovatel.

V tomto směru Ústavní soud shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že městský soud svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil a že nevzal v úvahu skutečnosti, svědčící v jeho prospěch.

S ohledem na podstatu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud upozorňuje na to, že ve své ustálené judikatuře se již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny, a smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a umožnění tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí o vzetí do vazby představuje citelný zásah do práva na osobní svobodu a že tento zásah je nutno interpretovat značně restriktivně. Zároveň však platí, že možnosti Ústavního soudu přezkoumávat důvodnost tzv. vazebních rozhodnutí jsou značně limitovány, neboť je posuzuje toliko z hlediska ústavnosti. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vazba nepředstavuje sankční, nýbrž zajišťovací institut, spadající do trestního práva procesního a nikoliv hmotného. Proto také Ústavní soud neakceptoval námitky stěžovatele, že se trestné činnosti vůbec nedopustil a že se ze strany jeho firmy jednalo pouze o běžnou obchodní činnost, neboť těmito námitkami se teprve budou zabývat orgány činné v trestním řízení (zejména obecné soudy) v průběhu celého trestního řízení.

Toto obecné konstatování je nutno mít na zřeteli rovněž při hodnocení souzené věci.

V daném případě totiž Městský soud v Praze existenci tzv. útěkového vazebního důvodu u stěžovatele dovodil z charakteru předmětné trestné činnosti a rovněž z toho, že dosud nebylo objasněno, kam byly převedeny finanční prostředky získané touto trestnou činností, takže trvá podezření, že byly převedeny do ciziny, kde by mohly být k dispozici stěžovateli. Stěžovateli bylo navíc sděleno další obvinění pro trestný čin podvodu (podrobněji viz výše). Ústavní soud shledal, že usnesení městského soudu je dostatečně odůvodněno a že je přesvědčivé. Jestliže totiž městský soud dospěl k závěru, že stěžovateli hrozí citelný trest, že existuje podezření, že v zahraničí může disponovat značnými finančními prostředky a že mu bylo sděleno obvinění pro další závažnou majetkovou trestnou činnost, považuje Ústavní soud toto odůvodnění v této konkrétní věci a s přihlédnutím jejím okolnostem za ústavněprávně dostačující. (Jen pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že se neztotožňuje se zavádějící částí odůvodnění městského soudu, že "hrozba vysokého trestu odnětí svobody je konkrétní skutečností, v zákoně uvedenou, která zakládá důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu", neboť takto formulované tvrzení odporuje smyslu i dikci citovaného ustanovení; tato zřejmě formulační závada však ve věci samé nic nemění.)

Jestliže stěžovatel argumentuje tím, že v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, shledal Ústavní soud, že rovněž tato námitka je zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá ze sdělení obvinění ze dne 20. 12. 2001, ČVS: ÚVP-2058/326-2001, subjektivní stránka trestného činu podvodu a zpronevěry byla v tomto sdělení vyložena dostatečným způsobem. Sdělením obvinění ze dne 31. 8. 2001 se Ústavní soud v této věci samostatně nezabýval, neboť na jeho základě obecné soudy na stěžovatele uvalily vazbu a tato jejich rozhodnutí Ústavní soud již shora citovaným usnesením přezkoumal.

Ze všech uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru