Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 141/98Nález ÚS ze dne 07.10.1998K právnímu úkonu učiněnému v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 116/12 SbNU 149
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.141.98
Datum podání27.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11, čl. 38

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 49 odst.3

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 141/98 ze dne 7. 10. 1998

N 116/12 SbNU 149

K právnímu úkonu učiněnému v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelů E. H., J. N. a V. H., všech zastoupených JUDr. J. B.,

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn.

15 Co 373/93, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12.

1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, za vedlejší účasti Okresního úřadu

v B., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn.

15 Co 373/93, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12.

1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, se zrušují.

Odůvodnění:

E. H. a V. H. (právní předchůdci stěžovatelů J. N. a V. H.)

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále

jen "restituční zákon"), požadovali, aby žalovanému státu,

zastoupenému Okresním úřadem v B., byla stanovena povinnost

uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 81 se stavební parcelou

č. 165 a zahradou č. 195, včetně vedlejších staveb, venkovních

úprav, porostů a oplocení, se všemi součástmi a příslušenstvím,

v katastrálním území B., každému v rozsahu jedné poloviny.

Uváděli, že tyto nemovitosti byli nuceni státu prodat za kupní

cenu Kčs 250 000,--, která neodpovídala jejich hodnotě, pod

pohrůžkou vyvlastnění.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 6. 1993, čj.

4 C 832/91 - 69, žalobě zcela vyhověl. Dospěl k závěru, že jsou

splněny podmínky pro aplikaci § 6 odst. 1 písm. g) restitučního

zákona, neboť kupní smlouva, na základě které přešly sporné

nemovitosti na stát, byla dne 18. června 1974 prodávajícími

uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Při úvaze,

zda byl naplněn předpoklad tísně, zohlednil soud prvního stupně

především "charakter převáděné nemovitosti", který po roce 1948

neumožňoval spoluvlastníkům volně užívat jejich nemovitost

a disponovat s ní, dále pak dovodil, že prodávající se stěží

mohli bránit výkupu, když iniciativu k odkoupení domu v roce

1974 projevil tehdejší MěNV a dům byl vykupován za účelem asanace

dle územního plánu výhledové výstavby města. Nápadně nevýhodné

podmínky spatřoval v tom, že kupní cena byla stanovena při

neodůvodněném zvýšení míry opotřebení, jakož i v tom, že

žalobkyni bylo sice na stáří přislíbeno bydlení v domě čp. 81,

avšak již tři roky po uskutečnění prodeje domu byla její bytová

jednotka zrušena a následně podána žaloba o zrušení jejího

užívacího práva k bytu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. ledna 1996, čj.

15 Co 373/93 - 97, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu

zamítl. Na podkladě shodných skutkových zjištění dovodil, že

sdělení o možnosti vyvlastnění nemovitostí z důvodu asanace

převáděného domu nemá charakter výhrůžky ani tísně. Neshledal

tíseň ani v tom, že na dům se vztahoval režim nemovitosti

v soukromém vlastnictví. Proto nepovažoval za nutné zabývat se

ještě otázkou, zda kupní smlouva byla uzavřena za nápadně

nevýhodných podmínek, ale přesto konstatoval, že předpoklad

nápadně nevýhodných podmínek nebyl v daném případě dán, když

prodávající E. H. byla vedle kupní ceny poskytnuta výhoda bydlení

v jednopokojovém bytě, který jí byl přidělen do užívání

rozhodnutím Městského národního výboru v B. ze dne 4. června

1975, čj. 259/75.

Nejvyšší soud na základě dovolání žalobců - stěžovatelů

dospěl k závěru, že skutková zjištění byla odvolacím soudem

odlišně právně posouzena od soudu prvního stupně s tím, že

zjištěné skutečnosti nebyly způsobilé přivodit u žalobců stav

tísně, který na ně doléhal s takovou vážností, že učinili právní

úkon (nemovitosti prodali), který by jinak neučinili. Nejvyšší

soud svým rozhodnutím dovolání zamítl.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále namítali, že

Nejvyšší soud ani soud druhého stupně se řádně nevypořádaly s

jejich námitkami, že řízení u soudů obou stupňů trpělo vadami,

které nevytvořily předpoklad pro řádné zjištění skutkového stavu

věci a postupem soudu došlo k porušení zásady přímosti, ústnosti

a nerespektování čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Pokud jde o posouzení hmotněprávních ustanovení, konkrétně

pak výkladu ustanovení o tísni, stěžovatelé namítají, že Nejvyšší

soud nesprávně dovodil, že zjištěné skutečnosti, týkající se

kupní smlouvy ze dne 18. 6. 1974, nesplňují předpoklady pro

vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona z

hlediska tísně a že závěr soudu druhého stupně v tomto směru není

v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudu. Jsou toho názoru,

že Nejvyšší soud "podcenil" význam některých prokázaných

skutečností a tím byl zkreslen i jeho právní názor. Účelová

interpretace zákona a zjištění skutkového základu uplatněného

nároku dokládají neochotu vyhovět restitučnímu nároku

stěžovatelů, neboť jde o ambivalentní značně abstraktní posun,

resp. popření hodnot, ze kterých by měly soudy při interpretaci

a aplikaci restitučního zákona vycházet.

Stěžovatelé na podporu svého uvedeného názoru uvedli, že

soud I. stupně zjistil, že iniciativu k odkoupení domu v roce

1974 projevil tehdejší MěNV, když z potvrzení ze dne 11. 1. 1974

pro ONV v B. i z dalších žádostí o poskytnutí finančních

prostředků na kupní cenu vyplývá, že dům byl vykupován za účelem

asanace dle územního plánu výhledové výstavby města.

Nešlo tedy o jakýsi výhled, ale o zcela konkrétní kroky ze

strany státních orgánů, směřující k naplnění záměru předmětnou

nemovitost získat. Se žalobci bylo několikrát osobně jednáno

pracovníky MěNV a věc jim byla prezentována jako nezvratný proces

v tom směru, že buď se žalobci s MěNV dohodnou, anebo dům bude

vyvlastněn. Objekt prohlížel i znalec ještě dříve, než byl získán

předběžný souhlas ze strany žalobců k prodeji. Prostě šlo o tlak,

kterému nebyli žalobci s to čelit vzdor tomu, že projevovali

s odprodejem nesouhlas, zejména jejich dcera J. N., která do

předmětné nemovitosti investovala na tu dobu značné finanční

prostředky, celkem Kčs 64 937,42, jak bylo u soudu dokladováno.

Šlo o rodinný dům a rodina v té době neměla jinou nemovitost

ani byt. Znamenalo to, že se brala celé rodině žalobců, v té době

již důchodců, střecha nad hlavou a ani případný hodnotový

ekvivalent jim ipso facto bydlení nezajišťoval, jak ostatně vývoj

událostí po prodeji doložil. Nový vlastník předmětné nemovitosti

následně vyvolal s E. H. spor o zrušení užívacího práva a po

dalších soudních peripetiích byla její dcera ji nucena vzít do

svého jednopokojového bytu, který však jí nebyl přidělen jako

státní byt, ale který si byla nucena zajistit jako družstevní ze

svých finančních prostředků a který zdaleka neodpovídal bydlení

v prodané nemovitosti.

Účel prodeje byl ve smlouvě expresis verbis uveden jako

asanace. Stěžovatelům byla asanace předestřena jako hotová věc a

šlo tedy o vynucený převod. Závěr soudů, že šlo pouze o možnost

vyvlastnění z důvodů asanace a v tomto směru o pouhé sdělení ze

strany orgánů státní moci, nemá oporu v provedeném dokazování a

je neobjektivní.

Ze strany státu šlo podle stěžovatelů o účelovou simulaci

asanace domu, což žalobci dodatečně zjistili a sama fakticita to

doložila. Funkcionáři bývalého MěNV si byli plně vědomi tohoto

účelového nátlaku, protože okamžitě po odkoupení domu investovali

do přestavby na kanceláře značné finanční prostředky, provádělo

se bourání příček, celková rekonstrukce ústředního topení,

rozšíření ústředního topení do další přístavby, koupě dvou

velkých plynových kotlů, vybudování jednacích místností atd.

Jak se posléze ukázalo, celá aktivita státních orgánů přimět

stěžovatele k prodeji nemovitosti plynula ze skrytého záměru

zřídit v předmětném objektu kanceláře ředitelství odboru

sociálních služeb, který po prodeji také uskutečnily.

Přesvědčivější důkaz o svévoli místní mocenské garnitury už snad

být nemůže.

Stěžovatelé jednali tedy nepochybně ve stavu tísně, který

vylučoval svobodné vytváření jejich vůle.

Státní orgány v souvislosti s prodejem předmětné nemovitosti

vytvořily pro stěžovatele a jejich rodinu stav nejistoty ohledně

budoucího bydlení a navodily situaci, kdy stěžovatelé, včetně

rodinných příslušníků, byli nuceni se vystěhovat do podstatně

horších bytových podmínek, které si navíc museli zajistit sami.

Kromě toho, že se prodavatelům nedostalo hodnotového ekvivalentu

za převáděné nemovitosti, nápadně nevýhodné podmínky je třeba

spatřovat i v těchto okolnostech nastalé sociální nejistoty.

Stěžovatelé podtrhují, že to byl soud prvního stupně, který

ve svém rozhodnutí postupoval secundum legem a svým výkladem

správně pojal význam skutečností zjištěných zejména pokud jde o

zákonné znaky, jako je tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které

restituční zákon užívá. Naproti tomu jak odvolací soud, tak i

Nejvyšší soud ČR, přehlížejí vývoj právního nazírání na

interpretaci a aplikaci restitučních zákonů se zřetelem na

ochranu základních práv a svobod občana, jak je prezentován v

četných nálezech Ústavního soudu.

Závěrem svého podání stěžovatelé proto dovozují, že Nejvyšší

soud ČR, případně i Krajský soud v Brně, svým rozhodnutím

porušily čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska k ústavní stížnosti od

obou soudů - účastníků a od vedlejšího účastníka.

Krajský soud v Brně přípisem ze dne 22. 5. 1998 odkázal na

obsah odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 1. 1996, které i

nadále vyjadřuje stanovisko odvolacího soudu k věci.

Nejvyšší soud ČR přípisem ze dne 9. 6. 1998 sdělil, že

dovolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelů a v

odůvodnění rozsudku se s nimi vypořádal. Pokud jde o výklad pojmu

"tíseň", odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne

5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikované ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/93 a rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 667/96. Dospěl k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Okresní úřad v B. v podání ze dne 16. 6. 1998, předloženém

jeho právní zástupkyní, namítl jednak opožděnost podání, jednak

skutečnost, že nikdo z účastníků nevytýkal soudu nesprávný postup

v proběhlých soudních řízeních a dovozuje, že při rozhodování

soudů nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatelů.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, rozhodnutí obou

soudů a podkladů ve spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že ústavní

stížnost byla podána opožděně. Ze spisu zjistil, že Okresní soud

v Blansku rozsudkem ze dne 21. 6. 1993, sp. zn. 4 C 832/91,

žalobě zcela vyhověl a uznal, že byly splněny podmínky pro

aplikaci § 6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona. Krajský soud

v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. 15 Co 373/93,

změnil uvedený rozsudek Okresního soudu v Blansku a žalobu zcela

zamítl. Poté následující dovolání ze dne 23. 4. 1996 bylo

dovolacím soudem přijato a v dovolacím řízení byl aplikován

občanský soudní řád ve znění po novele provedené s účinností ode

dne 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb. Šlo tedy o poslední

prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl doručen stěžovatelům, resp.

jejich právnímu zástupci, dne 4. 2. 1998 a ústavní stížnost ze

dne 26. 3. 1998 byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 3. 1998,

tedy v zákonné lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc vztahuje na

ty případy, kdy v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1.

1990, věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v

tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Každý z těchto dvou pojmů

je třeba posuzovat odděleně, i když spolu mnohdy souvisí. Jde

o dva předpoklady, jejichž existence v době právního úkonu

umožňuje opodstatněně uplatňovat práva podle uvedeného ustanovení

zákona.

Ústavní soud shledal, že právě naplnění těchto dvou

předpokladů je podstatou rozdílných názorů mezi stěžovateli a

soudy, tedy mezi ústavní stížností a rozsudkem Krajského soudu v

Brně a Nejvyššího soudu v Brně a že řešení tohoto problému je

zároveň řešením ústavní stížnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem

ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální

porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných

např. restitučními předpisy či občanským soudním řádem, pokud

takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo

svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud není běžnou třetí či čtvrtou

instancí v systému všeobecného soudnictví; neposuzuje celkovou

zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů

vlastním hodnocením, ledaže by byly porušeny ústavní procesní

principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se ve svých rozhodnutích již vícekrát zabýval

pojmem tísně a pojmem nápadně nevýhodných podmínek, jak jsou

aplikovány v restitučních zákonech a v rozhodnutích obecných

soudů v restitučních věcech, a proto z nich vychází i při

posuzování tohoto případu s přihlédnutím k tomu, že podle čl. 89

Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro

všechny orgány i osoby.

Právní názory vyslovené Ústavním soudem lze charakterizovat

takto:

- objektivní existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v

době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle

okolností daného případu,

- pro aplikaci obou uvedených pojmů je třeba respektovat

restituční charakter obou zákonů (č. 87/1991 Sb., č. 229/1991

Sb., v platném znění) spolu se specifickými rysy perzekuce a

postupu porušujícího obecně uznaná lidská práva a svobody

zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku,

- restituční zákon je třeba vzhledem k historickým i faktickým

podmínkám chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek

fyzickým osobám - vlastníkům či jejich právním nástupcům, jimž

byl majetek odňat zásahem státu, i když jen jako částečné

odčinění křivd, které utrpěli; nejen ustanovení, ale i koncepci

příslušných restitučních předpisů, je nutno jako specifikum

respektovat,

- pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a

tedy i v závislosti na politickém nátlaku let 1948 - 1989.

Tento politický nátlak nelze chápat jako jednorázový akt, ale

jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická

osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon,

který by v právním státě neučinila.

Ústavní soud porovnal tyto právní názory s přístupem

Nejvyššího soudu k aplikaci obou uvedených pojmů v stěžovateli

napadeném rozsudku, kde se uvádí:

"Pojem tísně užitý nejen v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g),

ale i v § 6 odst. 1 písm. d) a h) restitučního zákona a stejně

tak v ustanovení § 49 občanského zákoníku (§ 49 odst. 3

občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č.

509/1991 Sb.) je zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat

mu tedy stejný význam, byť jde o pojem užitý různými ustanoveními

restitučního zákona a nad to i ve dvou zdánlivě spolu

nesouvisejících právních předpisech. Hlava první restitučního

zákona (§ 3 až § 13) nazvaná "Občanskoprávní vztahy" obsahuje

ustanovení nepochybně občanskoprávní povahy, a i když jde ve

vztahu k občanskému zákoníku o úpravu speciální, není důvodu, aby

obsahově i formálně shodné pojmy byly vykládány odchylně.

Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní

hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (například

rozrušení, obavy o osobu blízkou apod., nikoli však psychické

donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37

odst. 1 občanského zákoníku), který takovým způsobem a s takovou

závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve

svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak

neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím

a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod

a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající

dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu."

Otázkou kupní smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných

podmínek se Nejvyšší soud nezabýval. Krajský soud pak zaujal toto

stanovisko:

"I když v dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že cena

prodávané nemovitosti byla stanovena o více jak Kč 50 000,-- níže

než byla skutečná cena, nelze jednoznačně říci, že poskytnutá

kupní cena Kč 250 000,-- nebyla dostatečnou protihodnotou za

převáděnou nemovitost. Jak vyplývá z protokolu ze dne 20. 2.

1974, sepsaného na na odboru výstavby na Okresního národního

výboru v B., za účasti pracovníků odboru výstavby, odboru

finančního MěNV a V. a E. H., se účastníci shodli na tom, že

prodávající souhlasí s přenecháním nemovitosti za cca Kč 218

000,--, přičemž po výkupu si spoluvlastníci zajistí náhradní

bydlení pro sebe družstevní výstavbou, stejně tak jako pro svou

dceru J. K. Přes to rozhodnutím Městského národního výboru

v Blansku ze dne 4. 6. 1975, čj. 259/75, byl E. H. přidělen

jednopokojový byt v předmětné nemovitosti v B. Jak vyplývá

z výpovědi svědkyně, nyní druhé žalobkyně, J. N., tato po prodeji

nemovitosti dostala přidělený jednopokojový byt. Protože

poskytnuté náhradní bydlení je v určitém smyslu také

protihodnotou za získanou nemovitost, odvolací soud má za to, že

předpoklad uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek splněn nebyl".

Z tohoto srovnání vyplynulo, že pojem tísně i nápadně

nevýhodných podmínek jsou typické výrazy, které určitou situaci

či podmínku nedefinují, ale naopak vyžadují interpretaci podle

svého smyslu a tím i určitou variabilitu. Avšak Nejvyšší soud ČR

vyšel z názoru opačného, když uvádí, že pojem tísně je zapotřebí

vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu tedy stejný význam.

Individuální posouzení je mu cizí a tím se dostává do rozporu

s právními názory Ústavního soudu již dříve vyslovenými, např. v

nálezu I. ÚS 179/95, kde konstatoval, že z hlediska restitučních

předpisů se v období let 1948 - 1989 fyzická osoba jako vlastník

nemovitosti nacházela v situaci, v níž často činila právní úkon,

který by v právním státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl

tehdy fakticky i právně v submisivním postavení vůči

vrchnostenskému státu, oslabovalo "a limine" jeho schopnost

a odvahu vést spor se státem a jeho nástroji a právě v celkových

společenských souvislostech tehdejší doby je třeba chápat, že se

stěžovatelé skutečně nacházeli ve stavu určité tísně. Totéž se

týká i rozhodnutí krajského soudu, pokud jde o nápadně nevýhodné

podmínky, kde se mohl přidržet výkladu Nejvyššího soudu ČR ze dne

15. 7. 1993 k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., Cpjn 50/93

(stanovisko občanskoprávního kolegia č. 34 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993) v tom směru, že nápadně

nevýhodnými podmínkami se sice rozumí především rozpor s cenovými

předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování

vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších

podmínek apod.

Ústavní soud na základě výše uvedených zjištění dospěl

k závěru, že uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně

a Nejvyššího soudu ČR, zejména zúženou interpretací pojmu tíseň

a pojmu nápadně nevýhodné podmínky v souvislosti s restitucemi

a opomenutím vzít v úvahu primární význam restitučních zákonů,

spočívající ve snaze státu zmírnit následky některých majetkových

a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, spolu

s nerespektováním právních názorů Ústavního soudu v předchozích

rozhodnutích, došlo k porušení práva stěžovatelů na účinnou

soudní ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České

republiky. Ústavní soud přitom nemohl ani přehlédnout, že byl

ignorován vedlejším účastníkem účel smlouvy, která byla se

stěžovateli uzavřena (asanace), že byl touto cestou vykonáván

tlak na stěžovatele a sledován záměr předmětnou nemovitost

získat.

S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům shledal Ústavní soud

nezbytným ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí Nejvyššího soudu

ČR i Krajského soudu v Brně v celém rozsahu z důvodu procesní

ekonomie zrušit (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Ústavní soud nerozhoduje o tom, komu majetek, o nějž se

jedná v restitučním řízení, náleží či připadne, protože k tomu

jsou příslušné zákonem stanovené orgány či instituce, které budou

i v tomto sporu stěžovatelů případ znovu posuzovat při současné

aplikaci závěrů daných tímto nálezem.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru