Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1372/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na určení
obchodní společnost/obchodní podíl
převod/úplatný
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1372.15.1
Datum podání11.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1372/15 ze dne 5. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele KT-CLUB, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 7, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015 č. j. 29 Cdo 278/2015-391, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2011 č. j. 14 Cmo 86/2010-308 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2009 č. j. 42 Cm 52/1998-270, ve znění usnesení ze dne 14. dubna 2010 č. j. 42 Cm 52/1998-292, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou včas podanou ústavní stížností ze dne 11. 5. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 27. června 2009 č. j. 42 Cm 52/1998-270, ve znění usnesení ze dne 14. dubna 2010 č. j. 42 Cm 52/1998-292, zamítl návrh na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodních podílů ve společnosti ROCKCENTRUM, spol. s r. o. uzavřené dne 23. prosince 1993 mezi stěžovatelem jako nabyvatelem a Zdeňkem Klapkou a Michalem Zímou coby převodci (dále jen "smlouva o převodu obchodních podílů") [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné. Podle názoru obecných soudů má posouzení platnosti smlouvy o převodu obchodních podílů povahu předběžné otázky ve vztahu k určení, kdo je společníkem společnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009 sp. zn. 29 Cdo 673/2008 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2010, pod číslem 116, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011 sp. zn. 29 Cdo 3161/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012 sp. zn. 29 Cdo 2005/2012, jež jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud poukázal i na to, že stěžovatel sám deklaruje, že se společníkem společnosti ROCKCENTRUM, spol. s r. o., nikdy nestal.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy vedly řízení jako sporné, ačkoliv dle zákona jej měly vést jako nesporné, neboť je tu veřejný zájem na výsledku řízení. Městský soud překvapivostí svého rozhodnutí znemožnil stěžovateli právně argumentovat ohledně naléhavosti právního zájmu a vrchní soud tuto chybu zrušením nenapravil. Posléze ani Nejvyšší soud, který před lety v téže věci naléhavý právní zájem shledal a rozhodnutí zrušil, napadeným usnesením rozhodl v téže věci zcela opačně. Žádný z obecných soudů se rovněž nezabýval při posuzování naléhavého právního zájmu procesní ekonomií. Stěžovatel pokazuje na to, že by mu mělo být vyhověno minimálně ve stížnosti proti povinnosti hradit náklady řízení. Pokud celé soudní řízení vůbec nemělo probíhat, protože zde nebyl naléhavý právní zájem, pak soudy postupovaly zcela chybně, když provedly rozsáhlé řízení, a proto je protistraně přisouzená náhrada nákladů řízení zásahem do majetkových práv stěžovatele a jeho práva na předvídatelnost rozhodnutí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru