Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1408/08 #1Nález ÚS ze dne 06.10.2008Ke stanovení náhrady nákladů řízení opatrovníka - advokáta, který se dal v řízení dále zastoupit advokátem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Opatrovník
advokát/odměna
zástupce
substituce
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 163/51 SbNU 29
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.1408.08.1
Datum vyhlášení16.10.2008
Datum podání09.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 28, čl. 11

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 11 odst.1 písm.a, § 7 odst.1, § 9 odst.5

85/1996 Sb., § 1 odst.2

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 29 odst.4, § 25, § 140 odst.2, § 31


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud je účastníku řízení ustanoven jako opatrovník dle § 29 odst. 3 o. s. ř. advokát, je tento povinen hájit zájmy účastníka tak, jak by je bránil na základě udělené procesní plné moci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech zamítl návrh stěžovatele F. M. na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Co 104/2008-62 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 2. 2008 č. j. 7 C 3/2007-55. Návrh stěžovatele J. H. na zrušení výše uvedených usnesení odmítl pro neoprávněnost navrhovatele.

Narativní část

Stěžovatel F. M. je advokátem a byl ustanoven opatrovníkem dle § 29 odst. 3 o. s. ř. stěžovateli J. H. jako osobě neznámého pobytu pro účely doručení rozsudku. Stěžovatel F. M. zmocnil advokátku, aby jej v tomto řízení zastupovala. Napadeným usnesením přiznal okresní soud náklady zastoupení tak, že stěžovateli F. M. náleží odměna za zastupování skládající se z jednoho úkonu právní služby a paušální náhrada. K odvolání stěžovatele napadeným usnesením krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovateli F. M. přiznal i náhradu za daň z přidané hodnoty. Odmítl však námitku stěžovatele F.M., pokud jde o náhradu nákladů za zastoupení žalovaného – stěžovatele J. H. dalším zástupcem (šlo o hotové výdaje). Stěžovatel F. M. argumentoval tím, že činnost opatrovníka je zcela jiné povahy než činnost právního zástupce.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud nejprve řešil otázku, zda ústavní stížnosti stěžovatele J. H. je projednatelná, a dospěl k názoru, že jde o návrh podaný neoprávněnou osobou. Plnou moc advokátce, která zastupuje oba stěžovatele pře Ústavním soudem, udělil za stěžovatele J. H. stěžovatel F.M. jako jeho opatrovník. Funkce opatrovníka se však vztahuje pouze na řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud připomněl závěry vlastní judikatury, že funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly důsledně hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Ústavní soud odmítl argumentaci stěžovatele s poukazem na § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který stanoví, že „poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“ Ústavní soud proto dospěl k závěru, že je-li opatrovníkem advokát, musí zájmy účastníka neznámého pobytu hájit tak, jak by je bránil na základě udělené procesní plné moci.

Ústavní soud navíc kritizoval postup soudu I. stupně, který sice prováděl dostatečné šetření pobytu účastníka řízení, ale ačkoli věděl, že se účastník na adrese nezdržuje, doručil předvolání k jednání na stejnou adresu a poté jednal v jeho nepřítomnosti. Opatrovníka účastníku řízení ustanovil až pro účely doručení rozsudku. Tím porušil práva účastníka řízení na slyšení garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud tedy na závěr konstatoval, že stěžovatel F.M. účastníka v řízení vůbec nehájil a jeho postup označil jako rozporný s institutem opatrovníka, s o. s. ř., se zákonem o advokacii a s etickými pravidly.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1408/08 ze dne 6. 10. 2008

N 163/51 SbNU 29

Ke stanovení náhrady nákladů řízení opatrovníka - advokáta, který se dal v řízení dále zastoupit advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 6. října 2008 sp. zn. I. ÚS 1408/08 ve věci ústavní stížnosti 1) J. H. a 2) JUDr. F. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Co 104/2008-62 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 2. 2008 č. j. 7 C 3/2007-55, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů ustanovenému opatrovníkovi - stěžovateli 2), za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení.

Výrok

I. Ústavní stížnost stěžovatele J. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Co 104/2008-62 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 2. 2008 č. j. 7 C 3/2007-55 se odmítá.

II. Ústavní stížnost stěžovatele JUDr. F. M., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Co 104/2008-62 a Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 2. 2008 č. j. 7 C 3/2007-55 se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností brojí proti shora označeným usnesením, jimž vytýkají porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), resp. práva na legitimní očekávání nabytí majetku chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a v případě stěžovatele 1) také práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.

II.

2. Z procesního spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud prvního stupně") platebním rozkazem ze dne 28. 6. 2006 č. j. 24 Ro 991/2006-4 uložil žalovanému [stěžovateli 1)] povinnost zaplatit žalobci - Dopravnímu podniku hl. m. Prahy - částku 950 Kč a na nákladech částku 4 348,50 Kč nebo podat v patnáctidenní lhůtě odpor. Protože se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, soud prvního stupně jej usnesením ze dne 6. 12. 2006 č. j. 24 Ro 991/2006-15 zrušil.

3. Dne 8. 2. 2007 proběhlo u soudu prvního stupně ústní jednání, k němuž se stěžovatel 1) nedostavil. Předvolání bylo stěžovateli 1) doručeno na adresu uvedenou v evidenci obyvatelstva, na niž se mu již předtím nezdařilo soudu prvního stupně doručit platební rozkaz. Rozsudkem z téhož dne č. j. 7 C 3/2007-21 uložil soud prvního stupně stěžovateli 1) povinnost zaplatit částku 950 Kč a 4 348,50 Kč na nákladech řízení; rozsudek opět doručoval na stejnou adresu (a znovu neúspěšně).

4. Usnesením ze dne 27. 6. 2007 č. j. 7 C 3/2007-40 ustanovil soud prvního stupně stěžovateli 1) opatrovníkem město Rožmitál pod Třemšínem. K odvolání tohoto opatrovníka Krajský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") usnesením ze dne 5. 9. 2007 č. j. 25 Co 395/2007-45 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli 1) označeného opatrovníka - pro jeho nesouhlas s opatrovnictvím - neustanovil.

5. Usnesením ze dne 6. 12. 2007 č. j. 7 C 3/2007-51 ustanovil soud prvního stupně stěžovateli 1) opatrovníkem pro řízení z důvodu neznámého pobytu podle § 29 odst. 3 o. s. ř. stěžovatele 2).

6. Dne 17. 1. 2008 byla do spisu založena procesní plná moc, kterou stěžovatel 2) (tj. ustanovený opatrovník) zmocnil advokátku Mgr. D. V., aby jej - nikoliv stěžovatele 1) - ve všech právních věcech zastupovala.

7. Dne 24. 1. 2008 doručil soud prvního stupně shora označený rozsudek ze dne 8. 2. 2007 advokátce Mgr. D. V.

8. Usnesením ze dne 4. 2. 2008 č. j. 7 C 3/2007-55 soud prvního stupně určil náklady zastoupení stěžovateli 2) ve výši 600 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel 2) - advokát JUDr. F. M. - byl ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem pro řízení z důvodu neznámého pobytu žalovaného, tj. stěžovatele 1). Přiznané náklady se skládají z odměny za zastupování [300 Kč za 1 úkon právní služby podle § 7 bodu 1 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "advokátní tarif"] a z paušální náhrady ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu.

9. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Co 104/2008-62 k odvolání stěžovatele 2) změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se stěžovateli 2) přiznává na náhradě nákladů ustanoveného opatrovníka částka 714 Kč. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že i na placení nákladů opatrovníka - advokáta ustanoveného podle § 29 odst. 3 o. s. ř. se analogicky vztahuje § 140 odst. 2 o. s. ř.; i v tomto případě jde ze strany advokáta o poskytování právní služby. Proto jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát. Soud se ztotožnil s odvolací námitkou, že součástí nákladů ustanoveného opatrovníka měla v tomto případě být i náhrada za daň z přidané hodnoty; v tomto směru odvolání vyhověl. Za nedůvodné však považoval námitky týkající se náhrady nákladů za zastoupení žalovaného [stěžovatele 1)] dalším zástupcem. Opatrovník ustanovený podle § 29 odst. 3 o. s. ř. - advokát má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Opatrovníkem byl ustanoven advokát právě pro tuto svoji "kvalitu". Procesní postavení stěžovatele je tak nutno posuzovat podle § 25 o. s. ř. Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, avšak náklady s tím spojené jsou zahrnuty v odměně stěžovatele 2). Případné úkony dalšího advokáta by byly z hlediska nároku na odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů považovány za úkony samotného stěžovatele. Samo udělení substituční plné moci jinému advokátovi však nelze považovat za účelně vynaložený náklad řízení. Ze strany odvolatele tak byl poskytnut jediný účelně vynaložený náklad spočívající v přípravě a převzetí zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.

III.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že nepřiznání hotových výloh spočívajících v nákladech na zvoleného právního zástupce bylo zásahem do jeho ústavně garantovaných práv a svobod. Činnost opatrovníka je dle stěžovatele zcela jiné povahy než činnost právního zástupce. Poskytování právních služeb není v opatrovnictví zahrnuto, a to na rozdíl od právního zastoupení.

11. Soud prvního stupně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje za nesmyslné tvrzení, podle něhož se účastníkovi nedostalo právní pomoci. Ustanovený opatrovník byl advokátem, tedy osobou, u které se předpokládá vysoká úroveň odborných znalostí. Nebylo proto potřebné k účelnému uplatnění či bránění práva účastníka, aby byl zastoupen dvěma právními zástupci, což ani dle o. s. ř. není možné; nehledě k tomu, že se jednalo o nijak složitou právní věc, která již byla rozhodnuta, a opatrovník byl ustanoven pouze pro doručení rozsudku, proti kterému není odvolání přípustné.

12. Odvolací soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a zopakoval argumentaci v něm uvedenou (viz shora pod bodem 9). Odkazy stěžovatele na judikaturu nepovažoval odvolací soud za případné, neboť řeší pouze oprávnění opatrovníka zvolit zástupce (udělit plnou moc), což odvolací soud nepopírá.

13. V replice se konstatuje, že ustanovený opatrovník se neztotožňuje se závěry obsaženými v podání soudů obou stupňů. K vyjádření soudu prvního stupně uvedl, že nikdy netvrdil, že se jeho ustanovením nedostalo účastníkovi právní pomoci a nejedná se ani o zastoupení dvěma zástupci. Nelze ani přisvědčit soudu prvního stupně, že nebylo namístě, aby si opatrovník zvolil právního zástupce s poukazem na fakt, že se jednalo o právně nijak složitou, bagatelní věc. Za správný nepovažuje opatrovník ani závěr odvolacího soudu, že se jednalo o substituci a že náklady s takovou substitucí spojené si nese sám opatrovník. V závěru repliky se zdůrazňuje, že funkce opatrovníka, kterým může být ustanovena kterákoliv osoba, je zcela jiné povahy než funkce právního zástupce; nelze proto slučovat ani jejich činnost, která je rovněž jiného charakteru.

IV.

14. Ústavní stížnost je v části, v níž je podána jménem stěžovatele 1), nutno kvalifikovat jako návrh učiněný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na rubru ústavní stížnosti je jako stěžovatel 1) označen účastník (žalovaný), jemuž byl stěžovatel 2) ustanoven opatrovníkem; dále se v ústavní stížnosti tvrdí, že stěžovatel 1) je zastoupen stěžovatelem 2) jako opatrovníkem a oba stěžovatelé že jsou potom právně zastoupeni Mgr. D. V.

15. Tato tvrzení jsou však zjevně mylná: za prvé, trvání funkce opatrovníka se omezuje toliko na civilní řízení soudní, v němž byl opatrovník ustanoven (§ 29 odst. 4 o. s. ř.), a nepokračuje automaticky v řízení o ústavní stížnosti, jež je samostatným a od civilního řízení soudního odděleným soudním procesem; za druhé, plnou moc udělil Mgr. V. pouze stěžovatel 2), nikoliv též stěžovatel 1) [a to navíc k zastupování stěžovatele 2) samotného]. Ústavní soud však z důvodu procesní ekonomie neusiloval o odstranění tohoto nedostatku, neboť i kdyby stěžovatel 1) na ústavní stížnosti - podané bez jeho vědomí - skutečně trval a nechal se zastoupit, musela by být jeho ústavní stížnost stejně odmítnuta. Je totiž zřejmé, že jeho ústavně garantovaných práv se napadená rozhodnutí o nákladech opatrovníka - advokáta nijak nedotkla a ani pojmově dotknout nemohla. To platí i pro nedostatečně substancovanou námitku porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, u níž není patrné, jak mělo být právo na právní pomoc porušeno.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud stížnost ohledně stěžovatele 1) odmítl.

V.

17. Ústavní stížnost stěžovatele 2) je přípustná, leč nedůvodná. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud na základě následujících úvah:

18. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však - pokud jde o práva stěžovatele 2) - Ústavní soud takový zásah neshledal.

19. V prvé řadě je namístě zcela odmítnout ničím neodůvodnitelný závěr stěžovatele 2), podle něhož účelem činnosti opatrovníka je sice zajišťování zájmů nepřítomného účastníka, nikoliv však "poskytování vysoce kvalifikovaných odborných právních služeb spojených s výkonem činnosti právního zástupce". Ústavní soud připomíná, že k účelu zastoupení opatrovníkem se vyslovil již v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), v němž zcela jednoznačně konstatoval, že "funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce". Je-li opatrovníkem advokát, musí zájmy účastníka neznámého pobytu, jemuž byl ustanoven, hájit tak, jako by je bránil v případě, že by mu tento účastník udělil procesní plnou moc. De lege lata lze toto pravidlo dovodit z § 31 o. s. ř., podle něhož má ustanovený zástupce (tím je i opatrovník) stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci; byl-li zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc. Nelze proto v žádném případě akceptovat stanovisko stěžovatele 2), který sice je advokátem (a právě proto byl bezpochyby opatrovníkem ustanoven), avšak protože dle jeho mylné interpretace účelu § 29 odst. 3 o. s. ř. nezahrnuje opatrovnictví poskytování právních porad, nebude je účastníkovi poskytovat, a místo toho zmocní jiného advokáta. Pokud by tomu tak skutečně mělo být, jevilo by se zcela nesmyslným, aby soud ustanovoval právě advokáta opatrovníkem.

20. Jakékoliv pochybnosti o povaze činnosti advokáta coby opatrovníka účastníka neznámého pobytu zcela rozptyluje § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, který od novely č. 205/2005 Sb. stanovuje, že "poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.". V poznámce č. 1 pod čarou se sice neodkazuje na § 29 o. s. ř., avšak to není v nejmenším na závadu, neboť - jak plyne z ustálené judikatury - jednak poznámka pod čarou má pouze informativní povahu a jednak i opatrovník ustanovený podle § 29 o. s. ř. je opatrovníkem pro řízení. Citované ustanovení zákona o advokacii tedy nepřipouští jiný výklad než ten, že pokud advokát vykonává činnost opatrovníka pro řízení, poskytuje tím právní služby. Z toho zároveň vyplývá, že advokát, který byl ustanoven opatrovníkem pro řízení, je na straně jedné povinen plnit veškeré povinnosti, které mu při poskytování právních služeb ukládá zákon o advokacii, na straně druhé má za tuto činnost právo na odměnu (srov. § 22 zákona o advokacii, § 1 odst. 1 advokátního tarifu).

21. Je nutno podotknout, že stěžovatel 2) nebyl nijak na spravedlivé odměně za vykonanou práci zkrácen (spíše je pochybné, zda - s ohledem na to, že v rozporu se svými povinnostmi, jak bude uvedeno dále pod bodem VI., nevykonal ve prospěch ochrany práv účastníka řízení vůbec nic - mu z právního i morálního hlediska má vůbec jakákoliv odměna náležet). Soudy obou stupňů pojaly zcela správně činnost opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř. jako poskytování právních služeb a v souladu s tím také určily výši odměny za zastupování podle advokátního tarifu (byť soud prvního stupně pochybil ohledně náhrady za daň z přidané hodnoty). Pokud by naopak oba soudy vyšly z argumentace stěžovatele 2), že poskytování právních služeb do činnosti opatrovníka - advokáta nepatří, nemohly by mu ani odměnu za zastupování a paušální náhradu podle advokátního tarifu přiznat. I z tohoto pohledu je argumentace stěžovatele vnitřně rozporná.

22. Argumentace stěžovatele 2) tedy není důvodná, a proto Ústavní soud jeho stížnost zamítl. Učinil tak bez jednání a bez přítomnosti účastníků, kteří souhlasili s upuštěním od soudního jednání.

VI.

23. Za alarmující však Ústavní soud považuje skutečnost, že stěžovatel 2) napadá rozhodnutí civilních soudů v situaci, kdy jediné, co v řízení vykonal, bylo udělení procesní plné moci advokátce Mgr. V.; ani stěžovatel 2) sám ani Mgr. V. již v řízení žádný další úkon ve prospěch stěžovatele 1) - jenž byl v civilním řízení žalovaným, jehož pobyt nebyl znám - neučinili. Ochrana zájmů stěžovatele 1) tedy byla v konečném důsledku přesně taková, jaká nemá být, tj. formální, a nikoliv skutečná. Za těchto okolností - kdy účelem udělení plné moci Mgr. V. zjevně nebyla ochrana práv a oprávněných zájmů stěžovatele 1) - se argumentace stěžovatele jeví jako troufalá a cynická. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován; to však stěžovatel 2) zcela zjevně přehlíží.

24. Stěžovatel 2) v ústavní stížnosti nejen prokázal hrubou neznalost základního předpisu upravujícího jeho činnost (nevědomost toho, co spadá pod poskytování právních služeb), ale též občanskéhosoudního řádu: tvrdí-li v ústavní stížnosti, že smyslem udělení plné moci Mgr. V. "bylo poskytnout zastoupenému účastníku odpovídající právní zastoupení", pak je evidentní, že na základě plné moci, kterou Mgr. V. udělil, by k tomu nikdy dojít nemohlo. Touto plnou mocí totiž stěžovatel 2) coby opatrovník nezmocnil advokátku k tomu, aby v řízení zastupovala opatrovance - účastníka řízení, ale aby zastupovala samotného opatrovníka - advokáta. K nesprávnosti takového postupu stačí odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. 29 Odo 457/2003, publikované v Soudní judikatuře pod č. 134/2003, jehož se stěžovatel 2) ve své ústavní stížnosti sám paradoxně dovolává. [Nad rámec ústavní stížnosti považuje zdejší soud za nutné dodat, že z uvedeného plyne nevyhnutelný závěr, že pokud byl rozsudek soudu prvního stupně doručen Mgr. V., která vůbec stěžovatele 1) - účastníka řízení (opatrovance) nezastupovala, nejednalo se o řádné doručení ve smyslu procesních předpisů]

25. Pro celkový přístup stěžovatele 2) k věci je příznačné, že se velmi urputně snaží hájit svá práva (pokud jde o jeho náklady), aniž cokoliv vykonal v zájmu ochrany účastníka řízení, jemuž byl jako opatrovník ustanoven. Z procesního spisu je přitom zřejmé, že práva stěžovatele 1) - účastníka civilního řízenísoudního, jenž byl neznámého pobytu a jehož práva měl stěžovatel 2) v řízení hájit, byla velmi výrazně porušena. Soudu prvního stupně nelze nic vytknout ohledně pátrání po pobytu účastníka řízení; v tomto směru považuje Ústavní soud jeho šetření za dostatečně rozsáhlá a důkladná. Co však nelze přehlédnout, je fakt, že soud prvního stupně poté, co nezjistil pobyt účastníka řízení a zrušil platební rozkaz, nařídil jednání, předvolání k tomuto jednání doručil účastníkovi na adresu, o níž věděl, že na této adrese nepobývá, a poté věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníka. Opatrovníka tomuto účastníkovi ustanovil teprve v situaci, kdy se mu nezdařilo doručit rozsudek (opět na adresu, na niž předtím neúspěšně doručoval platební rozkaz a předvolání k jednání). Tímto postupem zcela zřetelně došlo k porušení práva na právní slyšení, upraveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Funkci opatrovníka účastníkovi neznámého pobytu neupravuje § 29 odst. 3 o. s. ř. proto, aby usnadnil soudu doručování písemností, ale z toho důvodu, aby byla zajištěna efektivní ochrana práv účastníka, který je z důvodu své nepřítomnosti nemůže hájit sám. Soud prvního stupně měl proto opatrovníka ustanovit ihned poté, co zrušil podle § 173 odst. 2 o. s. ř. platební rozkaz z toho důvodu, že se mu nepodařilo doručit jej žalovanému do vlastních rukou. Ustanovil-li opatrovníka teprve poté, co proběhlo celé řízení na prvním stupni bez přítomnosti (a vědomosti) žalovaného, a to pouze za účelem doručení rozsudku, jde o hrubé pochybení, které velmi intenzivně porušuje ústavně garantovaná práva žalovaného.

26. Stěžovatel 2) ani za této situace práva žalovaného - stěžovatele 1) nijak nehájil (s ohledem na § 202 odst. 2 a § 229 odst. 4 o. s. ř. by bylo nutno brojit proti rozsudku ústavní stížností), a nevykonával tedy vůbec činnost, kterou v civilním řízení vykonávat měl. Z pohledu všech těchto okolností je ústavní stížnost stěžovatele 2) nejen nedůvodná, ale jeho postup je rovněž v rozporu se smyslem institutu opatrovníka, s občanskýmsoudním řádem, zákonem o advokacii a v konečném důsledku i s pravidly etickými.

Proto Ústavnísoud rozhodl tak, jak je ve výroku II. uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru