Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 139/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opom... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Diskriminace
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.139.10.1
Datum podání18.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3, čl. 17 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 156 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 139/10 ze dne 23. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. A. U., zastoupené JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem v Praze 1, Soukenická 23, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1029/2009 ze dne 10. září 2009, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 470/2008 ze dne 6. ledna 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 160/2007 ze dne 24. června 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1029/2009 ze dne 10. září 2009, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 470/2008 ze dne 6. ledna 2009, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 160/2007 ze dne 24. června 2008. Rozsudkem soudu prvního stupně byla uznána vinnou spácháním trestného činu útoku na veřejného činitele podle ustanovení § 156 odst. 1 písm. b) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 1, čl. 3 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení svých základních práv na spravedlivý proces, na svobodu projevu a na rovné zacházení a zákaz diskriminace spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:

Stěžovatelka napadla výrok soudu prvního stupně o vině i o trestu, jakož i následující rozhodnutí soudů vyšších stupňů a tvrdí, že nikdy nevyhrožovala zabitím nikomu ze státních činitelů, byť byla proto odsouzena. Setrvává na svém podrobném odvolání, domnívajíc se, že se stala nepohodlnou v důsledku spojení státního zastupitelství s panem Z., poškozeným z případu jejího manžela. Tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, neboť soud porušil zásadu vyhledací a nezjistil skutkový stav, o kterém by nebyly žádné pochybnosti.

Stěžovatelka dále namítá, že nebyla vyslechnuta svědkyně JUDr. L. P., Ph.D., která měla kancelář vedle její psychologické ambulance a byla svědkyní mnoha telefonátů. Bez její výpovědi nelze - podle názoru stěžovatelky - spolehlivě zjistit všechny okolnosti případu. Dále namítala i neprovedení výslechů dalších svědků - JUDr. O. Š. i JUDr. Š. případně L. A. Tvrdí, že bez těchto svědeckých výpovědí nelze skutkový stav náležitým způsobem zjistit.

Stěžovatelka je přesvědčena - s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 - že jak státní zástupkyně, tak soudkyně měly mít v jejím případě vyšší stupeň tolerance a nadhledu, protože obě dobře znaly její osobní tragédii. Obě byly navíc seznámeny se znaleckým posudkem na její osobu, vypracovaným pro účely soudního řízení ve věci jejího manžela; v tomto posudku nebyly shledány žádné osobnostní poruchy.

Stěžovatelka konečně namítala, že se obecný soud nevypořádal s logickými rozpory ve výpovědích svědkyň H. a R. ve vztahu k předmětnému dni (24. 4. 2007).

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ji považuje za neopodstatněnou. Městské státní zastupitelství v Praze prohlásilo, že zjištěný skutkový stav považuje za správný a úplný, vycházející z provedených důkazů. Skutkový stav byl podle jeho názoru zcela jednoznačně prokázán.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve stručném vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť stěžovatelka pouze opakuje své výhrady, že v řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a že byly zamítnuty její návrhy na dokazování. Těmito námitkami se zabýval odvolací soud i dovolací soud. Soud prvního stupně plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na předmětný spis. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 19 T 160/2007 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 160/2007 ze dne 24. června 2008 uznána vinnou tím, že

1. "v době od 10. 4. 2007 do 24. 4. 2007 opakovaně několikrát denně telefonicky kontaktovala pracovníky trestní kanceláře Krajského soudu v Praze, kdy slovně napadala předsedkyni senátu 1 T JUDr. Evu M. výrazy "krávo, svině", přičemž v průběhu hovoru poškozené dále přála nemoc, její smrt, smrt jejích dětí a další tragédie s tím, že dne 24. 4. 2007 uvedla při rozhovoru s pracovnicí trestní kanceláře L. J., že JUDr. M. zabije, přičemž tento výrok slyšel i v místnosti přítomný Mgr. P. S. a tohoto jednání se dopouštěla v souvislosti s výkonem funkce soudce JUDr. M. ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 7/2005, kde byl vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž byl manžel stěžovatelky odsouzen;

2. dne 24. 4. 2007 v době kolem 9:15 hodin telefonicky kontaktovala JUDr. Š. H., státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství pro Prahu - západ, na kterou křičela a poté, kdy byla JUDr. H. upozorněna, aby nezvyšovala hlas, stěžovatelka vykřikla slova "ty svině, budeš poslouchat, zabiju", JUDr. H. poté ukončila telefonický rozhovor a stěžovatelka ihned obratem telefonicky kontaktovala vedoucí kanceláře OSZ pro Prahu - západ, které sdělila, že JUDr. H. zabije, vyvraždí jí celou rodinu a že má chodit s ochrankou, přičemž tohoto jednání se dopustila v souvislosti s činností JUDr. H. při výkonu funkce státní zástupkyně při výkonu dozoru nad trestní věcí manžela stěžovatelky vedené na OSZ Praha - západ;"

tedy jinému vyhrožovala usmrcením a ublížením na zdraví pro výkon pravomoci veřejného činitele.

Uvedeným jednáním spáchala trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. b) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 61 To 470/2008 ze dne 6. ledna 2009 odvolání stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že nebyly shledány vady, na které by bylo třeba reagovat zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně byl výsledkem řízení, které bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na uplatnění práva obhajoby. Zabýval se i dokazováním tak, jak ho provedl soud prvního stupně; konstatoval, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl zjištěn bez pochybností, je popsán v souladu s ustanovením § 125 trestního řádu a vyplývá z něj subjektivní stránka jednání stěžovatelky. Uvedl také, že soud prvního stupně žádný podstatný důkaz nepominul, rovněž tak si ho nevyložil v rozporu s jeho významem; vyložil, proč nebyli slyšeni jako svědci státní zástupci JUDr. Š. (slyšený v přípravném řízení) a JUDr. Š. a vysvětlil, proč nebyly provedeny důkazy týkající se věrohodnosti svědkyň JUDr. M. a JUDr. H. (srov. výrok sub 1 a sub 2 shora).

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1029/2009 ze dne 10. září 2009 odmítnuto. Dovolací soud podrobně rozebral dovolací námitky stěžovatelky ve vztahu k dovolacím důvodům podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) a písm. g) trestního řádu. Uzavřel, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Svůj závěr řádně odůvodnil včetně rozboru polehčujících a přitěžujících okolnosti, které byly rozhodující pro posouzení stupně nebezpečnosti zjištěného jednání stěžovatelky.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka v podstatě dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a se závěry, které obecné soudy v předmětné věci přijaly. Obdobné námitky již uplatňovala v řádném i mimořádném opravném prostředku proti napadeným rozhodnutím.

Ústavní soud námitkám stěžovatelky nemohl přisvědčit. Ze soudního spisu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obecné soudy vzaly v úvahu okolnosti, které svědčily ve prospěch i v neprospěch stěžovatelky; komplexní zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky provedl Nejvyšší soud, který náležitě rozebral i všechny relevantní okolnosti věci. V této souvislosti je zřejmé, že obecné soudy náležitě respektovaly i smysl ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a posoudily všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech.

Stěžovatelka konkrétně namítala také neprovedení jí navrhovaných důkazů, a to výslechu svědků JUDr. L. P., Ph.D., JUDr. O. Š. a JUDr. Š. (státních zástupců) a případně i L. A. (bývalého policejního ředitele). Zde Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí poukazuje na to, že ze zásady volného hodnocení důkazů nevyplývá povinnost soudů provést všechny navrhované důkazy, ale je nezbytné, pokud některé důkazy neprovede, odůvodnit, proč tak učinily. V opačném případě by se ve smyslu judikatury jednalo o tzv. opomenuté důkazy. V předmětné věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že se o opomenuté důkazy ve smyslu své judikatury nejednalo; to proto, že již soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl, proč navrhované důkazy - zejména výslech JUDr. P. pro nadbytečnost neprovedl (s. 6-7 rozsudku soudu prvního stupně). K výslechu svědka JUDr. Š. při hlavním líčení soud prvního stupně nepřistoupil z důvodu jeho hospitalizace v nemocnici a přečetl pouze protokol o jeho dřívějším výslechu (s. 6 rozsudku soudu prvního stupně); uvedený postup je v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Dále se přezkoumáním otázky neprovedených důkazů zabýval i Městský soud v Praze jako soud odvolací; i ten dospěl k závěru, že výpověď svědka JUDr. Š. byla pořízena v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem [ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu]; pokud jde o výpověď JUDr. Š., odvolací soud dovodil, že by se jeho výpověď z pozice státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v projednávané věci nemohla jakýmkoliv způsobem promítnout, protože týž nebyl v trestní věci stěžovatelky jakkoliv angažován. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a přesvědčivě to vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí; proto nepřistoupil k dalšímu navrhovanému dokazování. Svůj závěr obsáhle odůvodnil i odvolací soud (s. 2-3 usnesení odvolacího soudu). Konečně otázkou opomenutých důkazů se zabýval i Nejvyšší soud jako soud dovolací. Usoudil, že proces dokazování byl veden v dostatečném rozsahu, právem aprobovaným způsobem a nelze v něm spatřovat naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Ani Ústavní soud v postupu obecných soudů - z hlediska tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů - neshledal porušení příslušných procesních pravidel. V tomto směru lze plně odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadených rozsudků. Toliko doplňuje - pokud se jedná o námitku, že nebyl proveden důkaz výslechem L. A. - že tato námitka se neobjevila ani v odvolání stěžovatelky (č.l. 191-195), ani v jejím dovolání (č.l. 207-211) a poprvé byla uplatněna až v ústavní stížnosti. Proto se jí Ústavní soud - se zřetelem na svou ustálenou a známou judikaturu - blíže nezabýval.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně porušeno nebylo.

Stěžovatelka dále namítala i porušení svého práva na rovné zacházení a na zákaz diskriminace podle čl. 1 a 3 Listiny, leč k této námitce žádnou argumentaci neuvedla. Sám Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i předmětného soudního spisu usoudil, že k porušení těchto základních práv stěžovatelky zjevně nedošlo.

Stěžovatelka se konečně dovolala i svého základního práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny. Tu však opomíjí, že ani tato svoboda není bezbřehá. V tomto směru lze odkázat na čl. 17 odst. 4 Listiny zakotvující důvody omezení svobody projevu; musí se tak stát zákonem (zde trestní zákon), musí být sledován legitimní cíl (zde ochrana práv a svobod druhých, popř. - ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zachování autority a nestrannosti soudní moci) a musí jít o opatření k dosažení takového cíle nezbytné. Je zcela evidentní, že omezující podmínky tohoto ustanovení jsou v souzené věci bezezbytku splněny.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2010

Vojen Guttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru