Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 141/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkRestituce
náhrada
věcná břemena/zánik
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.141.16.1
Datum podání13.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151p odst.3

87/1991 Sb., § 4 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 141/16 ze dne 20. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Evy Otavové, zastoupené Dr. univ. Arsene Verny, M. E. S., advokátem se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1283/15-309 ze dne 27. října 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 95/2014-164 ze dne 12. června 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 147/2012-92 ze dne 10. dubna 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) Josefa Růžičky a b) Hany Růžičkové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejších účastnících řízení zrušení práva odpovídajícímu věcnému břemenu k blíže určenému domu a zaplacení částky 1 209 000 Kč odpovídající hodnotě tohoto věcného břemene. Vedlejší účastníci se vzájemnou žalobou domáhali určení, že věcné břemeno již zaniklo. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl, žalobě vedlejších účastníků vyhověl. Podle zjištění obvodního soudu stěžovatelka a její manžel nabyli dům v roce 1984 za zvýhodněných podmínek, následně jej darovali synovi. V jejich prospěch bylo zřízeno věcné břemeno. Vedlejší účastníci následně uplatnili vůči synu stěžovatelky restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po vleklém restitučním sporu musel syn stěžovatelky dům vydat. Na to navazovala řada sporů o náhradu zhodnocení tohoto domu a naopak na náhradu způsobené škody. Syn stěžovatelky následně uspěl v řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Soud samotnou restituci ve prospěch vedlejších účastníků nezpochybnil, dospěl však k závěru, že odškodnění syna stěžovatelky nebylo přiměřené hodnotě domu.

2. Podle obvodního soudu by stěžovatelka sama byla povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud by dům nepřevedla na syna. Jeho vlastnické právo zaniklo, stěžovatelka tak nemůže být chráněna z titulu práva odvozeného od vlastnického práva syna. Pokud se syn stěžovatelky stal osobou povinnou k vydání domu odvozeně od stěžovatelky a jeho vlastnické právo zaniklo, zaniknout muselo i od něj odvozené věcné břemeno stěžovatelky, která by sama byla povinnou osobou, pokud by byt na syna nepřevedla. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03 ze dne 12. 4. 2006 (N 83/41 SbNU 87). S ohledem na okolnosti koupě domu (podstatné cenové zvýhodnění stěžovatelky) soud závěr o zániku věcného břemene shledal i spravedlivým.

3. Odvolací i dovolací soud se s obvodním soudem ztotožnily, jak v argumentaci k věci samotné, tak i v závěru, že tento právní závěr již byl judikován v nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03.

4. Proti rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že věcné břemeno bylo zřízeno právně bezvadným způsobem a vzniklo jí v dobré víře. Podle stěžovatelky byl dům vedlejším účastníkům vydán včetně existujícího věcného břemene, neboť jeho zánik zákon neupravuje. Stěžovatelka věcné břemeno po dlouhou dobu užívala a jeho zánikem by došlo k dalšímu příkoří. Náhradu za dům syn stěžovatelky dostal, ta byla ovšem snížena o hodnotu věcného břemene. Stěžovatelka nebyla osobou povinnou k vydání nemovitosti. Závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03 na věc nedopadají. Jde o problematiku v právním řádu neřešenou a nynější rozhodnutí o zániku věcného břemene je nemorální mimo jiné i s ohledem na to, že je stěžovatelka po dobu delší deseti let v dobré víře užívala. Nápravou starých křivd by neměly vznikat křivdy nové. Uvedený zásah, pokud by byl potvrzen, tak měl být stěžovatelce alespoň kompenzován. Toho se stěžovatelka po celé řízení domáhala.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Stěžovatelka uvedla, že na její případ nelze vztáhnout závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03, jak učinil již obvodní soud. Z jakého důvodu se tak domnívá, není zřejmé, neboť rozporuje úvahy obvodního soudu k zániku zástavního práva. Ty však soud uvedl jako jeden z více samostatných důvodů, pro které by nebylo možné žalobě vyhovět. Jako další důvod soud uvedl právě závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03. Ústavní soud v něm výslovně uvedl:

"Je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, bude-li ustanovení § 4 odst. 2 vykládáno tak, že povinnými osobami jsou na prvním místě ty fyzické osoby, které nabyly věc v rozporu s principy právního státu, tedy buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění; v důsledku vydání věci by těmto osobám zaniklo vlastnické právo [pozn. ÚS: stěžovatelce a jejímu manželu]. Je proto namístě soudit, že jim zaniká právo ‚nižšího řádu' (od práva vlastnického odvozené, např. právo odpovídající věcnému břemeni, právo nájmu), jestliže k vydání věci došlo osobami, které se staly povinnými osobami odvozeně (tj. osobami blízkými) [pozn. ÚS: synem stěžovatelky]. Je totiž třeba mít na paměti, že jde o osoby povinné právě z důvodu porušení obecně uznávaných pravidel v procesu nabytí jejich vlastnického práva, a že je proto neodůvodněné, aby byly po provedení restituce chráněny z titulu práva odvozeného od zaniklého vlastnického práva osob blízkých v postavení osob povinných. Skutečnosti, že dochází k zániku takového práva, je nutno přizpůsobit užití adekvátních právních prostředků sloužících k ochraně restituentova vlastnictví (srov. vlastnické žaloby nebo obecná žaloba na určení). Jinými slovy, žaloba na zrušení věcného břemene nemůže být úspěšná v situaci, kdy věcné břemeno již zaniklo."

7. Z uvedené citace je zřejmé, že obecné soudy rozhodly přesně podle právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Pro stěžovatelku to ostatně nemohlo být nijak překvapivé, neboť vedlejší účastníci s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 66/03 tvrdili zánik věcného břemene již ve vzájemné žalobě ze dne 5. 12. 2012 (č. l. 68 spisu obvodního soudu). Přes tuto skutečnost stěžovatelka nijak nezměnila žalobní žádání a stále trvala na zrušení věcného břemene a uložení povinnosti vedlejším účastníkům nahradit jeho hodnotu. Za těchto okolností je zřejmé, že nemohla uspět. Právní názor vyjádřený v nosné části odůvodnění nálezu Ústavního soudu je totiž podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány a osoby, a to i pro Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575)].

8. Poukazovala-li stěžovatelka na nespravedlnost jejího procesního neúspěchu a na nespravedlnost toho, že zánik věcného břemene jí nebude nahrazen, lze konstatovat dvojí:

9. Stěžovatelka, zastoupená advokátem, nijak nereagovala na zásadní argumentaci vedlejších účastníků nálezem Ústavního soudu. To přes skutečnost, že nález byl vyhlášen v roce 2006, stěžovatelka zahájila řízení o šest let později a žalovaní na něj sami upozornili již v nalézacím řízení. Nepřizpůsobení procesní strategie vývoji řízení a argumentaci protistrany může vést k neúspěchu ve sporu; nelze v tom bez dalšího spatřovat zásah či dokonce porušení ústavně zaručených práv.

10. Stěžovatelka se domáhala zaplacení náhrady za věcné břemeno po vedlejších účastnících jako oprávněných podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Takový postup dával smysl ve vztahu k původnímu žalobnímu žádání o zrušení věcného břemene. Nemůže však vést k úspěchu v případě, že věcné břemeno zaniklo na základě zákona v rámci restitucí. Vedlejší účastníci byli osobami oprávněnými a již samotná zákonná úprava mimosoudních rehabilitací vylučovala, aby se povinné osoby na osobách oprávněných domáhaly náhrady za vydaný majetek (§ 11 zákona). Logice právní úpravy a závěrům nálezu sp. zn. I. ÚS 66/03 by odporovalo, pokud by se na oprávněných osobách mohla náhrady domáhat stěžovatelka. Ta původně byla osobou povinnou a převodem domu na syna se dostala do slabšího postavení - její právo z věcného břemene bylo podle opakovaně zmiňovaného nálezu právem nižšího řádu.

11. K jinému závěru není možné dospět ani na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se restitučních věcí. Restituce musí sledovat spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a základními právy osoby povinné vydat majetek, zmírňování předchozích křivd totiž nesmí přinášet nové křivdy (odst. 69 rozsudku ve věci Tesař proti České republice ze dne 9. 6. 2011, stížnost č. 37400/06). Povinná osoba proto musí za vydávaný majetek zásadně obdržet náhradu. Vydávaný majetek ostatně kdysi zabavil stát, a tak by břemeno spojené s jeho vracením nemělo nepřiměřeně zatěžovat povinné osoby (rozsudek ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, odst. 53 a 58). U povinných osob, které byly v dobré víře a nepodílely se na protiprávním zvýhodnění, je na místě náhrada v rozumném poměru k tržní ceně majetku v době jeho vydání (odst. 53 rozsudku ve věci Pincová a Pinc proti České republice, či rozsudek ve věci Bečvář a Bečvářová proti České republice ze dne 14. 12. 2004, stížnost č. 58358/00, odst. 68-69).

12. Z žádného z těchto rozhodnutí však neplyne, že by náhradu za restituovaný majetek měli poskytnout oprávnění (a nikoliv třeba stát). Stěžovatelka se tedy přes upozornění na nález sp. zn. I. ÚS 66/03 domáhala náhrady z nesprávného právního důvodu (náhrada za soudem zrušené věcné břemeno) a z povahy věci také po nesprávných žalovaných (vedlejších účastnících), které neexistující věcné břemeno nemohlo tížit a kteří jeho zánik nezpůsobili. Za těchto okolností tedy nebylo na místě, aby se obecné soudy zabývaly kompenzací zaniklého věcného břemene z jiného právního důvodu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 259/55 SbNU 499) vydaný též v souvislosti s mimosoudními rehabilitacemi]. Žalobní žádání stěžovatelky a skutková zjištění neumožnovala soudům podřazení uplatněného požadavku pod jinou hmotněprávní normu podle zásady iura novit curia a uplatněnému nároku stěžovatelky vyhovět. I zde platí, že nepřizpůsobení procesní strategie vývoji řízení může vést k neúspěchu ve sporu.

13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru