Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 141/21 #1Usnesení ÚS ze dne 09.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
Společné jmění manželů
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.141.21.1
Datum podání18.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb.

139/2015 Sb.

40/1964 Sb., § 147

99/1963 Sb., § 262b odst.1, § 239


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 141/21 ze dne 9. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dany Šubrtové, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019 č. j. 15 Co 262/2019-104 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 20 Cdo 1232/2020-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") označeným rozhodnutím změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 5. 2019 č. j. 152 EXE 840/2011-86, kterým byla zastavena exekuce vedená na základě exekučního příkazu ze dne 20. 7. 2018 č. j. 067 EX 4112/11-106 tak, že se exekuce nezastavuje. Uvedl, že návrh manželky povinného (stěžovatelky) je třeba projednat podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., ve znění novely č. 139/2015 Sb., které umožňuje postihnout účet manželky povinného, a to v souladu s článkem II. přechodných ustanovení, podle kterého se nová úprava občanského soudního řádu uplatní i pro řízení zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona. Za situace, kdy manželství navrhovatelky a povinného trvá a manželský majetkový režim nebyl změněn, možnost exekučního postihu poloviny prostředků na účtu manželky povinného existuje, když lze důvodně předpokládat, že na tomto účtu jsou i finanční prostředky povinného.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost. V odůvodnění rozvedl, že novela občanského soudního řádu v podobě zákona č. 139/2015 Sb., účinná od 1. 7. 2015, zachovala, pokud jde o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. § 262a odst. 4 o. s. ř. a § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád), přičemž v souladu s přechodnými ustanoveními této novely obsaženými v čl. IV bod. 1 se novelizované znění občanského soudního řádu a exekučního řádu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. (srov. sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, 20 Cdo 984/2018).

Ustanovení § 262b o. s. ř., ve znění novely č. 139/2015 Sb., (jež manželovi povinného umožňuje domáhat se zastavení exekuce, jestliže je výkonem postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než stanoví zvláštní právní předpis) se tak použije i ve vykonávacím řízení, které bylo zahájeno před účinností této novely. "Zvláštním právním předpisem" ve smyslu uvedeného ustanovení, podle kterého soud posoudí, zda jde o majetek ve společném jmění manželů, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (viz sp. zn. 20 Cdo 1256/2019, 20 Cdo 5823/2016, Cdo 1786/2017, 20 Cdo 4714/2016). Podle přechodných ustanovení (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy. V tomto případě dluh povinného vznikl podle exekučního titulu dne 2. 7. 1998, a proto se řídí ustanoveními § 143 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zák. č. 40/1964 Sb."), ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 7. 1998. Ustanovení § 147 zák. č. 40/1964 Sb. v tehdy účinném znění umožňovalo při výkonu rozhodnutí uspokojit pohledávku věřitele jen jednoho z manželů, která vznikla za trvání manželství, i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno, majetkový režim povinného a jeho manželky nebyl změněn. Nelze tak dovodit, že zák. č. 40/1964 Sb. v tehdy účinném znění neumožňoval exekučně postihnout pro výlučný dluh jednoho z manželů majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Účet manželky povinného tedy může být exekučně postižen i v případě, že se dluh povinného nestal součástí společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví).

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že na projednávaný případ lze aplikovat argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/14, kterým Ústavní soud zrušil čl. LII bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. K argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že dovolací soud směšuje institut společného jmění manželů s institutem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo s účinností k 1. 8. 1998 zákonnou fikcí a ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. by tak nyní mohla být uspokojena pohledávka věřitele pouze z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, což, vzhledem na zákonnou transformaci bezpodílového spoluvlastnictví manželů na společné jmění manželů, již není možné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru na posouzení majetkového režimu povinného a jeho manželky v době vzniku závazku, který je předmětem exekuce.

Ústavní soud ověřil, že městský soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům, pro jejichž posouzení shledal - v souladu s citovanými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu - za podstatné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno a majetkový režim povinného a jeho manželky nebyl změněn.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je pak založeno na závěru, že z pohledu otázek vymezených dovoláním nenaplňuje předpoklady jeho přípustnosti. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Dovolací řízení je totiž mimořádným opravným řízením, nejde o výkon třetího stupně obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat.

Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a velmi podrobně odůvodnil své rozhodnutí, ze kterého jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se stávající judikaturou. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.

Pokud stěžovatelka obecně poukazuje na argumentaci Ústavního soudu v jiném rozhodnutí, týkajícím se jiného právního předpisu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru