Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 138/98Nález ÚS ze dne 07.07.1999Poučovací povinnost soudu - záměna označení žalovaného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
legitimace/pasivní
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/15 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.138.98
Datum vyhlášení07.07.1999
Datum podání25.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb., § 14, § 19a

99/1963 Sb., § 104, § 5, § 43, § 103, § 41 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 138/98 ze dne 7. 7. 1999

N 96/15 SbNU 3

Poučovací povinnost soudu - záměna označení žalovaného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele MUDr. D. Ž, proti rozsudkům Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 9 C 249/92, Městského

soudu v Praze ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 16 Co 212/95,

a Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1997, čj. 2 Cdon 14/96 - 115,

takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudky Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 9 C 249/92, Městského soudu

v Praze ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 16 Co 212/95, a Nejvyššího

soudu ČR ze dne 29. 4. 1997, čj. 2 Cdon 14/96 - 115, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel požádal Ministerstvo pro správu národního majetku

a jeho privatizaci ČR o vyplacení finanční náhrady podle zákona č.

403/1990 Sb., neboť jeho otec vlastnil nemovitost ve Slezské

Ostravě, která mu byla v roce 1959 odňata podle vládního nařízení

č. 15/1959 Sb. Na základě své žádosti obdržel od žalovaného

vyplacenou náhradu, avšak ta podle jeho názoru neodpovídala

skutečné hodnotě nemovitosti. Nechal si proto vypracovat znalecký

posudek, který skutečně stanovil cenu vyšší, a proto požádal soud,

aby mu byl doplacen rozdíl.

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci

ČR namítlo nedostatek pravomoci soudu, navrhlo zastavení řízení

a uvedlo, že podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, poskytuje Ministerstvo pro správu národního majetku

a jeho privatizaci ČR peněžní náhradu v případech stanovených

zákonem. Výši peněžní náhrady stanoví ministerstvo způsobem

upraveným v § 14 a § 19a odst. 1 tohoto zákona. S ohledem na

ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. pak není dána pravomoc soudu

rozhodovat o výši této náhrady, neboť z citovaných ustanovení

zákona č. 403/1990 Sb. jednoznačně plyne, že rozhodování

o poskytování peněžní náhrady za nemovitost nepatří do pravomocí

soudu, ale jiného orgánu, a to Ministerstva pro správu národního

majetku a jeho privatizaci ČR.

Na základě zjištěných skutečností dospěl Obvodní soud pro

Prahu 1 k závěru, že Ministerstvo pro správu národního majetku

a jeho privatizaci ČR nepostupovalo správně při stanovení výše

ceny nemovitosti, za niž mělo poskytnout náhradu. Vyšel plně

z nového znaleckého posudku, který si soud zadal a který byl plně

v souladu s cenovým předpisem (vyhl. č. 78/1964 Sb.) i metodickým

pokynem ministerstva a stanovil po provedeném propočtu výši

náhrady svým rozsudkem ze dne 28. 12. 1994, sp. zn. 9 C 249/92, ve

výši Kčs 466 491,- s přísl.

Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 se

odvolaly obě strany.

Městský soud v Praze pak rozhodl rozsudkem ze dne 26. 9.

1995 pod čj. 16 Co 212/95 - 101 a dospěl k závěru, že odvolání

stěžovatele není důvodné, zatímco odvolání Ministerstva pro správu

národního majetku a jeho privatizaci ČR shledal důvodným, i když

z jiných důvodů, než které byly uplatněny (ministerstvo

připouštělo pravomoc soudu jen tehdy, pokud by nesplnilo svou

povinnost vyplatit náhradu vůbec nebo nedodrželo postup stanovený

pro výpočet náhrady, nikoliv však v případě, kdy při ocenění

dospělo k jinému ocenění stavby než znalec).

Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem soudu prvního

stupně, že k řešení sporu o finanční náhradu podle § 14 odst. 1

zákona č. 403/1990 Sb., ve znění novel, je dána pravomoc soudu,

neboť jde o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů, která není

z pravomoci soudu výslovným zákonným ustanovením vyloučena.

Poněkud nevhodně formulované ustanovení § 19a odst. 3 a 4

citovaného zákona nelze za takové vynětí věci z pravomoci soudu

považovat. Ostatně i žalovaný připouští, že vyloučení soudní

ochrany osob uplatňujících nárok na vyplacení náhrady nelze

akceptovat, na druhé straně však vytváří uměle jakési dvě skupiny

případů, z nichž pro jednu by pravomoc soudu byla dána a pro

druhou nikoliv. Takové rozlišování však nemá žádnou oporu

v právních předpisech.

Městský soud v Praze však na rozdíl od soudu prvního stupně

dospěl k závěru, že nárok tak, jak byl žalobou uplatněn, nemůže

obstát. Soud prvního stupně se předčasně zabýval otázkou výše

finanční náhrady, aniž by předtím zkoumal, zda žaloba je správně

zaměřena, tj. zda je uplatněna proti subjektu, který je nositelem

povinnosti korespondující žalobcově uplatněnému nároku.

Z konstrukce zákona č. 403/1990 Sb. se podává, že účelem zákona je

zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených

v minulosti fyzickým i soukromým právnickým osobám státem. Stát je

pak také povinen podle citovaného zákona poskytnout za stavbu,

kterou nelze vydat, finanční náhradu. Pokud ustanovení § 14 odst.

1 citovaného zákona hovoří o tom, že náhradu poskytne příslušné

Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jde

pouze o označení ústředního orgánu státní správy, který za stát

v těchto vztazích vystupuje (k tomuto závěru vede i s ohledem na

požadavek vnitřní integrity právního řádu provedené srovnání

s přiléhavější formulací korespondujícího ustanovení § 13 odst.

3 zákona č. 87/1991 Sb., pokud hovoří o podání žádosti

u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky

a navazujících ustanovení zákona č. 231/1991 Sb. upravujících

působnost orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích).

Stát (tj. Česká republika) a ministerstvo jsou samostatné, od sebe

odlišné subjekty právních vztahů. Ministerstvo má přitom dvojí

povahu. Jednak je ústředním orgánem státní správy, který

v rozsahu své působnosti jedná za stát, není však nositelem práv

a povinností, jejichž nositelem je stát. Jednak je rozpočtovou

organizací, tj. právnickou osobou, která vstupuje do právních

vztahů a je nositelem práv a povinností z těchto vztahů (např.

pracovněprávních nebo i občanskoprávních, avšak jen takových,

v nichž vystupuje jako jakákoli jiná rozpočtová organizace). Stát

jako právní subjekt způsobilý být účastníkem občanskoprávních

vztahů ve smyslu § 21 občanského zákoníku nelze ztotožňovat

s jeho rozpočtovými organizacemi, které mají vlastní subjektivitu

a vystupují v právních vztazích vlastním jménem. Jinými slovy

nároky, z nichž je povinen stát, je nutno uplatňovat proti státu

a nároky, z nichž je povinen ústřední orgán státní správy jakožto

rozpočtová organizace, je nutno uplatňovat proti tomuto orgánu.

Je-li povinnost státu vymáhána na ministerstvu, či povinnost

ministerstva vymáhána na státu, není žalovaný subjekt pasivně

legitimován a žaloba musí být zamítnuta.

Závěrem však odvolací soud připustil dovolání proti

potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve věci samé.

Toto dovolání bylo také stěžovatelem podáno a Nejvyšší soud

svým rozsudkem ze dne 29. 4. 1997 dovolání zamítl. Zabýval se

prakticky výhradně otázkou, kdo má být či nemá být stranou

žalovanou, jak tuto věc již vnesl do řízení svým stanoviskem

městský soud a dospěl k závěru, který sice vedl k meritornímu

zamítnutí dovolání, ale současně v závěru se postavil na

stanovisko, že soud nemohl poučit za použití § 5 o. s. ř.

stěžovatele o tom, kdo by měl být správně žalovaným.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska dotčených obecných soudů

k předložené ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR svým přípisem ze

dne 27. 11. 1998 odkázal na odůvodnění svého rozsudku, uvedeného

v záhlaví tohoto nálezu. Obvodní soud pro Prahu 1 k ústavní

stížnosti nevznesl konkrétní připomínky. Městský soud v Praze ve

svém přípise ze dne 2. 12. 1998 uvedl, že rozdílné rozhodnutí

odvolacího soudu je odůvodněno názorem, že ve věcech restitučních

náhrad podle § 14 zákona č. 403/1990 Sb. je pasivně v soudním

řízení legitimován stát, a nikoliv ministerstvo jako ústřední

orgán státní správy. K řešení takové otázky připustil odvolací

soud proti svému rozsudku dovolání. Pokud jde o poučovací

povinnost, potvrzuje, že je mu známa četná judikatura Ústavního

soudu, ale pokud jde o tento konkrétní případ, uvádí, že nelze

problematičnost jejího důvodu nepojmenovat.

Městský soud dále ještě upozornil na to, že názor soudu na

otázku věcné legitimace jako zdroj poučení žalobce se stává

ošidným činitelem v případě, kdy soudy vyšších stupňů zastávají na

takovou otázku odlišný, zvláště pak nejednotný, názor. V této

souvislosti nelze nezmínit např. rozpor mezi odůvodněním nálezu

sp. zn. I. ÚS 197/96, ze dne 6. 11. 1996, uveřejněným ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 118, svazek 6, podle nějž

ve věcech finančních náhrad "pasivní legitimace je přiznána pouze

státu, a nikoliv Ministerstvu financí ČR jako samotné právnické

osobě. Ministerstvo financí je toliko oprávněno poskytovat

finanční náhrady s tím, že se vždy jedná o nároky vůči státu,

a nikoliv vůči ministerstvu" a odůvodněním nálezu sp. zn. IV. ÚS

309/97, ze dne 31. 8. 1998, podle nějž, je-li v restitučním zákoně

jako orgán příslušný poskytnout náhradu označeno Ministerstvo

financí ČR, není důvod pro závěr, že se jedná o povinnost státu

a že v soudním řízení toto ministerstvo může jednat již jen jako

státní orgán jednající jménem České republiky. Poučení soudu

o tom, kdo má být z hlediska pasivní legitimace žalován,

poskytnuté žalobci, se tak může stát příčinou nedůvodnosti

žalobního návrhu v tom kterém stupni řízení.

Ústavní soud po posouzení všech předložených podkladů dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v uvedeném odlišném názoru na věcnou legitimaci

neshledal podstatu věci. Ta spočívá v tom, že v diskusi o právním

postavení státu nebo ministerstva dochází k tomu, že nastává

znemožnění přístupu pro některou stranu k soudnímu řízení, protože

soudy, pokud s věcnou legitimací nesouhlasí, dospějí k zastavení

řízení nebo zamítnutí návrhu pro nedostatek aktivní či pasivní

legitimace. Podstatou věci však je, že i kdyby soud poučil

účastníka nesprávně, čehož se městský soud obává, protože si není

jist právním názorem vyššího soudu, a účastník se poučením řídil,

nemohl by být - za této situace - již z dalšího procesu vyřazen

jen z důvodu odlišného názoru na věcnou legitimaci účastníka.

Ústavní soud musel nejprve konstatovat, že vlastním obsahem

spisu je v zásadě uplatnění restitučního nároku žádostí o finanční

náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků

některých majetkových křivd. Tento nárok byl uplatněn dne 20. 12.

1990, po projednání dne 6. 1. 1992 bylo stěžovateli sděleno

Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR,

že náhradu obdrží. Protože stěžovatel pokládal výši náhrady za

nedostačující, podal na uvedené ministerstvo žalobu o doplacení

náhrady podle zákona č. 403/1990 Sb. a Obvodní soud pro Prahu 1 mu

přisoudil rozsudkem ze dne 28. 12. 1994 částku jak uvedeno výše.

Městský soud v Praze na základě odvolání obou stran ve svém

rozsudku ze dne 26. 9. 1995 dospěl k závěru, že odvolání

stěžovatele není důvodné. Odvolání uvedeného ministerstva naproti

tomu vyhověl, i když, jak sám uvádí, z jiných důvodů, než byly

uplatněny, a žalobu v daném rozsahu zamítl. Jinými důvody bylo,

jak již uvedeno, že žalovaný subjekt není pasivně legitimován.

Rozbor této otázky, jak ji pojal městský soud, je uveden již výše.

I on však konstatoval, že doslovné znění zákona č. 403/1990 Sb.

(§ 14 odst. 1) stanovící, že peněžní náhradu poskytne Ministerstvo

pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR), připouští

i odlišný výklad otázky pasivní legitimace a že tato právní

otázka, mající zásadní význam pro celou skupinu obdobných případů,

nebyla dosud vyřešena. Připustil proto dovolání proti výroku svého

rozsudku.

Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 29. 4. 1997 dovolání

stěžovatele zamítl, protože právní argumentaci odvolacího soudu

pokládal za správnou a úplnou. Pokud stěžovatel setrval ve svém

podání na názoru, že v daném případě je odpovědným subjektem

ministerstvo, a nikoliv stát, pak setrval podle mínění Nejvyššího

soudu ČR na nesprávném názoru. V závěru svého odůvodnění

poznamenal, že nešlo o chybné označení žalovaného, a proto soudy

nemohly postupovat podle § 43 odst. 2 o. s. ř., za použití § 5 o.

s. ř. a žalobce poučit o tom, kdo by měl být správně žalován.

Ústavní soud na základě uvedených zjištění tedy musel

konstatovat, že v tomto restitučním sporu k řádnému meritornímu

projednání prakticky dosud vůbec nedošlo, s výjimkou rozhodnutí

soudu první instance v roce 1994. Zcela stranou zůstala jakákoliv

úvaha o tom, že restituční zákony jsou leges speciales, kterými

stát přistoupil aspoň ke zmírnění následků některých majetkových

a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989 a že při

jejich aplikaci, v to počítaje i příslušné právní předpisy

procesní, je třeba vycházet ze smyslu a účelu restitucí, jak byly

stanoveny zákonem.

Stěžovatel se proto s uplatněním svého nároku nedostal tak

daleko, že by mu skutečně bylo umožněno, aby své materiální nároky

uplatňoval a hájil před dalšími soudními instancemi.

Ústavní soud po rekapitulaci celého průběhu řízení dospěl

k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a že není zjevně

neopodstatněná.

Ústavní soud nemohl přehlédnout skutečnost, že soud I. stupně

chápal žalované ministerstvo jako povinnou stranu a ani žalovaný

nikdy nedostatek pasivní legitimace nenamítal, i když byl

k plnění odsouzen. Ani soud druhého stupně, který otázku pasivní

legitimace Ministerstva pro správu národního majetku a jeho

privatizaci ČR učinil základem svého rozhodnutí, nebyl ve svém

právním názoru zcela jednoznačný, když v závěru svého odůvodnění

konstatuje, že tato právní otázka nebyla dosud řešena

v judikatuře vyšších soudů. Nejvyšší soud ČR zaujal v dovolacím

řízení v této právní otázce stanovisko sice meritorně zásadní, ale

odmítl uznat názor stěžovatele, že obecné soudy mají ex lege

povinnost poskytnout účastníkům řízení poučení podle § 5 o. s. ř.

ohledně možnosti navrhnout záměnu označení žalovaného z důvodu

pochybnosti ohledně jeho pasivní legitimace a že tím došlo

k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Ústavní soud s uvedeným postupem obecných soudů nemohl

vyslovit souhlas. Z uvedeného průběhu vyplývá, že v projednávané

věci šlo o nedostatek, který se týkal samotného návrhu na zahájení

řízení, a který byl odstranitelný, když obecné soudy mohly údajně

z dosavadní soudní praxe usuzovat na stabilní budoucí názor

Nejvyššího soudu ČR. Jednalo se pouze o označení účastníka řízení,

neboť nebyly pochyby o jeho postavení jako osoby povinné podle

restitučního zákona. V této souzené věci se nemohlo jednat

o záměnu účastníka řízení, jak bylo namítáno.

Jak vyplývá z § 103 o. s. ř., je soud povinen přihlížet

z úřední povinnosti ke splnění podmínek řízení nejen na začátku

řízení, ale zpravidla i po dobu celého dalšího jeho průběhu.

Ústavní soud se již v nejednom případě vyslovil, že obecné soudy

mají povinnost poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich

procesních právech a povinnostech podle § 5 o. s. ř. Řízení tedy

nelze zastavit ani jiným postupem "vyšachovat" účastníka z jeho

přístupu k soudu, aniž by soud splnil tuto poučovací povinnost.

V projednávané věci bylo proto třeba postupovat v souladu

s ustanovením § 43 odst. 1 o. s. ř. upravujícím speciální

poučovací povinnost, která vymezuje i obsah možného poučení

účastníka řízení soudem o žalobním návrhu. V této souvislosti je

třeba připomenout, pro porovnání, i povinnost stanovenou v § 41

odst. 2 o. s. ř., kterou se soudům ukládá, aby každý úkon

posuzovaly podle jeho obsahu, a to i když je úkon nesprávně

označen.

Ústavní soud se otázkou poučovací povinnosti soudu zabýval

již v řadě svých rozhodnutí. Dospěl k závěru, že hranice poučovací

povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a dále zásadou rovnosti účastníků řízení,

a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být

projednávána. Poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 5

občanského soudního řádu má být přiměřená situaci a je třeba vzít

v úvahu všechny okolnosti případu, což např. nemusí znamenat, aby

navrhovatel byl ve všech případech doslova informován o tom, jak

má být odpůrce přesně označen.

V daném případě Ústavní soud zjistil, že se v otázce

ústavních aspektů poučovací povinnosti soudu jedná prakticky

o shodnou právní otázku, jakou projednával a rozhodl tento senát

Ústavního soudu již dříve (nález sp. zn. I. ÚS 197/96). Senát

Ústavního soudu neshledal důvody k zaujetí odlišného právního

názoru a postupu.

Obdobně jako v uvedeném případě Ústavní soud dospěl na

základě posouzení podkladů k názoru, že již soud prvního stupně

měl vědět (iura novit curia), že pasivní legitimace je v daném

případě přiznána pouze státu, a nikoliv ústřednímu správnímu

úřadu, a na tento nedostatek v označení žalovaného stěžovatele

upozornit, aby mohlo být chybné označení včas odstraněno. Se

zřetelem na povahu věci nelze formalisticky argumentovat tím, že

pojmy pasivní legitimace a označení žalovaného neznamenají totéž.

Na uvedených závěrech nic nemění ani to, že stěžovatel v dovolání

setrval na nesprávném názoru, že v daném případě je odpovědným

subjektem ministerstvo a nikoliv stát. Ústavní soud dále

v podrobnostech odkazuje na svou další judikaturu ohledně

poučovací povinnosti soudů.

Tím, že soudy nepostupovaly v souladu s výše citovanými

ustanoveními občanského soudního řádu, jakož i rozhodnutími

Ústavního soudu v analogických právních případech restitučních

sporů, byl porušen nejen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným

postupem svého práva, ale i čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Již

v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/95 tento soud

konstatoval, že nelze dát průchod pozitivistickému přístupu

obecných soudů ve věcech nalézání práva tam, kde by šel na

podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, a to v tom smyslu, že by je eliminoval.

V řadě předchozích rozhodnutí již Ústavní soud několikrát

zdůraznil, že restituční zákony mají své postavení speciálních

zákonů a že je třeba pečlivě brát ohled na jejich aplikaci. Již

Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 dovodil, že

restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň

částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd

spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle restitučního zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách

má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního procesu

vstoupily tisíce občanů; tito občané pro časovou omezenost

k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud

nesdílí názor, že jejich neznalost či pochybení by mělo být

využíváno proti cílům restitucí. Tak ostatně judikoval i tento

Ústavní soud v řadě svých nálezů.

Z uvedených důvodů bylo proto nutno ústavní stížnosti vyhovět

a napadená rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. července 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru