Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 139/93Nález ÚS ze dne 16.11.1994Pojem "nápadně nevýhodné podmínky" dle zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/ochrana
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 55/2 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.139.93
Datum podání02.12.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 139/93 ze dne 16. 11. 1994

N 55/2 SbNU 129

Pojem "nápadně nevýhodné podmínky" dle zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu České republiky (I. senátu) ze dne 16. listopadu 1994

sp. zn. I. ÚS 139/93 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. N. a I. M.

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1993 sp. zn. 8 Co 795/94

a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 14. 6. 1993 sp. zn. 17 C 136/92 o ochranu

vlastnického práva.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

1. Podstatou návrhu je tvrzení protiústavnosti rozhodnutí soudů I. i

II. stupně, tj. Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě,

o návrhu

stěžovatelů v občanskoprávním řízení podle zákona o mimosoudních

rehabilitacích, tj. zákona č. 87/1991 Sb. V tomto občanskoprávním řízení

byla

zamítnuta žaloba navrhovatelů, směřující proti V. ú. r. o. a m. se sídlem

v

Ostravě, jíž se domáhali žalobci určení, aby žalovaný byl povinen uzavřít

s

nimi dohodu, že jim vydává dům čp. 1155, zapsaný v kat. nemovitostí č.

437 u

kat. úřadu Ostrava 1.

Stěžovatelé dovozují, že zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Ostravě

a

potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu těchto

orgánů

veřejné moci, jímž bylo porušeno základní právo zaručené ústavním zákonem,

konkrétně v čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod

(dále

jen "Listiny"), tedy: "Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný

obsah

a ochranu".

V soudním řízení před Okresním a Krajským soudem v Ostravě se domáhali

stěžovatelé obnovy původního vlastnického práva, které jim údajně bylo

nezákonným způsobem odňato. Svůj nárok opřeli o § 6 odst. 1 písm. g)

zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož povinnost vydat

věc se

vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na

základě

kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle

názoru

stěžovatelů bylo povinností soudů obou stupňů, jakožto orgánů veřejné

moci, jim

ochranu vlastnického práva poskytnout. Stěžovatelé dovozují, že nejde

pouze o

ochranu stávajících zdánlivých vztahů, ale pod pojmem ochrana vlastnického

práva, jak je uvedena v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba rozumět i to,

že tato

ochrana se poskytuje ve všech případech, kdy předchozím neoprávněným

zásahem

vlastnické právo původního vlastníka bylo narušeno, či protiprávně -

bezprávně

- odňato.

Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření podle

§

42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. uvedl k Předmětné stížnosti, že setrvává

na

závěrech formulovaných v jeho rozsudku ze dne 14. 6. 1993, a to zejména

ve

vztahu k závěru, že nebyla splněna druhá z podmínek stanovených v ustanovení

§

6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. - tj. "nápadně nevýhodné podmínky".

V

tomto směru poukazuje na skutečnost, že ústavní stížnost polemizuje se

závěry

rozsudků obou stupňů pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky pouze ve

vztahu ke

stěžovatelům. Nijak v tomto směru nebrojí proti závěrům v této otázce

vůči L.

M., i když v řízení vystupovali jako osoby obmyšlené (§ 3 odst. 2 zák.

č.

87/1991 Sb.), které v řízení musely tvrdit a prokazovat nápadně nevýhodné

podmínky za zemřelou spoluvlastnici nemovitosti. Co do 50 % podílu L.

M.

nevznesli tedy vůči rozsudkům žádné námitky. Dále nedovozuje Okresní

soud v

Ostravě, že došlo k odmítnutí ochrany vlastnického práva stěžovatelům.

V této

souvislosti poukazuje na klasický obsah vlastnického práva, tj. ius utendi

et

fruendi, ius possidendi a ius disponendi. Podle jeho názoru v daném řízení

podle zák. č. 87/1991 Sb. nemohlo soudními rozhodnutími dojít k porušení

vlastnického práva, neboť ani po odstranění obou rozsudků se stěžovatelé

vlastníky předmětné nemovitosti nestanou. Podle názoru tohoto účastníka

je

otázkou, zda vůbec lze podřadit pod dikci ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny

i

ochranu osobám, které nabytí vlastnického práva ze zákona, či smluvně

stanovených důvodů teprve očekávají.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření podle

§

42 odst. 3 zák. č. 1 82/1993 Sb. odkázal na závěry svého rozsudku ze

dne 24. 9.

1993. Zdůraznil, že již tím, že oba soudy se meritorně věcí zabývaly,

nemohlo

dojít k odmítnutí ochrany vlastnického práva stěžovatelům. Dále poukázal

na

stávající judikaturu k výkladu pojmu nápadně nevýhodných podmínek v tom

směru,

že by mohly vzniknout, kdyby smluvní podmínky či vedlejší ujednání

prodávajícího nutily vystěhovat se do neodpovídajícího náhradního bytu.

V daném

případě kupní smlouva takové diskriminující ustanovení neobsahovala.

Dočasné

bytové potíže stěžovatele, vzniklé až po uzavření kupní smlouvy, nelze

považovat za nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla kupní smlouva

uzavřena.

Zdůrazněno je i to, že konkrétní kupní smlouva obsahuje závazek stěžovatele

M.,

že do dne podpisu smlouvy uvolní byt ve II. poschodí. Na druhé straně

tatáž

kupní smlouva obsahuje ustanovení, že spoluvlastnice M. (matka stěžovatelů)

bude až do své smrti užívat byt ve II. poschodí. Z této okolnosti je

jasně

patrno, že kupující bral zřetel na bytové potřeby prodávajících. Když

si

stěžovatel M. nevymínil při uzavírání smlouvy podobné podmínky jako jeho

matka,

bylo to zřejmě proto, že měl za to, že jeho bytová situace podobné řešení

nevyžaduje. Navíc nápadně nevýhodné podmínky stěžovatelé v průběhu řízení

spatřovali jen ve faktu, že současné nabídky padesátinásobně převyšují

kupní

cenu, kterou za nemovitost obdrželi.

Vedlejší účastník, V. ú. r. o. a m. se sídlem v Ostravě, se vyjádřil

k

ústavní stížnosti tak, že dle jeho názoru nebyla tímto převodem vlastnického

práva porušena Ústava v čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukázal na to, že prodávající

L. M. bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu 2 plus 1 ,

prodávající D. N. v době prodeje měla již jiné trvalé bydliště a nebylo

tedy

zapotřebí zajišťovat jí náhradní bydlení a prodávající I. M. za příslušný

podíl

koupil se svou matkou rodinný domek v hodnotě 86 000 Kčs.

2. Pokud se týká procesního postupu, lze uplatnit ústavní stížnost po

vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Z

obsahu připojeného spisu je patrno, že výslednému zamítavému rozhodnutí

předcházelo zrušovací usnesení soudu druhého stupně s vysloveným závazným

právním názorem. Nové rozhodnutí v prvním stupni však vyznělo stejně,

tj.

zamítavým výrokem. V takovém případě možnost dovolání ve smyslu ustanovení

§

238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nepřichází v úvahu. Toto

zákonné

ustanovení totiž předpokládá splnění dvou atributů:

a) potvrzující rozhodnutí apelačního soudu,

b) rozhodnutí soudu prvého stupně jiné, než bylo jeho dřívější

rozhodnutí, přičemž nové rozhodnutí je vydáváno v důsledku vázanosti

právním

názorem soudu odvolacího. Tedy aplikace ustanovení § 75 odst. 1 zák.

č.

182/1993 Sb. nepřichází v úvahu.

Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. (ústavní stížnost podána 2. 12. 1993, Právní moc napadeného

rozhodnutí 13. 10. 1993).

V daném případě dospěl soud k závěru, že pro posouzení věci je

rozhodující interpretace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

především pak ustanovení jeho § 6 odst. 1 písm. g), na něž se stěžovatelé

ve

svém návrhu odvolávají.

Ústavní stížnost v tomto směru napadá nesprávnost závěrů rozsudků jak

soudu prvého, tak druhého stupně v otázce výkladu pojmu nápadně nevýhodných

podmínek, které nebyly na straně žalobců shledány a v důsledku toho byla

žaloba

jako nedůvodná zamítnuta. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991

Sb.

stanoví totiž povinnost vydat věc v těch případech, kdy v rozhodném období

věc

přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek. Naplněny musí být tedy oba zákonné předpoklady: jak stav tísně,

tak

nápadně nevýhodné podmínky.

Z hlediska obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn.

17 C 136/92 je z výsledků dokazování patrno, že závěry soudů obou stupňů,

že

nebyl naplněn zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání

kupní smlouvy z 6. 2. 1973, byly správné. Nelze totiž spatřovat nápadně

nevýhodné podmínky v kupní ceně, pokud respektovala tehdy platné předpisy

o

cenách nemovitostí, tj. vyhl. č. 43/1969 Sb. Stejně tak nápadně nevýhodné

podmínky nelze dovozovat ze skutečností, jež nastaly až po uzavření kupní

smlouvy. Konkrétně v tom, že v pozdějším období neměla L. M. kde bydlet

(pro

závady v bytě, který jí byl dohodou přenechán). Naopak ujednání pod bodem

IV

kupní smlouvy nápadnou nevýhodnost podmínek smlouvy u zemřelé L. M. vylučuje.

Prodejem nemovitosti také neztratila zdroj příjmu z nájmu, neboť v tom

případě

adekvátní protihodnotou byl zisk spočívající v ceně za prodaný podíl.

U I. M.

lze těžko dovozovat nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy,

když v době bytové krize se zbavoval možnosti bydlení tím, že nemovitost

prodal

a nedomáhal se stejně jako jeho matka ve smlouvě ustanovení o právu užívat

výlučně pro svou osobu byt v nemovitosti i po jejím prodeji.

Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak,

že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší právní stav a

tehdejší

dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale že usiluje o zmírnění

křivd,

které - jak se praví v úvodu k zákonu - "nelze nikdy zcela napravit".

"Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovatelům jevit při porovnání

tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Stěžovatelé

uvádějí,

že současné nabídky nejméně padesátkrát převyšují tehdy obdrženou sumu.

takto:

však nelze ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) vykládat, protože "nevýhodné

podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem

tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával -

a také

"zvýhodňovaly" každého, kdo je kupoval: z tohoto hlediska by bylo možné

namítnout, že I. M. se svou matkou byli opět výhodně kompenzováni tím,

že za

získané peníze koupili rodinný dům, jehož cena byla také mnohem nižší,

než by

odpovídalo dnešním cenám.

Ústavní soud proto neshledal v aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Okresním

soudem a Krajským soudem v Ostravě nedostatky, jež by opravňovaly závěr

o

rozporu těchtosoudních rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 Listiny základních

práv a

svobod. Ústavnísoud proto stížnost zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru