Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1401/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1401.15.1
Datum podání12.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 77

337/1992 Sb., § 31 odst.9


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1401/15 ze dne 12. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Zápotockého, zastoupeného Mgr. Benjaminem Zollmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 35, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 3 Afs 49/2014-46 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 č. j. 9 Af 47/2010-63-66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2015 č. j. 3 Afs 49/2014-46 zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 č. j. 9 Af 47/2010-63-66, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 10282/10-1100-102079. Předmětným správním aktem došlo k zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen "správce daně") ze dne 4. 2. 2010 č. j. 37999/10/001912109645, kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmu za zdaňovací období roku 2007 a penále v úhrnné výši 766 267 Kč.

3. Městský soud v Praze v rozsudku o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu konstatoval, že stěžovatel nesplnil povinnost prokázat tvrzení v daňovém přiznání, která mu vyplývala z § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), neboť neprokázal původ peněz, které vložil do pokladny. Správce daně proto oprávněně navýšil základ daně stěžovatele o částku 950 000 Kč. Stěžovatel podle názoru soudu neprokázal původ peněžních prostředků, pouze dovozoval, z čeho by mohla sporná hotovost pocházet (z platby od České správy sociálního zabezpečení, od Policie ČR, z úspor, ze společného jmění manželů), přičemž tvrzení žalobce nepotvrdily ani účetní doklady včetně daňové evidence, ani výpisy z běžného účtu.

4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost s odůvodněním, že rozsudek Městského soudu v Praze není nepřezkoumatelný, stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti co do původu peněžních prostředků skutkové novoty a rozhodnutí správce daně se zakládá na správném posouzení otázky důkazní povinnosti stěžovatele v daňovém řízení. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, nýbrž zásadou prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků), a zásadou formální pravdy (§ 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků). Správní soudy dovodily, že v případě, kdy u správce daně byly na základě podkladů od stěžovatele, tj. daňového přiznání a příjmů do pokladny, dány pochyby o správnosti daňového přiznání (o vykázaných příjmech), neboť z podkladů nevyplynul původ peněz vložených do pokladny, byla povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně původu peněz na stěžovateli. Důkazní povinnost by u správce daně byla dána až tehdy, kdyby žalobce k výzvě doplnil tvrzení a důkazy, a správce daně by měl přesto pochyby o správnosti a úplnosti skutkového stavu.

II.

Obsah ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávností právního posouzení obecných soudů i nesprávným zhodnocením důkazů a závěrem o skutkovém stavu. Stěžovatel namítal, že splnil svou důkazní povinnost v daňovém řízení. Správce daně měl k dispozici všechny relevantní důkazy (daňovou evidenci, příjmové pokladní doklady a bankovní výpisy za rok 2007). Původ peněžních prostředků vložených do pokladny byl stěžovatelem prokázán. Jednalo se o příjmy z vyúčtování za důchod od České správy sociálního zabezpečení, dále příjmy ze znalecké a další činnosti od Policie ČR a úspory nemající souvislost s podnikáním. Správce daně uvedl, že v roce 2007 nebyly z bankovního účtu stěžovatele prováděny žádné výběry v hotovosti a stěžovatel pro osobní potřebu provedl pouze bezhotovostní platby, a tudíž se předmětné prostředky nemohly stát zdrojem hotovostního vkladu do pokladny. Z dokazování však podle názoru stěžovatele vyplynulo, že v rozhodném období disponoval částkou nad 1 200 000 Kč, a mohl tak koncem roku 2007 provést vklad do pokladny ve výši 950 000 Kč. Výběry peněžních prostředků z banky a vklad peněz do pokladny korespondovaly se stavem účtů a daňovou evidencí.

III.

Právní posouzení

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

7. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.

8. Napadená rozhodnutí obecných (správních) soudů jsou ústavně konformní.

9. V rámci přezkoumání správního rozhodnutí vychází správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")]. V otázkách dokazování je však procesní postavení účastníků daňového řízení, které je ovládáno zásadou formální pravdy a povinností daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí, odchylné od postavení účastníků v řízení vedeném podle správního řádu, který je založen na principu materiální pravdy (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 5 Afs 147/2004-89, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 618/2005). Řečený právní závěr není vybočením z kautel ústavnosti, a není ani v rozporu s ustanovením § 77 s. ř. s. o principu plného soudního přezkumu. Rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci nevykazují protiústavnost, pokud jimi byla aprobována rozhodnutí správních orgánů založená na neunesení důkazního břemene stěžovatelem v daňovém řízení.

10. Lze konstatovat, že obecné (správní) soudy postupovaly v předmětné věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením skutkového stavu po dokazování nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Ústavní soud dodává, že vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru