Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1401/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - financí
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Zastoupení
státní orgán
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1401.10.1
Datum podání13.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

201/2002 Sb., § 25 odst.1

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1401/10 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, čj. 22 Co 421/2009-133, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze coby soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba - směřující proti stěžovatelce - o zaplacení částky 9 047 550 Kč s příslušenstvím; dále odvolací soud ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů řízení odvolacího.

Stěžovatelka sice v petitu označila rozsudek odvolacího soudu jako celek, avšak z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jím napadá pouze nákladové výroky, a nikoliv také potvrzující výrok ve věci samé, jenž ostatně vyznívá zcela v její prospěch. Rozhodnutím o nákladech byla dle stěžovatelky porušena její práva zaručená čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod; v této souvislosti se stěžovatelka odvolala na nález II. ÚS 986/09 (pozn. ÚS: ve skutečnosti jde pouze o usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti). Stěžovatelka měla plný úspěch ve věci, a proto by měla mít právo na náhradu nákladů; skutečnost, že stěžovatelka má vlastní odborný aparát, je dle jejího mínění nerozhodná, a nepřiznání náhrady nákladů řízení z tohoto důvodu je pro ni diskriminující. Rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje na nálezy I. ÚS 2929/07 a I. ÚS 1452/09 a je dle mínění stěžovatelky nedostatečně odůvodněno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že stěžovatelkou je Česká republika, za níž v civilním řízení soudním vystupovala organizační složka státu (Ministerstvo financí), jež udělila advokátu plnou moc k zastupování státu; odvolací soud však s ohledem na judikaturu Ústavního soudu náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal, přestože měla v řízení plný úspěch.

Ústavní soud - jak vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí - již obdobnou situaci opakovaně řešil. Domněnka stěžovatelky, že právní názor vyjádřený kupř. v nálezu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, na němž mj. odvolací soud postavil své rozhodnutí, je ojedinělým excesem, je mylná; naopak ojedinělým vybočením je usnesení (nikoliv nález, jak stěžovatelka tvrdila) sp. zn. III. ÚS 986/09. To potvrzuje i zcela aktuální judikatura Ústavního soudu; viz nález ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09: "V souladu s rozhodovacími důvody uvedenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09 a IV. ÚS 1087/09 nutno zdůraznit (východiskovou) tezi, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Dle přesvědčení Ústavního soudu ani (odlišující) argument Městského soudu v Praze, obsažený v jeho rozsudku a (na podporu jím přijatého závěru) rozvinutý dále ve vyjádření k ústavní stížnosti, neobstojí. Dostatečným kritériem pro akceptaci (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. účelného) zastoupení ministerstva v soudním sporu advokátem nemůže být bez dalšího, že předmětem daného řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost tohoto ministerstva, ve které by bylo možno předpokládat odbornou fundovanost jakéhokoliv zaměstnance jeho právního odboru. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka.

Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem) mající povahu účelného uplatňování či bránění práva vyloučeno. Ústavní soud v tomto kontextu ve shodě s názorem vyjádřeným v usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/08 připomíná, že 'v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty. Právní oddělení ministerstev zpravidla zajišťují tu část právní agendy, která s náplní činnosti jednotlivých ministerstev bezprostředně souvisí. Tím ovšem není dotčeno právo nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na složitost a specifičnost problematiky předmětu řízení, přičemž na náklady takto vzniklé nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda nejde o náklady nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.' (k tomuto srov. kupř. i usnesení sp. zn. III. ÚS 3315/09).

V rámci této (výjimku z pravidla zakládající) úvahy ovšem není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb. byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu (§ 25 odst. 1 cit. zákona). Samotné ústřední orgány státní správy k výkonu právních agend disponují právními odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy. Otázkou, kterou by stát zastoupený svým odborným aparátem neměl v uvažovaných souvislostech opomíjet, je totiž také to, do jaké míry možno očekávat při zastoupení advokátem míru ztotožnění se se zájmy státu a tomu přiměřené účinné hájení zájmů státu tímto soukromým subjektem. Právní odbory ministerstev si přitom mohou ve specifických právně obtížných případech nechat zpracovat (i od soukromých subjektů) znalecké expertízy, právní rozbory a analýzy, ze kterých mohou posléze kvalifikovaně při důsledném hájení státních zájmů a činění tomu náležitých úsudků vycházet. Jinými slovy vyjádřeno, zastoupení advokátem při hájení zájmů státu by mělo být krajním (podpůrným) řešením zohledňujícím naznačené podmínky.

Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, jíž nutno vykládat přísně restriktivním způsobem."

Tyto úvahy plně dopadají i na souzenou věc a Ústavní soud nemá důvod, proč se od nich odchylovat. Nelze ani dospět k závěru, že odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o níž se jednalo v řízení před civilními soudy, představovala natolik intelektuálně náročnou problematiku, aby ospravedlnila výjimku zmiňovanou shora citovaným nálezem, kdy je možno akceptovat zastoupení státu advokátem.

Konečně se nelze ztotožnit ani s námitkou, jež poukazuje na nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09, III. ÚS 3315/09, IV. ÚS 2305/09 a IV. ÚS 1087/09, na nichž založil své posouzení náhrady nákladů řízení a vztáhl je na souzenou věc. Z odůvodnění je tedy bez jakýchkoliv pochyb a zcela výslovně zřejmé, jakými úvahami byl soud veden k závěru o nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru