Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 137/96Nález ÚS ze dne 15.05.1997K omezení nedotknutelnosti osoby a osobní svobody jen v případech stanovených zákonem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Policie České republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/8 SbNU 61
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.137.96
Datum podání15.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 9

2/1993 Sb., čl. 7, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 155 odst.1 písm.a, § 155 odst.2, § 89, § 89 odst.9

141/1961 Sb., § 83c odst.2

283/1991 Sb., § 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 137/96 ze dne 15. 5. 1997

N 56/8 SbNU 61

K omezení nedotknutelnosti osoby a osobní svobody jen v případech stanovených zákonem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F.

Š. proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 28. 11. 1995, sp.

zn. 1 T 89/95, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. 4 To 66/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 6. 4. 1995,

č.j. 1 T 89/95-42, byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 8. 1.

1995 v místě svého bydliště fyzicky napadl páskovým vratovým

pantem příslušníka Policie České republiky B. H., jenž prováděl na

základě příkazu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 1 T 153/94,

služební zákrok k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí

svobody. V důsledku tohoto fyzického napadení B. H. utrpěl tržnou

ránu na hlavě dlouhou 7 cm a pohmoždění levého předloktí

s pracovní neschopností od 9. 1. do 31. 1. 1995. Tímto činem se

stěžovatel dopustil spáchání trestného činu útoku na veřejného

činitele podle ustanovení § 155 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm.

b) trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí

svobody v délce jednoho roku.

Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel i okresní

státní zástupce odpor.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 11.

1995 byl stěžovatel shledán vinným výše popsaným skutkem a byl

odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §

221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce pěti

měsíců nepodmíněně. V odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že

vycházel z provedeného dokazování, zejména z výpovědí svědků a ze

znaleckých posudků. Došel k závěru, že policista B. H.

nepostupoval zcela v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii

ČR (§ 6 odst. 2), neboť při provádění služebního zákroku

stěžovatele nepoučil o jeho právech, ale pouze mu sdělil, že s ním

potřebuje něco projednat a že si má vzít s sebou občanský průkaz.

Neuvedl tedy důvod své návštěvy, tj. dodání do výkonu trestu, byť

si jej stěžovatel mohl dovodit, neboť věděl, že má vykonat trest

odnětí svobody a měl zkušenosti z dřívějších odsouzení obdobné.

Soud rovněž odkázal na ustanovení § 83c odst. 2 trestního řádu,

podle něhož si "může policie vyžádat vstup do obydlí, pokud má

příkaz k předvedení či dodání do výkonu trestu určité osoby, ale

musí šetřit práva této osoby v tom, že ji musí poučit a uvést,

proč je předváděna či dodávána do výkonu trestu", což se však

v tomto případě nestalo. Proto soud dospěl k závěru, že nebyla

vyvrácena stěžovatelova obhajoba, že se "nemohl důvodně domnívat,

že jej policie hledá ve služební věci", takže nebyla naplněna

subjektivní stránka trestného činu útoku na veřejného činitele. Na

druhé straně však soud měl za to, že provedenými důkazy (svědky

a znaleckým posudkem) bylo prokázáno, že stěžovatel skutečně B. H.

úraz způsobil, a proto jej odsoudil toliko pro trestný čin

ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích

byl citovaný rozsudek okresního soudu k odvolání okresního

státního zástupce zrušen, stěžovatel byl uznán vinným trestným

činem útoku na veřejného činitele podle ustanovení § 155 odst. 1

písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců.

Stěžovatelovo odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že

okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, avšak neztotožnil

se s jeho právními závěry v otázce, zda B. H. vystupoval jako

veřejný činitel ve smyslu § 155 a § 89 odst. 9 trestního zákona.

Podle odůvodnění citovaného rozsudku policisté jednali na základě

příkazu Okresního soudu v Písku k dodání stěžovatele do výkonu

trestu. Podle ustanovení § 83c odst. 2 trestního řádu byli při

realizaci tohoto příkazu oprávněni ke vstupu do obydlí, jiných

prostor nebo na pozemek osoby tam se zdržující a byli oprávněni

činit veškeré úkony sloužící k předvedení této osoby. Policisté

prý postupovali v souladu se svými pravomocemi a do prostor domu

vstoupili teprve poté, když stěžovatel před nimi prchal a kdy

fyzicky zaútočil na B. H. Sama okolnost, že policisté ihned

stěžovateli neoznámili, že jej přicházejí dodat do výkonu trestu

odnětí svobody, ale sdělili mu, aby si vzal občanský průkaz

a odešel s nimi na obvodní oddělení policie, prý není jednáním

v rozporu s § 6 zákona č. 283/1991 Sb. Předpokládaný zásah do práv

a svobod stěžovatele nepřekračoval míru nezbytnou k dosažení účelu

sledovaného na základě příkazu vydaného k dodání do výkonu trestu

a okolnosti celé situace prokázaly, že jednání policistů "nebylo

neadekvátní obavám z toho, aby obžalovaný nezmařil možnost svého

dodání do výkonu trestu odnětí svobody". Stěžovatel věděl, že se

za ním dostavili policisté ve služebních uniformách, kteří jej

vyzvali, aby je následoval na oddělení policie. Pokud stěžovatel

při vědomí těchto skutečností prchal a v okamžiku, kdy se jej

jeden z policistů snažil zadržet, jej napadl železným pantem

a způsobil mu ublížení na zdraví, naplnil všechny zákonné znaky

trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1

písm. a) a odst. 2 písm. b) trestního zákona.

Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že Okresní soud v Písku mu dne 12.

12. 1994 odeslal výzvu k nástupu trestu, která však nebyla

doručena, neboť poštovní doručovatelka stěžovatele nezastihla,

přestože se v místě bydliště zdržoval, a dne 15. 12. 1994 byla

výzva vrácena zpět soudu. Téhož dne soud písemně požádal Obvodní

oddělení Policie v Písku o dodání stěžovatele do výkonu trestu

a současně i o doručení výzvy k nástupu trestu. Policie soudu dne

4. 1. 1995 sdělila, že výzvu nelze doručit. V inkriminovaný den

prý u domu, kde stěžovatel bydlí, zazvonil muž v uniformě Policie

ČR a sdělil mu, že s ním chce mluvit. Protože stěžovatel údajně

neměl klíče od vchodových dveří, šel sklepní šachtou a když vyšel

ven, sdělil mu policista, aby jej následoval do auta a na oddělení

policie za účelem předvedení. Protože prý stěžovatel důvod

předvedení neznal a policista mu jej nesdělil, odmítl s ním jít

a snažil se vrátit do sklepa. Policista mu v tom bránil, fyzicky

jej napadl a přitom se údajně sám zranil tím, že "ztratil

rovnováhu a poranil levou ruku o rám okna a hlavou rozbil okenní

výplň".

Policista prý svým jednáním porušil ustanovení § 6 odst.

1 a 2 zákona č. 283/1991 Sb. tím, že stěžovateli důvod předvedení

nesdělil a tedy nedbal cti, vážnosti a důstojnosti stěžovatelovy

osoby, čímž oběma vznikla bezdůvodná újma na zdraví. Navíc

provedený zásah do stěžovatelových práv a svobod údajně překročil

míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem

a policista stěžovatele ani nepoučil o jeho právech. V opačném

případě by ho prý stěžovatel následoval, protože si byl vědom

nutnosti nástupu výkonu trestu.

Stěžovatel dále uvádí, že v jeho případě nešlo o užití

fyzického násilí proti příslušníkovi policie a tedy ani o útok na

veřejného činitele, neboť - byť měl pochybnosti o tom, zda se

skutečně jedná o příslušníka policie - nijak se mu nebránil

a policista si zranění způsobil sám. Okresní soud v Písku

a Krajský soud v Českých Budějovicích prý v souzené věci

nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž

nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro

jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Mezi svědeckými

výpověďmi poškozeného a druhého policisty byly rozpory, tyto

výpovědi prý nebyly podpořeny dalšími důkazy a odporují

stěžovatelovým tvrzením. Oba soudy tedy důkazy v pochybnostech

hodnotily v neprospěch stěžovatele a nikoliv v jeho prospěch, jak

stanoví zákon. Za tohoto stavu prý oběma napadenými rozsudky došlo

k porušení stěžovatelových základních práv podle čl. 7 a 8 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen

"Mezinárodní pakt"), a proto stěžovatel navrhl jejich zrušení.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost

vykazuje některé vady, a za účelem jejich odstranění stanovil

lhůtu 20 dnů, kterou - na stěžovatelovu žádost - prodloužil

o dalších 30 dnů. Protože se ani v této lhůtě stěžovateli

nepodařilo zajistit si právní zastoupení, prodloužil mu Ústavní

soud lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti o dalších 30 dnů

a poučil jej o možnosti požádat o určení advokáta Českou advokátní

komoru. Až poté byly vady ústavní stížnosti odstraněny a nic proto

nebránilo projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud v Písku, Krajský soud v Českých Budějovicích - a vedlejší

účastníci řízení - Okresní státní zastupitelství v Písku a Krajské

státní zastupitelství v Českých Budějovicích.

Okresní soud ve svém vyjádření sdělil, že věc byla posuzována

se zřetelem ke všem ustanovením příslušných norem, důkazy byly

hodnoceny podle ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a z toho

vycházely i závěry o trestu s přihlédnutím k osobě stěžovatele

(odsouzeného). Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Krajský soud ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s tvrzením

stěžovatele, že v pochybnostech hodnotil důkazy v jeho neprospěch

a že vycházel pouze z rozporných výpovědí poškozeného H. a svědka

J. V souzené věci prý byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných

pochybností, svědecké výpovědi stěžovatele spolehlivě usvědčily

z úmyslného útoku na policistu H. a tyto důkazy také vyloučily

možnost pouhého náhodného zranění B. H., což ostatně potvrdil

i znalecký posudek. Sama okolnost, že policisté stěžovateli ihned

neoznámili, že jej přicházejí dodat do výkonu trestu odnětí

svobody, není jednáním v rozporu s § 6 zákona č. 283/1991 Sb.,

neboť předpokládaný zásah do práv a svobod stěžovatele

nepřekračoval míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného na

základě vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu. Policisté,

kteří byli ve služebních uniformách, prý tedy své pravomoce

nepřekročili a jednali přiměřeně nastalé situaci, adekvátně obavám

z toho, aby stěžovatel dodání do výkonu trestu nezmařil. Pokud za

daných okolností stěžovatel prchal a poté, co se ho policista

pokusil zadržet, jej napadl železným pantem a způsobil mu ublížení

na zdraví, "nelze dovozovat, že by byla porušena stěžovatelova

základní práva nebo svobody". Protože v řízení před obecnými soudy

bylo respektováno i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces,

krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a sděluje, že

netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní státní zastupitelství se ve svém vyjádření odvolalo

na napadený rozsudek krajského soudu a poukázalo na ustanovení §

83c trestního řádu a na ustanovení § 6 zákona č. 283/1991 Sb.,

které umožňuje, aby policista podle okolností poučil osobu, vůči

níž zákrok směřuje, až dodatečně. Vedlejší účastník se domnívá, že

napadenými rozsudky stěžovatelova citovaná základní práva porušena

nebyla a navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel byl zcela

spolehlivě usvědčen výpověďmi policistů B. H. a J. J., o jejichž

věrohodnosti není pochyb. Oba policisté prý řádně prokázali svou

příslušnost k policii ve smyslu § 10 zákona č. 283/1991 Sb.,

o Policii ČR, a to konkrétně stejnokrojem. Námitkou stěžovatele,

že mu policista před provedeným zákrokem nesdělil důvod, proč má

být předveden na policejní oddělení, se v odůvodnění svého

rozsudku podrobně zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích a na

jeho právní názor lze plně odkázat. Z okolností případu je prý

zřejmé, že pokud by byl stěžovatel předem informován o účelu

předvedení, snažil by se policistům uniknout a zmařit tak splnění

jejich služebního úkolu, o čemž údajně svědčí jednání stěžovatele

poté, kdy vytušil, za jakým účelem jej policisté zamýšlejí odvézt.

Proto krajské státní zastupitelství navrhlo zamítnutí ústavní

stížnosti a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel uvádí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho

základní práva a svobody, zakotvená v čl. 7 a 8 Listiny a v čl.

9 Mezinárodního paktu.

Podle čl. 7 Listiny nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo

ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Podle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena (odst. 1).

Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů

a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody

pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku (odst. 2). Další

odstavce se podle povahy věci souzeného případu zjevně netýkají.

Podle čl. 9 Mezinárodního paktu každý má právo na svobodu

a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen.

Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na

základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem

(odst. 1). Další odstavce z povahy věci nepřipadají v úvahu.

Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou

konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto

v zásadě ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné.

Právě proti výsledkům prováděného dokazování je však ústavní

stížnost v podstatě namířena. Stěžovatel zejména poukazuje na

údajné rozpory v jednotlivých výpovědích, tvrdí, že nebyl zjištěn

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a důkazy prý

byly v pochybnostech hodnoceny v jeho neprospěch. S uvedenými

námitkami se však Ústavní soud neztotožňuje a konstatuje, že

neshledal v postupu obecných soudů ani v napadených rozsudcích

žádný důvod svědčící pro to, že by v tomto směru byla porušena

stěžovatelova základní práva nebo svobody.

Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo v souzené věci

porušeno stěžovatelovo právo na osobní nedotknutelnost, že by byl

zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon

nebo že by byl podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu

zacházení. Policisté v daném případě jednali v souladu

s příslušnými zákonnými předpisy (tj. s trestním řádem a se

zákonem č. 283/1991 Sb.), své pravomoce nepřekročili

a stěžovatelovy námitky jsou proto nedůvodné. Jak v odůvodnění

napadeného rozsudku správně uvedl krajský soud, policisté

v souzené věci vystupovali jako veřejní činitelé ve smyslu

ustanovení § 89 odst. 9 trestního zákona a v souladu s ustanovením

§ 6 zákona č. 283/1991 Sb. provedeným zásahem do stěžovatelových

práv a svobod nepřekročili míru nezbytnou k dosažení účelu

sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Stěžovatel

si byl vědom toho, že má nastoupit výkon trestu odnětí svobody, je

osobou v minulosti 10x soudně trestanou (tedy mající v tomto směru

zkušenosti), viděl, že s ním jednají policisté ve služebních

uniformách a skutečnost, že mu nesdělili předem přesný důvod své

návštěvy, nelze chápat jako překročení míry, nezbytné k dosažení

sledovaného účelu. To ostatně potvrzuje i následný průběh zákroku,

neboť stěžovatel nebyl ochoten policisty následovat, ale naopak

před nimi chtěl utéci.

Pokud stěžovatel při ústním jednání u Ústavního soudu uvedl,

že v době vydání příkazu k dodání do výkonu trestu neměl

k dispozici "příslušné rozhodnutí krajského soudu", považuje

Ústavní soud tuto námitku za irelevantní, neboť stěžovatel při

vynesení soudního rozsudku přítomen byl, takže věděl, že byl

odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky

nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody,

zakotvené v čl. 7 a 8 Listiny a v čl. 9 Mezinárodního paktu.

Protože Ústavní soud ani sám neshledal porušení jiných základních

práv nebo svobod, zakotvených v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, byla ústavní

stížnost zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru