Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 138/06Nález ÚS ze dne 10.08.2006Rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 152/42 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.138.06
Datum vyhlášení21.08.2006
Datum podání09.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 106 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 138/06 ze dne 10. 8. 2006

N 152/42 SbNU 237

Rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 10. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 138/06 ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2006 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 26/2005-67, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 29 Ca 404/2002.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 26/2005-67 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody.

Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004 sp. zn. 29 Ca 404/2002, když Nejvyšší správní soud nepřihlédl k doplnění kasační stížnosti, které učinil stěžovatel podáním ze dne 10. 11. 2005. Stěžovatel má za to, že k doplnění kasační stížnosti mělo být Nejvyšším správním soudem přihlédnuto, neboť bylo stěžovatelem učiněno spolu s doplněním kasační stížnosti o zákonem předepsanou náležitost - údaj o datu doručení napadeného rozsudku. Stěžovatel se domnívá, že nemůže obstát názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož nepřicházelo v dané věci v úvahu vyzvat ho k doplnění kasační stížnosti ve smyslu § 106 odst. 3 soudního řádu správního (dále též jen "s. ř. s."), jestliže Nejvyšší správní soud uvedl, že chybějící náležitost kasační stížnosti - datum doručení napadeného rozhodnutí - lze zjistit z obsahu soudního spisu. Stěžovatel odkazuje na ustanovení § 106 odst. 3 s. ř. s. a tvrdí, že pokud jím podaná kasační stížnost takovou zákonem stanovenou náležitost neobsahovala, bylo povinností Nejvyššího správního soudu vyzvat stěžovatele k doplnění podání ve lhůtě jednoho měsíce; v této lhůtě by pak mohl rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšiřovat i důvody kasační stížnosti. Takovým způsobem postupoval Krajský soud v Brně ve věci kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 408/2002. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud soudy postupují ohledně absence téže náležitosti kasační stížnosti různým způsobem, vykazuje postup soudů znaky libovůle. Ve zbytku ústavní stížnosti uvádí stěžovatel podrobně věcné námitky proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím porušil Nejvyšší správní soud jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku zasáhl také do vlastnického práva stěžovatele, které požívá ústavní ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu jako účastníku řízení a Finančnímu ředitelství v Brně jako vedlejšímu účastníku řízení vyjádřit se k ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu své existence zastává názor, že nebyl-li stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti podle § 106 odst. 3 s. ř. s., je možné rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody podle § 106 odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě stanovené pro podání kasační stížnosti, tedy do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Nejvyšší správní soud dále ve vyjádření uvedl, že na ustanovení § 106 s. ř. s. je třeba pohlížet komplexně a jednotlivé odstavce posuzovat ve vzájemné souvislosti; nikoliv izolovaně. Hovoří-li tedy odst. 3 citovaného ustanovení o tom, že důvody kasační stížnosti lze rozšířit jen ve lhůtě stanovené k jejímu doplnění, je třeba toto ustanovení vyložit tak, že jediným případem, kdy je možné rozšířit důvody kasační stížnosti, je právě tato situace (tj. je-li stěžovateli stanovena lhůta k doplnění náležitostí kasační stížnosti). Ve všech ostatních případech - ať už stěžovatel podal bezvadnou kasační stížnost nebo byl vyzýván k jejímu doplnění a ve stanovené lhůtě nezareagoval - důvody kasační stížnosti po uplynutí lhůty k jejímu podání rozšiřovat nelze. Uvedenému nasvědčuje dle Nejvyššího správního soudu i výklad historický, neboť podle důvodové zprávy k soudnímu řádu správnímu je řízení o kasační stížnosti ovládáno přísnou koncentrační zásadou. Úmyslem zákonodárce tedy bylo dle Nejvyššího správního soudu podrobit celé řízení o kasační stížnosti koncentrační zásadě, nikoli pouze takové řízení, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Navíc je-li koncentrace řízení zakotvena v žalobě, tím spíše ji lze očekávat i v kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí o žalobě. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na skutečnost, že pokud by byl přijat závěr o možnosti rozšiřovat rozsah kasační stížností a kasační důvody neomezeně, takový přístup by umožňoval stěžovatelům doplňovat bezvadnou kasační stížnost o další důvody časově neomezeně až do dne, kdy o ní Nejvyšší správní soud rozhodne, čímž by docházelo k neustálému prodlužování řízení; takový postup nejen, že by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, ale fakticky by mnohdy znemožňoval soudu rozhodnout vůbec. V souladu se zásadou procesní rovnosti účastníků řízení by totiž soud musel každé takové doplnění kasační stížnosti poskytnout ostatním účastníkům a případným osobám zúčastněným na řízení k vyjádření a jejich vyjádření také vyčkat a rovněž hodnotit. Nejvyšší správní soud dále ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že domnívá-li se stěžovatel, že Nejvyšší správní soud pochybil, když mu neposkytl lhůtu podle § 106 odst. 3 s. ř. s. k tomu, aby kasační stížnost doplnil o datum doručení rozhodnutí krajského soudu, nelze s ním souhlasit, neboť jak je uvedeno v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, toto datum je snadno zjistitelné ze soudního spisu a nebylo tak třeba stěžovatele k jeho doplnění vyzývat. Podání kasační stížnosti s neuvedením data doručení rozsudku je dle Nejvyššího správního soudu celkem běžné, v poslední době je však běžná i následně podaná žádost o poskytnutí lhůty k odstranění této vady, podle názoru Nejvyššího správního soudu jde o účelově vynechávanou náležitost a účelově podávanou žádost proto, aby byl získán větší časový prostor k dopracování důvodů kasační stížnosti. Další námitky stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněné (bod II., III. ústavní stížnosti), se v podstatě shodují s námitkami obsaženými v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud proto odkazuje na svůj rozsudek, kde se jimi podrobně zabýval. Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by napadený rozsudek zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod ani do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl; zároveň vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.

Finanční ředitelství v Brně se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovilo kladně k procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu, který nevyzýval stěžovatele ve smyslu § 106 odst. 3 s. ř. s. k doplnění náležitosti kasační stížnosti. Finanční ředitelství v Brně dále uvedlo, že obsah ústavní stížnosti stejně jako obsah kasační stížnosti a správní žaloby se účelově vyhýbá konkrétní polemice s obsahem napadeného správního rozhodnutí i rozsudků soudů obou stupňů a pouze se snaží vyvolat dojem nezákonnosti rozhodnutí finančních orgánů za účelem odvrácení pozornosti od podstaty projednávané věci. Finanční ředitelství v Brně proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnul.

Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího správního soudu a Finančního ředitelství v Brně stěžovateli a umožnil mu se k nim vyjádřit, stěžovatel však této možnosti nevyužil.

Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 404/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.

Stěžovatel napadl kasační stížností ze dne 6. 12. 2004 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004 č. j. 29 Ca 404/2002-26, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 18. 10. 2002 č. j. FŘ-110-6826/2001-0107/PH, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2001 č. j. 142740/01/303912/2629 doměřujícímu na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 1998 částku 749 721 Kč. V kasační stížnosti stěžovatel zejména namítal, že pokud je mu správcem daně ukládána ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu (pozn. red.: zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) povinnost prokazovat skutečnosti, které nemohl žádným způsobem ovlivnit, a o kterých mu není ničeho známo, pak jde o ukládání povinností nad míru stanovenou zákonem a nad míru rozumně požadovatelnou. V tom spatřuje stěžovatel pochybení jak správních orgánů, tak soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 1. 6. 2005 č. j. 2 Afs 26/2005-49 vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce doložil plnou moc udělenou advokátovi, který ho bude zastupovat v řízení o kasační stížnosti. Podáním ze dne 19. 7. 2005 právní zástupce stěžovatele doložil plnou moc k zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a současně požádal Nejvyšší správní soud o poskytnutí dodatečné lhůty podle § 106 odst. 3 s. ř. s. k doplnění chybějící náležitosti kasační stížnosti - data doručení kasační stížností napadeného rozhodnutí. Přípisem ze dne 2. 8. 2005 označeným jako poučení o sdělení senátu, sdělil Nejvyšší správní soud stěžovateli, že jeho žádosti o poskytnutí lhůty nemůže vyhovět, neboť i když se v případě absence uvedení data doručení napadeného rozhodnutí v kasační stížnosti jedná o formální vady kasační stížnosti, nejde o vadu, kterou by bylo třeba odstraňovat postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s., neboť je odstranitelná i bez součinnosti s navrhovatelem, a to nahlédnutím do soudního spisu. Podáním ze dne 10. 11. 2005 zástupce stěžovatele doplnil kasační stížnost, přičemž upozornil na nesprávné závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, na nesprávné hodnocení důkazů vedlejším účastníkem a na nepřiměřeně přísné hodnocení obsahu žalobních námitek krajským soudem. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005 č. j. 2 Afs 26/2005-67 byla kasační stížnost zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že podal-li stěžovatel dne 14. 11. 2005 Nejvyššímu správnímu soudu obsáhlé doplnění kasační stížnosti, nejedná se o odstranění vad kasační stížnosti v zákonné lhůtě, a jde o nepřípustné rozšíření důvodů kasační stížnosti, k němuž soud při posouzení důvodnosti kasační stížnosti nepřihlížel. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud odkazuje na § 106 odst. 2 s. ř. s., podle kterého kasační stížnost lze podat do dvou týdnů po doručení rozhodnutí pouze v případě, že kasační stížnost nemá všechny náležitosti při jejím podání. Musí být doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání, jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 5. 2004 č. j. 3 Azs 85/2004-49, ve kterém uvedl, že neobsahuje-li kasační stížnost údaj o dni doručení rozhodnutí krajského soudu žalobci (§ 106 odst. 1 s. ř. s.), není to bez dalšího důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti, neboť den doručení napadeného rozhodnutí žalobci je soudům znám z úřední činnosti, a dále na rozsudek ze dne 30. 6. 2005 č. j. 7 Azs 76/2005-52, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že nebyl-li stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti podle § 106 odst. 3 s. ř. s., je možné rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody podle § 106 odst. 2 s. ř. s. pouze ve lhůtě stanovené pro podání kasační stížnosti, tedy do dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu došlo ke stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud shledal pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že nepřihlížel k obsahu podání stěžovatele ze dne 10. 11. 2005, doručeného Nejvyššímu správnímu soudu dne 14. 11. 2005, a v něm uvedené skutečnosti nebral při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud se již otázkou koncentrace řízení v řízení o kasační stížnosti zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 390/05 ze dne 31. 1. 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 27), na který v podrobnostech odkazuje, a ve kterém uvedl, že "na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje. O rozšíření kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšíření důvodů kasační stížnosti se hovoří pouze v ustanovení § 106 odst. 3 s. ř. s., a to v souvislosti s výzvou soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Tato jednoměsíční lhůta má zákonem jednoznačně stanovený počátek, a to okamžikem doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání; pokud taková výzva nebyla vůči stěžovateli soudem učiněna, nelze na danou věc ustanovení § 106 odst. 3 věty druhé, podle kterého může stěžovatel rozšířit kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen v této lhůtě, aplikovat." V citovaném nálezu se Ústavní soud také vyjádřil ke skutečnosti, že absence výzvy k doplnění kasační stížnosti dle § 106 odst. 3 s. ř. s. ze strany správního soudu nemůže být důvodem, pro který by stěžovatel kdykoli po podání kasační stížnosti nemohl rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, když soudní řád správní zakotvuje koncentraci řízení pouze pro případ, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Ústavní soud přitom považuje za ústavně konformní závěr Nejvyššího správního soudu, že údaj o datu doručení napadeného rozsudku je náležitostí kasační stížnosti, ohledně které není třeba stěžovatele vyzývat postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s, neboť se jedná o údaj, který je obsahem spisu předkládaného Nejvyššímu správnímu soudu příslušným krajským soudem k rozhodnutí o kasační stížnosti. Opačný postup by byl ryze formální, byť zcela v kompetenci soudu.

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti polemizoval ze závěry Ústavního soudu vyplývajícími z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 390/05, považuje Ústavní soud za potřebné se k dané problematice opětovně vyjádřit.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je třeba na ustanovení § 106 s. ř. s. pohlížet komplexně a jednotlivé odstavce posuzovat ve vzájemné souvislosti, nikoliv izolovaně. Hovoří-li tedy odst. 3 citovaného ustanovení o tom, že důvody kasační stížnosti lze rozšířit jen ve lhůtě stanovené k jejímu doplnění, je třeba toto ustanovení vyložit dle Nejvyššího správního soudu tak, že jediným případem, kdy je možné rozšířit důvody kasační stížnosti, je právě tato situace (tj. je-li stěžovateli stanovena lhůta k doplnění náležitostí kasační stížnosti), ve všech ostatních případech - ať už stěžovatel podal bezvadnou kasační stížnost nebo byl vyzýván k jejímu doplnění a ve stanovené lhůtě nezareagoval - důvody kasační stížnosti po uplynutí lhůty k jejímu podání rozšiřovat nelze.

Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. Za nosný názor lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.). "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Interpretace ustanovení § 106 s. ř. s. předestřená Nejvyšším správním soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí a ve vyjádření k ústavní stížnosti by ve svém důsledku znamenala, že stěžovatel, který by podal bezvadnou kasační stížnost, by ji po uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti nemohl rozšířit na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, na rozdíl od stěžovatele, který by podal kasační stížnost neobsahující všechny náležitosti. U takového stěžovatele by záviselo na rozhodnutí soudu, zda vyzve usnesením stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, či se spokojí s údaji obsaženými ve spise - v takovém případě by stěžovatel možnost rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody opět neměl. Stěžovatelé, kteří podají kasační stížnost trpící takovými vadami, k jejichž odstranění by byli vyzváni soudem postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s., by tedy byli zvýhodněni oproti stěžovatelům, kteří podají bezvadnou kasační stížnost, případně oproti stěžovatelům, jejichž kasační stížnost by vykazovala stejné vady, avšak soud se rozhodl nevyzývat je k odstranění takových vad postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s. S takovým závěrem se však Ústavní soud neztotožňuje.

Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, stěžovatel má přitom mimo jiné povinnost označit rozsah napadení rozhodnutí krajského soudu. Takovým rozsahem a důvody kasační stížnosti je pak Nejvyšší správní soud se zákonem stanovenými výjimkami (§ 109 odst. 2, odst. 3 s. ř. s.) vázán. Způsob podání kasační stížnosti umožňuje kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů pouze ohlásit, tedy podat blanketní stížnost a doplnit její náležitosti na základě postupu soudu dle § 106 odst. 3 s. ř. s. Nejčastěji se jedná o řádné formulování důvodů kasační stížnosti, aby byl jednoznačně znám rozsah a důvody přezkoumání rozhodnutí krajského soudu. Ve výše uvedených případech, kdy je stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí kasační stížnosti postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnosti na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena. Pokud však kasační stížnost obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, není dán dle Ústavního soudu zákonný důvod pro to, aby byla stěžovateli odepřena možnost rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Nedostatek takového zákonného zmocnění v příslušných ustanoveních s. ř. s. nelze překonat ani výkladem historickým či poukazem na řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu, které je postaveno na zásadě koncentrace řízení. Ustavní soud se také neztotožňuje s obavami Nejvyššího správního soudu vyjádřenými ve vyjádření k ústavní stížnosti, že na základě takové interpretace § 106 s. ř. s. by docházelo k neustálému prodlužování řízení a fakticky by mnohdy bylo znemožněno soudu vůbec rozhodnout. Možnost disponovat předmětem řízení ze strany žalobce (stěžovatele) je jednou ze základních zásad civilního i správního řízení (se zákonem stanovenými výjimkami) a soud musí být schopen za použití procesních institutů, které mu zákon dává k dispozici, věc uzavřít a rozhodnout. Nelze účastníkovi řízení odepřít možnost disponovat s předmětem řízení tam, kde zákon takovou dispozici umožňuje jen proto, že by to usnadňovalo rozhodovací proces soudu. Pokud Nejvyšší správní soud má za to, že podání kasační stížnosti s neuvedením data doručení rozsudku je účelové, se záměrem stěžovatele získat větší časový prostor k dopracování důvodů kasační stížnosti, pak lze důvodně namítat, že by bylo pro stěžovatele jednodušší a jistější podat blanketní kasační stížnost a doplnit její náležitosti na základě postupu soudu dle § 106 odst. 3 s. ř. s., jak bylo uvedeno shora.

K výše uvedenému Ústavnísoud dodává, že v nyní Ústavním soudem projednávané věci se potvrdila skutečnost, na kterou Ústavní soud poukazoval ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 390/05, tedy skutečnost, že mnohdy závisí pouze na úvaze soudu, zda formálně vyzve stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, či se spokojí s údaji obsaženými ve spise. Například z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006 č. j. 2 Afs 91/2005-61, publikovaného na www.nssoud.cz, Ústavní soud zjistil, že ve věci kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 408/2002 (jak stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2005 vyzval stěžovatele k doplnění náležitosti kasační stížnosti, a to k uvedení dne doručení kasační stížností napadeného rozsudku. V nyní projednávané věci, ačkoli kasační stížnost trpěla absencí téže náležitosti, soud dospěl k závěru, že vyzvat stěžovatele k doplnění takové náležitosti kasační stížnosti není třeba, neboť údaj o datu doručení napadeného rozhodnutí lze zjistit z obsahu spisu. Nejednotný postup soudů, byť jej označil za nežádoucí, přitom nepovažuje Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti za libovůli, když uvedl, že "...poskytl-li soud v jiném případě stěžovateli lhůtu k odstranění vady kasační stížnosti (neuvedení data doručení rozsudku krajského soudu) jednal tak striktně podle doslovného znění zákona, zatímco v druhém případě se řídil spíše jeho smyslem a procesní ekonomií." Takovou aplikaci ustavení § 106 odst. 3 s. ř. s., podle níž záleží na uvážení soudu, zda bude postupovat podle doslovného znění zákona či jeho účelu, lze dle Ústavního soudu akceptovat, nikoli však již diametrálně odlišné následky pro účastníky řízení z takové aplikace zákona vyplývající. Ústavní soud tedy opětovně zdůrazňuje, že tak závažné procesní oprávnění, jakým je možnost stěžovatele rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody, nelze činit závislou na právně nejisté a nepředvídatelné skutečnosti, tj. na tom, zda soud vyzve stěžovatele k doplnění náležitostí kasační stížnosti ve smyslu § 106 odst. 3 s. ř. s. či nikoli. To nic nemění na skutečnosti, že pokud je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle § 106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů soudem prodloužena.

Ústavnísoud tedy shledal postup Nejvyššího správního soudu, který k obsahu podání stěžovatele ze dne 10. 11. 2005, doručenému Nejvyššímu správnímu soudu dne 14. 11. 2005 nepřihlížel, a v něm uvedené skutečnosti nebral při svém rozhodování v úvahu, v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť postupem Nejvyššího správního soudu bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 114), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud i Finanční ředitelství v Brně vyslovily s upuštěním od ústního jednání souhlas a stěžovatel se ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nevyjádřil (přičemž byl Ústavním soudem upozorněn, že pokud se ve stanovené lhůtě v tomto smyslu nevyjádří, má soud, v souladu s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti tomuto postupu soudu nemá námitek) a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud je toho názoru, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a aniž se zabýval meritem věci napadené rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru