Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 140/96Nález ÚS ze dne 03.02.1998Právo na náhradu podle § 23 zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
náhrada
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 13/10 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.140.96
Datum vyhlášení15.04.1998
Datum podání20.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/1993 Sb.

229/1991 Sb., § 23 odst.2, § 14, § 16

50/1955 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 140/96 ze dne 3. 2. 1998

N 13/10 SbNU 87

Právo na náhradu podle § 23 zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V.

D., (jeho právních nástupkyň M. D., I. D. a M. V.), proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1996, č.j. 16 Co

481/95-47, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2.

1996, č.j. 16 Co 481/95-47, se zrušuje.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 3. 1995, č.j.

15 C 205/93-22, zamítl stěžovatelův návrh, aby byla odpůrci,

Národnímu hřebčínu K. n. L., s.p., K. n. L., uložena povinnost

zaplatit stěžovateli 354 270 Kč. Zároveň byla stěžovateli uložena

povinnost zaplatit odpůrci na náhradu nákladů řízení částku 9 960

Kč.

Stěžovatel se domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady

za znehodnocené nemovitosti č.p. 4 a č.p. 223 s příslušenstvím

v N. (dále jen "předmětné nemovitosti"), a to v souladu

s ustanovením § 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon

o půdě"). Provedeným dokazováním okresní soud zjistil, že podle

rozhodnutí MNV v N. z 8. 4. 1959, č.j. 187/59, byly podle vládního

nařízení č. 50/1955 Sb. předmětné nemovitosti předány do

bezplatného užívání JZD v N. a později přešly do užívání Státního

plemenářského ústavu v K.n.L.. Ke dni 15. 4. 1974 byly stěžovateli

předmětné nemovitosti vráceny a od té doby je užíval výlučně pro

potřebu svou a své rodiny.

Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl

k závěru, že podanému návrhu nelze vyhovět, neboť stěžovatelovo

vlastnické právo k předmětným nemovitostem zůstalo po celou dobu

zachováno, předmětné nemovitosti byly stěžovatelem převzaty zpět

do užívání v roce 1974 a od té doby je užívá výlučně pro svou

potřebu. Je tedy prý zřejmé, že ke dni účinnosti zákona o půdě již

předmětné nemovitosti nebyly v užívání právnické osoby, která je

užívala podle zvláštních předpisů, a že proto v tomto případě

nelze zákon o půdě použít, neboť ten se vztahuje pouze na případy,

kdy povinná osoba vrátila nemovitosti původnímu vlastníkovi až po

účinnosti citovaného zákona, tedy až po 24. 6. 1991. Pro úplnost

soud uvedl, že ani v případě, že by se stěžovatel domáhal náhrady

škody podle občanského zákoníku, by mu nemohlo být vyhověno,

protože by soud musel vyhovět námitce promlčení, kterou vznesl

odpůrce.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek

Okresního soudu v Pardubicích potvrdil. V odůvodnění svého

rozsudku krajský soud uvedl, že soud první instance dostatečně

zjistil skutkový stav věci a že i jeho právní závěry jsou správné.

Podle názoru odvolacího soudu záměrem zákonodárce nebylo

poskytnout právo na náhradu podle ustanovení § 23 zákona o půdě

v případech, kdy ještě před jeho účinností došlo ze strany

dosavadních uživatelských organizací k vrácení staveb jejich

vlastníkovi, aniž mu byla poskytnuta náhrada za jejich

znehodnocení. Citované ustanovení § 23 odst. 1 je prý nutno chápat

v kontextu s ustanovením § 14 stejného zákona, podle něhož

oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské

budovy a jiné stavby, které "podle tohoto zákona" nelze vydat nebo

které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je

vydat. Náhrada se tedy údajně nevztahuje na jiné nemovitosti než

ty, které nelze vydat "podle tohoto zákona". Z toho prý vyplývá,

že i právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly

nemovitosti vydány jinak, než podle "tohoto zákona", tj. podle

zákona o půdě. Protože stěžovateli byly předmětné nemovitosti

vydány více než 15 let před nabytím účinnosti citovaného předpisu,

nelze jej prý v této věci použít. Odvolací soud proto rozsudek

okresního soudu jako věcně správný potvrdil, aniž se zabýval

případnou existencí dalších podmínek žaloby o náhradu za

znehodnocení nemovitostí.

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení

citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. V ní zejména

uvedl, že napadeným rozsudkem došlo zejména k porušení jeho

základních práv, zakotvených v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a 95

Ústavy. Porušení citovaných základních práv stěžovatel spatřuje

v údajně chybné aplikaci ustanovení § 23 zákona o půdě krajským

soudem. Podle jeho názoru je citované ustanovení nutno

interpretovat tak, že oprávněná osoba musí být vlastníkem

nemovitosti v době od převzetí do užívání právnickou osobou dle

zvláštních předpisů do opětovného vrácení majiteli (nebo opuštění

či odstranění budovy touto osobou) a současně v okamžiku účinnosti

zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991. Tyto podmínky prý

stěžovatel splňuje. Stejně tak zákonné podmínky údajně splňuje

i povinná osoba, neboť se musí jednat o právnickou osobu, která

nemovitost užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním,

opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Svá tvrzení stěžovatel

dokládá důkazy obsaženými v příslušném soudním spisu, z nichž

vyplývá, že předmětné nemovitosti byly předány do bezplatného

užívání právnímu předchůdci žalovaného (tj. JZD v N.) a že byly

stěžovateli vráceny dne 15. 4. 1974.

Pokud se v odůvodnění napadeného rozsudku hovoří o "záměru

zákonodárce", má stěžovatel za to, že zákonodárce jistě věděl,

v jakém stavu se nacházejí nebo nacházely obytné a hospodářské

budovy, jež byly "mimo dosah vlastnického práva". Přiznáním nároku

na náhradu za znehodnocení budov prý byl vyjádřen celospolečenský

zájem na jejich opravě, neboť není v silách jednotlivce, v tomto

případě stěžovatele, aby jako důchodce na nákladné opravy

vynaložil finanční prostředky.

Krajský soud prý pochybil i tím, že v části odůvodnění

napadeného rozsudku argumentoval pojmy "vydání nemovitosti",

"nelze vydat" atd. Tyto pojmy se totiž údajně vztahují na případy,

kdy nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu (§ 6

zákona o půdě), což se však v souzené věci nestalo, neboť zde

stěžovateli jeho vlastnické právo nikdo neodňal.

Stěžovatel konečně prohlásil, že netrvá na ústním jednání

před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že původní ústavní stížnost vykazovala

některé vady a vyzval proto stěžovatele k jejich odstranění.

Z přípisu notářky JUDr. D. N. ze dne 13. 9. 1996 zjistil, že dne

9. 5. 1996 stěžovatel V. D. zemřel. Z usnesení Okresního soudu

v Pardubicích ze dne 1. 12. 1997, č.j. D 1001/96-55, vyplývá, že

dědičkami stěžovatele ze zákona jsou M. D. (manželka), I. D.

(dcera) a M. V. (dcera), které dědictví neodmítly. Protože všechny

tři právní nástupkyně zemřelého stěžovatele Ústavnímu soudu

sdělily, že hodlají v řízení o ústavní stížnosti pokračovat a vady

ústavní stížnosti byly odstraněny, usoudil Ústavní soud, že podaná

ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že

proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Hradci Králové, Okresní soud v Pardubicích a vedlejší

účastník řízení Národní hřebčín K. n. L., s.p.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na

odůvodnění svého rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Pardubicích se rovněž plně odvolal na

odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Národní hřebčín K. n. L., s.p., se jako vedlejší účastník

řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně ztotožnil se

zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením této věci

obecnými soudy. Vedlejší účastník se dále domnívá, že by ústavní

stížnost měla být jako nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta, neboť

stěžovatel nepodal dovolání, takže nesplnil podmínku vyčerpání

všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva

poskytuje. Navíc se stěžovatel údajně domáhá pouze přezkoumání

postupu obecných soudů a přisuzuje tak Ústavnímu soudu roli třetí

procesní instance. Ze všech uvedených důvodů navrhl vedlejší

účastník zamítnutí, popř. odmítnutí ústavní stížnosti a Ústavnímu

soudu sdělil, že na ústním jednání netrvá.

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem na odmítnutí

ústavní stížnosti pro její údajnou nepřípustnost, neboť podle

názoru vedlejšího účastníka stěžovatel nevyčerpal všechny procesní

prostředky, jestliže v souzené věci nepodal dovolání. Ze spisu

však nelze dovodit, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání

a vedlejší účastník svůj návrh v tomto směru nijak nezdůvodnil.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl.

Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena jeho základní

práva, zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90

a v čl. 95 Ústavy ČR.

Čl. 11 Listiny zaručuje, že každý má právo vlastnit majetek.

Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu

(odst. 1). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv

druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy

(odst. 3). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je

možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu

(odst. 4).

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu.

Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle

čl. 95 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem.

Ústavní soud v prvé řadě dospívá k závěru, že napadeným

rozsudkem stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek podle čl.

11 Listiny porušeno nebylo. V soudním řízení nebylo nijak

zpochybněno jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem a jeho

vlastnické právo nebylo porušeno ani tím, že mu soud nepřiznal

náhradu za znehodnocené nemovitosti, neboť nelze zaměňovat

základní právo vlastnit majetek s "právem" na úspěch v soudním

řízení, které náš právní řád nezná. Stěžovatelovo tvrzení ohledně

údajného porušení čl. 11 Listiny je proto neopodstatněné.

Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, pokud považuje

ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR za předpis, který principiálně

upravuje otázky základních práv a svobod. S ohledem na jejich

systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články

v podstatě garantují především zásadní principy činnosti soudní

moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené

věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná

o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87

odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru

Ústavního soudu lze uvedených článků stěží dovolávat.

Stěžovatel konečně namítal i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,

jenž je součástí komplexnějšího práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel zejména uvedl, že obecné soudy nesprávně vyložily

ustanovení § 23 zákona o půdě, pokud okresní soud došel k závěru,

že uvedený předpis se vztahuje pouze na případy, kdy povinná osoba

vrátila nemovitosti původnímu vlastníkovi až po účinnosti zákona

o půdě a jestliže krajský soud tento názor doplnil o tvrzení, že

citované ustanovení je nutno chápat v kontextu s ustanovením § 14

citovaného zákona, z čehož dovodil, že právo na náhradu za

znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti vydány jinak než

podle zákona o půdě.

Ústavní soud i v této věci respektoval skutečnost, že není

součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší

přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení

základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo

mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci

však Ústavní soud shledal, že interpretací a zejména aplikací

citovaných ustanovení zákona o půdě obecnými soudy stěžovatelovo

právo na spravedlivý proces porušeno bylo.

V prvé řadě totiž obecné soudy nesprávně interpretovaly § 23

zákona o půdě. Toto ustanovení představuje speciální normu,

zaručující právo na náhradu podle ustanovení § 14 a § 16 zákona

o půdě i vlastníkovi obytné nebo hospodářské budovy, která byla

odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle

zvláštních předpisů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení (§ 23) je

v těchto případech povinnou osobou k poskytnutí náhrad právnická

osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím

odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Citovaný

odstavec byl do zákona o půdě zařazen zákonem č. 183/1993 Sb.,

přičemž zmíněná novelizace zjevně sledovala záměr poskytnout právo

na náhradu vlastníkovi i v případech, kdy ještě před 24. 6. 1991

(tedy před účinností zákona o půdě) došlo ze strany dosavadních

uživatelských organizací k vrácení jejich staveb vlastníkovi, aniž

mu byla poskytnuta náhrada za jejich znehodnocení. V této

souvislosti proto nelze souhlasit s argumentací obecných soudů, že

právo na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly

nemovitosti vydány dříve než zákon o půdě nabyl účinnosti.

Jak stěžovatel správně uvádí v ústavní stížnosti, jeho

vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo nikdy

zpochybněno a má tedy nárok i na náhradu za jejich znehodnocení,

ke kterému došlo v době, kdy k nim měla užívací právo jiná

právnická osoba. Rovněž z dikce zákona je zřejmé, že povinnou

osobou je v tomto případě ta právnická osoba, která "budovu ...

naposledy užívala před jejím ... vrácením vlastníkovi", tj.

v případě souzené věci Státní plemenářský ústav v K. n. L., resp.

jeho právní nástupce.

Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku

argumentoval úpravou v § 14 zákona o půdě, z níž dovodil, že právo

na náhradu za znehodnocení nenáleží tomu, komu byly nemovitosti

vydány jinak než podle zákona o půdě, postupoval příliš

formalisticky. V souzené věci totiž stěžovatel na příslušnou

náhradu podle ust. § 23 odst. 1 nárok měl a odkaz v tomto

ustanovení na § 14 a § 16 zákona o půdě je nutno chápat tak, že

ustanovení § 14 a § 16 upravují zejména bližší podmínky realizace

§ 23. Jinými slovy, z ustanovení § 23 zákona o půdě lze dovodit,

že právo na náhradu za znehodnocení má vlastník nemovitosti, která

byla znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních

předpisů, a to nezávisle na tom, zda k vydání nemovitosti došlo

před účinností zákona o půdě či po jeho účinnosti.

Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno stěžovatelovo právo

na spravedlivý proces, vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1

Listiny.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Krajskéhosoudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1996, č.j. 16 Co

481/95-47, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru