Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1388/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříkOdvolání
Doručování
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1388.10.1
Datum podání12.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 204 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1388/10 ze dne 14. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Pardubice-Semtín, budova P 9, č. p. 81, Rybitví, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 6 C 389/2007-78, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 C 389/2007-182, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2010, č. j. 23 Co 372/2009-202, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále také "soud prvního stupně"). Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 1 200 000,- Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením soudu prvního stupně stěžovateli nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání. Usnesení soudu prvního stupně o neprominutí zmeškání lhůty bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno, stejným usnesením odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se jako žalobce domáhal zaplacení částky 1 200 000,- Kč s příslušenstvím.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel podal u Okresního soudu v Pardubicích žalobu proti L. M., a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 6 C 389/2007-78, byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel uvádí, že o vydání rozsudku se dozvěděl až dne 2. 9. 2008, kdy se na soudu prvního stupně byl dotázat, kdy bude ve věci nařízeno další jednání. V tento den mu byla poskytnuta kopie rozsudku. Proti rozsudku ihned podal odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 C 389/2007-182 bylo rozhodnuto tak, že se zmeškání lhůty pro podání odvolání nepromíjí. Následně usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2010, č. j. 23 Co 372/2009-202, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto.

Stěžovatel uvádí, že z jednání, které bezprostředně předcházelo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, byl řádně omluven a soud jeho omluvu akceptoval. Dle stěžovatele soud prvního stupně na tomto jednání obeznámil všechny přítomné, kdy se bude konat další jednání. Na toto jednání, dle svých tvrzení, stěžovatel nebyl předvolán a netušil tedy, že se má konat. Tímto postupem měl být zkrácen na svých na právu vznést svůj závěrečný návrh.

Stěžovatel dále uvádí, že kvůli tomuto pochybení obecného soudu nemohl proti rozsudku podat odvolání, neboť nevěděl, že vůbec existuje. O rozhodnutí se měl náhodně dozvědět od známých.

Na pochybení obecného soudu stěžovatel, dle svých tvrzení, upozorňoval ihned poté, co se o těchto skutečnostech dozvěděl, nicméně ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se jeho tvrzeními nikdy neměly zabývat.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že dne 6. 2. 2007 stěžovatel u Okresního soudu v Pardubicích podal žalobu na zaplacení částky 1 200 000,- Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2008, č. j. 6 C 389/2007-78, byla jeho žaloba zamítnuta. Z přiložených doručenek Ústavní soud zjistil, že rozsudek byl stěžovateli doručován dne

31. 7. 2008. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl zastižen, byla obálka s rozsudkem téhož dne uložena a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 8. 2008.

Dne 5. 9. 2008 stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, v němž rovněž požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Uvedl, že od 27. 7. 2008 byl zaměstnán jako řidič kamionové dopravy. V měsíci srpnu 2008 byl mimo území České republiky a ihned poté měl dovolenou, kterou trávil mimo Pardubice. Z těchto důvodů si tedy nemohl převzít rozsudek soudu prvního stupně.

Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 C 389/2007-182, bylo rozhodnuto tak, že zmeškání lhůty pro podání odvolání se nepromíjí. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že stěžovateli dne 28. 7. 2008 skutečně vznikl pracovní poměr. Ten však byl zaměstnavatelem ukončen pro vážné porušení pracovní smlouvy, které spočívalo v odmítnutí vyzvednutí zásilky a použití služebního vozidla k osobním účelům. Pracovní poměr byl ukončen ke dni 8. 8. 2008. Dle odůvodnění stěžovatel rovněž vypověděl, že se po ukončení pracovního poměru v Pardubicích zdržoval jeden a půl dne. Pro zásilku na poštu však nešel, protože první den neměl čas a druhý den již odjížděl na dovolenou. Dle soudu prvního stupně tedy stěžovateli nic nebránilo podat např. blanketní odvolání. Dovolenou neměl předem zajištěnou u žádného subjektu, a proto mohl kdykoliv změnit den i hodinu odjezdu. Soud prvního stupně usnesení uzavřel s tím, že důvod zmeškání lhůty není omluvitelný. Stěžovatel jako žalobce věděl, že řízení probíhá a přesto si zásilky zasílané na jím uvedenou adresu nepřebíral.

Dne 9. 6. 2009 stěžovatel napadl usnesení soudu prvního stupně odvoláním. Uvedl, že pracovní poměr nemohl skončit ke dni 8. 8. 2008. Stejně tak po návratu do České republiky ve své schránce nenašel oznámení o uložení zásilky. Navrhl tedy, aby Česká pošta uložení oznámení doložila.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2010, č. j. 23 Co 372/2009-202 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel dne 31. 7. 2008 nebyl při doručování rozsudku soudu prvního stupně zastižen, byla písemnost uložena a zanechána výzva. K tvrzení, že v jeho schránce nebyla uložena výzva k vyzvednutí zásilky, odvolací soud uvádí, že případná ztráta písemného uvědomění o uložení zásilky na poště, bylo-li doručeno do sféry ovládané adresátem, tedy např. do jeho poštovní schránky, jde na vrub adresáta. Stěžovatel tedy neuvedl žádný omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Za ten nelze považovat ani čerpání dovolené.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích a soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím nijak nepochybily. V řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím bylo zjištěno, že stěžovatel měl objektivní možnost se s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně včas seznámit. Jako žalobce ve sporném řízení o probíhajícím řízení bezpochyby věděl a ve vlastním zájmu si doručované zásilky měl přebírat. Tento závěr platí tím spíše v situaci, kdy se stěžovatel prokazatelně zdržoval v místě doručovací adresy.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru