Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1393/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
MINISTERSTVO / MINISTR - obrany
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
žaloba/na určení
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1393.20.1
Datum podání14.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 17

40/1964 Sb., § 120

49/1997 Sb., § 30a

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1393/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Evžena Sosny, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Komenského náměstí 289, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2853/2019-1269 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 225/2018-1064 ze dne 17. 1. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 16 C 118/2009-858 ze dne 4. 12. 2017, ve znění opravného usnesení č. j. 16 C 118/2009-906 ze dne 14. 5. 2018, za účasti Nevyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, 1) České republiky - Ministerstva obrany a 2) AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti věci a rekapitulace procesního vývoje

1. Stěžovatel (v postavení žalobce) se před obecnými soudy domáhal žalobou určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, o níž tvrdí, že je součástí pozemků v jeho vlastnictví. Určení vlastnického práva k předmětné ranveji je především závislé na zodpovězení otázky, zda ranvej je či není součástí pozemků, na nichž se nachází, tedy zda je či není stavbou coby samostatnou věcí v právním smyslu a způsobilým předmětem soukromoprávních vztahů. Stěžovatel je z hlediska celkové výměry letištní plochy majoritním vlastníkem pozemků, na nichž bylo právním předchůdcem vedlejší účastnice 1) v minulosti letiště vybudováno. V roce 2011 spolu vedlejší účastnice uzavřely kupní smlouvu, podle které mělo být převedeno vlastnické právo k Letišti Příbram.

2. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 16 C 118/2009-163 ze dne 1. 7. 2010 určil, že živičné plochy na pozemcích specifikovaných v rozsudku jsou součástí těchto pozemků a jejich vlastníkem je stěžovatel; dospěl k závěru, že vzletová a přistávací plocha není samostatnou věcí či stavbou v soukromoprávním smyslu, ale je součástí pozemků stěžovatele, která nemůže být způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů. K odvolání vedlejší účastnice 1) Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 28 Co 646/2010-212 ze dne 17. 2. 2011 rozsudek okresního soudu ze dne 1. 7. 2010 potvrdil s tím, že živičné plochy představují část ranveje. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 2417/2011-295 ze dne 30. 7. 2013 dovolání vedlejší účastnice 1) směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí krajského soudu zamítl; dospěl k závěru, že pojem "letištní stavba" nelze zaměňovat se stavbou ve smyslu občanskoprávním - u pozemku, jehož povrch byl zapracován způsobem, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, nejde o stavbu z pohledu občanskoprávního, ale pouze o zpracování povrchu pozemku.

3. Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 3143/13 ze dne 23. 3. 2015 (N 60/76 SbNU 809) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 zrušil, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno základní právo vedlejší účastnice 1) na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v právě uvedeném nálezu uvedl, že v projednávané věci se střetla dvě ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny, a sice právo stěžovatele na ochranu vlastnictví k pozemkům, na nichž byla ranvej zřízena, a tvrzené vlastnické právo vedlejší účastnice 1) k samotné ranveji. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud svůj závěr, že vzletová a přistávací dráha letiště v Příbrami je zpracováním povrchu pozemků pod ní ležících, řádně neodůvodnil. Ústavní soud dospěl k závěru, že pro hodnocení, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (podle aplikovatelné právní úpravy), musí hrát klíčovou roli konkrétní okolnosti případu. Podle Ústavní soudu existují četná letiště, která povahu stavby (ranveje) jako samostatné věci v právním smyslu nemají, neboť plocha pro vzlety a přistávání letadel má přírodní, nikoli uměle vytvořený charakter, nebo není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno co do soukromoprávního významu pokládat za samostatnou věc. Obecné soudy se měly znovu zabývat konkrétními okolnostmi (stavební strukturou letištní dráhy, odvodňovacím systémem atd.), na základě kterých by bylo možné určit, zda lze určit hranici mezi předmětnými pozemky a stavební konstrukcí ranveje.

4. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 22 Cdo 1487/2015-323 ze dne 26. 1. 2016 rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení; okresnímu soudu uložil doplnit dokazování tak, aby bylo najisto postaveno, jaké je přesné stavební provedení zpevněných ploch na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele (tj. aby zjistil přesnou strukturu všech stavebních vrstev, existenci odvodního systému atd.).

II. Obsah napadených soudních rozhodnutí

5. Na základě závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem a Ústavním soudem okresní soud následně doplnil dokazování - zejména nechal vypracovat soudní posudek z oboru stavebnictví, odvětví dopravních staveb, ohledně struktury všech vrstev a technologických detailů zpevněných ploch na pozemcích stěžovatele. Předmětný spor okresní soud v souladu s § 3028 odst. 2 občanského zákoníku posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem určil, že živičné plochy na předmětných pozemcích stěžovatele představují část vzletové a přistávací dráhy letiště a jsou součásti těchto pozemků. Okresní soud především dospěl k závěru, že předmětná ranvej je součástí pozemků, na nichž je vystavěna, a že nejde o samostatnou věc v právním slova smyslu, neboť není možné určit hranici mezi pozemky a stavební činností vybudovanou stavbou vzletové a přistávací dráhy. Podle okresního soudu vyplývá zejména ze znaleckého posudku, výslechu znalce a svědka, že vrstvy, které byly použity na konstrukci ranveje, jsou v různých místech různě hluboké, a nelze tedy určit pevnou hranici konstrukce, která by byla oddělitelná od pozemků pod ní. Okresní soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které stavbou ve smyslu občanskoprávního nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze zjistit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.

6. K odvolání vedlejších účastnic změnil krajský soud napadený rozsudek okresního soudu v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že stěžovatelovu žalobu o určení zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, spor však nesprávně posoudil po právní stránce. Krajský soud uvedl, že v řízení byla zjištěna přesná struktura všech stavebních vrstev včetně jednotlivých technologických detailů provedení letištní dráhy a jejího odvodnění. Zjištěný skutkový stav je podle krajského soudu odlišný od skutkového stavu, na základě kterého rozhodovaly obecné soudy v předchozích řízeních před doplněním dokazování (nejednalo se pouze o zpevněné živičné plochy, ale o povrch tvořený asfaltobetonovou vrstvou lemovanou betonovými obrubníky a pod ní se nacházející vrstvy penetračního asfaltového makadamu a štěrku či písku). Krajský soud se odchýlil od právního hodnocení okresního soudu, neboť z právě uvedených skutkových okolností vyplývá, že stavba letištní dráhy je jednoznačně ohraničena tělesem letištní dráhy a je zřetelně odlišitelná od ostatních (travnatých) ploch okolního terénu. Podle krajského soudu je objektivně zjistitelné, ve kterých konkrétních místech se nacházejí jednotlivé vrstvy letištní dráhy a skutečnost, že v jednotlivých sondách byly zjištěny různé tloušťky jednotlivých vrstev konstrukce a že se zemní pláň nacházela v různé hloubce pod nimi, nebrání existenci stavby jako samostatné věci, neboť se jedná o obvyklou vlastnost staveb spojených pevně se zemským povrchem. Jinými slovy, krajský soud dospěl k závěru, že není významné, zda jednotlivé vrstvy nejsou stále ve stejné hloubce a nemají shodnou tloušťku, ale že jde o vrstvy zjevně určitelné, přičemž podstatné je, že lze identifikovat jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba, což vyplývá i z provedených sond. Krajský soud na základě právě uvedeného uzavřel, že výsledkem této stavební činnosti byla nemovitá věc (stavba) v právním smyslu, jako předmět způsobilý občanskoprávních vztahů.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť krajský soud se při řešení vymezené právní otázky (tj. zda je letištní dráha samostatnou věcí v soukromoprávním smyslu) neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.

III. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 1 a 95 Ústavy České republiky.

9. Podstatu rozsáhlé argumentace stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel je přesvědčen, že bylo postupem obecných soudů porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Okresní soud předně nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem a s návrhem se žádným způsobem nevypořádal (tzv. opomenutý důkaz). Stěžovatel k osobě původního znalce, který znalecký posudek ve věci provedl, uvádí, že se jednalo o seniora a že podle názoru stěžovatele bylo vypracování požadovaného rozsudku "nad jeho síly"; znalec podle stěžovatele vycházel z neplatných předpisů, posudek adresoval nesprávnému soudu, uváděl v něm protichůdná stanoviska apod. Podle stěžovatele bylo ve věci rozhodnuto na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť stavební firma provádějící odběr sond na letišti v Příbrami pro účely znaleckého posudku není dostatečně vybavena; nebylo tedy postaveno najisto, jaká je přesná struktura jednotlivých vrstev vzletové a přistávací dráhy, ani nebyly zjištěny přesné technologické detaily jejího provedení, a to včetně jejího odvodnění. Podle stěžovatele tedy není možné určit mezi pozemky a stavební činností vybudovanou stavbou vzletové a přistávací dráhy. Stěžovatel uvádí, že sám okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na rychlé provedení a provizorní charakter stavby, v důsledku čehož nebylo provedeno odvodnění konstrukce. Tvrzení vedlejších účastnic ohledně struktury konstrukce vzletové a přistávací plochy jsou podle stěžovatele nepravdivá.

10. K odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu stěžovatel uvádí, že krajský soud projednávanou věc nesprávně právně posoudil a že jeho závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, přičemž jsou zároveň nedostatečně odůvodněny. Krajský soud dal podle stěžovatele v průběhu řízení najevo svůj názor, že i v případě nestmelených vrstev lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba, popř. vymezit jednotlivé vrstvy konstrukčního souvrství; vymezit jednotlivé vrstvy nicméně s ohledem na odběr sond možné objektivně nebylo. V původním znaleckém posudku znalec pouze uvedl, že "lze předpokládat", že se v hloubkách (které krajský soud uvedl v bodě 18 napadeného rozhodnutí) nachází zemní pláň a přesnou hranici mezi vrstvami vymezit nelze. Odkaz krajského soudu na § 30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilním letectví"), je zjevně nesprávný a krajský soud podle stěžovatele nepochopil smysl uvedeného ustanovení. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostály požadavkům ustálené judikatury, podle které je třeba hodnotit právní otázku ohledně samostatnosti letištních drah v soukromoprávním smyslu s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti; významným hlediskem přitom je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba, přičemž v projednávaném případě takto učinit nelze. Konečně podle stěžovatele nejsou správné ani závěry krajského soudu ohledně odvodnění přistávací dráhy, neboť z napadeného rozhodnutí okresního soudu vycházejí závěry opačné.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud přezkoumal splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nelze jej proto považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li stižena vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady) [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].

13. Z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení, vypořádat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Soud nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť by pak mohly být nadbytečně prováděny i důkazy, které pro rozhodnutí věci nemají význam, a některá řízení by vůbec nebylo možné ukončit; nevyhoví-li však určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 občanského soudního řádu přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl (nález sp. zn. I. ÚS 2610/11 ze dne 13. 10. 2011 (N 177/63 SbNU 61)]. V případě, že soud neprovedení navrženého důkazu řádně neodůvodní, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)]. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení a které mohou být dokonce i výrazem zdržovací procesní taktiky (viz nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739 či např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 7. 2007 ve věci Sanocki proti Polsku, č. stížností 28949/03, § 31).

14. Ústavní soud již ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/13 uvedl, že není zásadně oprávněn se vyslovovat k výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy, nicméně právě o to jej stěžovatel v nyní projednávané věci žádá. Stěžovatelova rozsáhlá argumentace v zásadě postrádá kvalifikovanou ústavněprávní rovinu, neboť stěžovatel zejména rozporuje hodnocení krajského soudu ohledně povahy předmětné letištní ranveje. Sama skutečnost, že stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů nesouhlasí, nicméně neznamená, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

15. K námitkám stěžovatele brojícím proti odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu je předně uvést následující: I v případě, že by se okresní soud s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem řádně nevypořádal, takové procesní pochybení porušení stěžovatelových práv představovat nemohlo, neboť okresní soud v meritu věci napadeným rozhodnutím rozhodl ve prospěch stěžovatele (tj. vyhověl jeho žalobě na určení). Námitky stěžovatele týkající se napadeného rozhodnutí okresního soudu jsou tedy zjevně neopodstatněné [viz např. bod 31 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2741/15 ze dne 10. 5. 2016 (N 83/81 SbNU 401) či bod 6 usnesení sp. zn. I. ÚS 1227/18 ze dne 24. 7. 2018]. Jelikož však stěžovatel rovněž rozporuje skutkové i právní hodnocení krajského soudu, lze v tomto smyslu odkázat na bod 8 napadeného rozhodnutí krajského soudu, v němž je výslovně uvedeno, že s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení nebylo třeba dokazování opakovat či provádět důkazy nové (kromě fotografie zachycující současný stav letištní dráhy), neboť skutková zjištění potřebná pro posouzení věci byla v dostatečném rozsahu prokázána jinými důkazy a je zjevné, že nově navrhované důkazy nemohou mít význam pro posouzení věci, neboť se nevztahují k rozhodným skutečnostem.

16. Ohledně právního posouzení otázky povahy ranveje jakožto samostatné věci v právním smyslu lze toliko uvést, že napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou náležitě odůvodněna, jsou logicky konzistentní, soudy přesvědčivě aplikovaly a interpretovaly podústavní právo, vycházeje z důkazních zjištění okresního soudu. Obecné soudy tak dostály požadavkům na zhodnocení předmětné otázky vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/13. Krajský soud (ve spojení s Nejvyšším soudem) se zabýval konkrétními okolnostmi (stavební strukturou letištní dráhy i existencí odvodního systému), na základě kterých bylo podle jejich závěrů možné určit, zda lze určit hranici mezi pozemky a stavební konstrukcí. Posouzení krajského soudu, že není významné, že jednotlivé vrstvy nejsou stále ve stejné hloubce a nemají shodnou tloušťku, ale že jde o vrstvy zjevné určitelné, na základě čehož lze určit hranici mezi předmětnou ranvejí a pozemky stěžovatele, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a to i s ohledem na skutečnost, že je třeba obecným soudům poskytnout pro individuální posouzení charakteru stavby širší prostor v hraničních případech. Ohledně stěžovatelem namítaných jednotlivostí lze toliko odkázat na pečlivá odůvodnění rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu.

VI. Závěr

17. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru