Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 137/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDoručování
lhůta/zmeškání
Žaloba
lhůta/procesněprávní
elektronický podpis
Telekomunikace
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.137.15.1
Datum podání15.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 37 odst.2, § 40 odst.4, § 72 odst.4

496/2004 Sb., § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 137/15 ze dne 18. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti BORSE BOHEMIA, s. r. o., se sídlem Bořivojova 878/35, 130 00 Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014 č. j. 7 Afs 113/2014-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 5 Af 19/2014-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Městskému soudu v Praze došel dne 14. 4. 2014 stěžovatelčin návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích ve věci její žaloby ze dne 21. 8. 2011 proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. 6. 2011. Spolu s návrhem stěžovatelka zaslala kopii této žaloby.

Městský soud stěžovatelku vyzval, aby předložila důkaz, že žaloba byla skutečně doručena do elektronické podatelny soudu dne 21. 8. 2011. Zároveň provedl lustraci v informačním seznamu, předmětná žaloba však nalezena nebyla. Naopak bylo zjištěno, že dne 21. 8. 2011 nebyla na elektronickou adresu pracoviště Hybernská doručena žádná elektronická žaloba.

Stěžovatelka odpověděla, že žalobu opatřenou zaručeným elektronickým podpisem právního zástupce podala dne 21. 8. 2011 v 18:28 na elektronickou adresu podatelny Městského soudu v Praze. Posledním dnem pro podání žaloby byl přitom den 22. 8. 2011 (stěžovatelka podala žalobu den před koncem lhůty, neboť její právní zástupce měl od nadcházejícího dne naplánovanou dovolenou). Stěžovatelka soudu předložila "e-mail, kterým [odeslala] Městskému soudu svou žalobu a to jak v tištěné, tak i v elektronické podobě na CD". Dále navrhla jako důkaz svědeckou výpověď Mgr. Blahouškové, jejíž elektronická adresa byla uvedena v kopii předmětného e-mailu a které tento e-mail údajně došel. Stěžovatelka také navrhla vypracování znaleckého posudku.

Městský soud důkazní návrhy shledal nadbytečnými, za den podání žaloby považoval den 14. 4. 2014 a odmítl ji pro opožděnost.

Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Kasační soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že údaj o odeslání e-mailu lze pozměnit, poukázal na upozornění zveřejněné na stránkách www.justice.cz, podle něhož je komunikace prostřednictvím e-mailu považována celosvětově za nezaručenou, a upozornil i na to, že stěžovatelka nevyčkala na obdržení potvrzení o přijetí žaloby.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž namítá, že žalobu podala ve lhůtě a její odmítnutí pro opožděnost představuje denegatio iustitiae. Stěžovatelka soudům vyčítá formalistický přístup, neboť při existenci pochybností o doručení žaloby neučinily žádné kroky směřující ke zjištění možných poruch v systému doručování přes elektronickou podatelnu. Stěžovatelka přitom uvedla rozhodné skutečnosti svědčící o podání žaloby dne 21. 8. 2011. Stěžovatelka podotýká, že v době podání žaloby ještě nefungovaly datové schránky, přičemž ani potvrzení o podání na adresu soudu nebylo generováno automaticky, nýbrž bylo řešeno formou jednotlivých e-mailů. Z toho důvodu tato potvrzení chodila běžně až následující pracovní den.

Stěžovatelka údajně nemůže nést odpovědnost za to, že se při elektronickém podání vyskytne chyba na adrese podatelny či dojde k pochybení zaměstnanců soudu, kteří podání nezaevidují. Akceptování závěrů uvedených v napadených rozhodnutích by znamenalo, že byť soudní řád správní dává účastníkům řízení možnost zaslat podání elektronicky, zároveň by na ně přenášel veškeré nebezpečí s elektronickou komunikací spojenou, čímž by docházelo k porušení principu právní jistoty a umožnění svévolného postupu na straně soudů.

Z dikce zákona podle stěžovatelky nevyplývá, že by některý způsob doručování měl být zvýhodňován ve formě vyšší ochrany, je proto ryze na účastníkovi řízení, jaký způsob zvolí, a nesmí být kvůli této volbě diskriminován. K diskriminaci však napadeným postupem soudů údajně dochází, jelikož účastník, který učinil své podání elektronicky, je nucen zjišťovat, zda bylo soudu skutečně doručeno. Podle stěžovatelky je proti smyslu zákona, aby elektronická forma komunikace se státními institucemi byla v horším postavení než v případě ostatních forem, zvláště pak za situace, kdy je celá justice stále více elektronizována a elektronická komunikace je běžně využívána.

Stěžovatelka také reaguje na některé argumenty Nejvyššího správního soudu. Ačkoli připouští, že s údajem o odeslání e-mailu lze manipulovat, ohrazuje se proti možnosti, že by tomu tak v daném případě bylo. Pokud se týče upozornění na stránkách www.justice.cz, toto upozornění není součástí žádného právního předpisu a navíc není podle stěžovatelky jasné, zda bylo v době podání žaloby vůbec zveřejněno. Pokud jde o vyčkání na potvrzení, stěžovatelka uvádí, že její právní zástupce odjížděl na dovolenou, proto bylo podání zasláno den před koncem lhůty, přičemž i kdyby potvrzení soudu skutečně došlo, nemohl by na něj právní zástupce již reagovat.

Stěžovatelka navíc opakuje, že není její povinností pídit se po osudu jejího podání. Na nečinnost soudu nereagovala dříve z toho důvodu, že v soudních řízeních dochází zcela běžně i k mnohem delším průtahům, a to zvláště právě u Městského soudu v Praze.

Stěžovatelka zastává názor, že pro zachování lhůty je rozhodující okamžik odeslání, nikoli doručení soudu. Pokud správní soudy odkazovaly na vyhlášku č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, tato upravovala pouze postup orgánů veřejné moci, postup účastníků je upraven v soudním řádu správním. Nelze tedy stěžovatelce vyčítat, že podle citované vyhlášky nepostupovala. Je naopak údajně sporné, zda Městský soud v Praze postupoval při zpracování žaloby v souladu s vyhláškou. V případě těchto nejasností mělo být postupováno ve prospěch stěžovatelky a žaloba měla být projednána. Požadavek prokázání doručení podání je podle stěžovatelky excesem, protože účastník může prokázat pouze jeho odeslání. Stejně tak pokud by podání učinila prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, bylo by rovněž nemyslitelné, aby byla v případě ztráty zásilky nucena prokazovat její skutečné doručení.

Stěžovatelka také poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 2509/08 ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000 a sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Je nepochybné, že otázka včasnosti doručení podání soudu může nabýt ústavněprávní relevance, a to zejména s ohledem na ústavně zaručené právo na přístup k soudu (jakožto složky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto ve své judikatuře věnuje ústavním stížnostem brojícím proti posouzení určitého podání jako opožděného náležitou pozornost, což platí obzvláště pro případy doručování elektronickou či faxovou formou, které přes své nepopiratelné výhody skýtají i řadu problémů pro tento způsob komunikace typických. Po obecných soudech pak Ústavní soud vyžaduje, aby při řešení těchto problémů šetřily podstatu a smysl doručování.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2446/11 ze dne 14. 11. 2011 Ústavní soud konstatoval, že v případě podání opravného prostředku prostřednictvím elektronické pošty je pro posouzení jeho včasnosti rozhodující okamžik, kdy byl doručen na elektronickou podatelnu krajského soudu, resp. na jeho server. Jelikož v dané věci Krajský soud v Ostravě posuzoval včasnost podání podle údajů, které ve spise vyznačila podatelna soudu a které neodpovídaly realitě, dospěl Ústavní soud k závěru o porušení stěžovatelčiných práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Kasační zásah Ústavního soudu tak byl v podstatě odůvodněn zjevnou chybou, které se dopustili pracovníci soudu.

Nálezem sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatelé (prostřednictvím svého právního zástupce) zaslali elektronicky, a to pomocí formuláře elektronické podatelny dostupné na internetových stránkách www.justice.cz, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podání však došlo v neúplné podobě, neboť v průběhu jeho zpracování došlo k chybě, a námitky proto byly odmítnuty s tím, že neobsahují žádnou argumentaci. V daném případě tedy stěžovatelé využili oficiální web Ministerstva spravedlnosti, navíc si jeho prostřednictvím před odesláním nechali vygenerovat náhledy podání, které prokazovaly, že podání doručená soudu neodpovídala svým rozsahem podáním, jež stěžovatelé prostřednictvím formuláře odeslali (manipulace s údaji v těchto náhledech byla vyloučena). Ústavní soud obecným soudům vytkl, že ačkoli panovala zjevná nejistota ohledně rozsahu a obsahu podání, neprovedly příslušná šetření a nepokusily se zjistit, zda elektronický přenos dat proběhl bez závad. Řádnému prověření (bez)poruchovosti elektronického systému doručování a jeho případného vlivu na celistvost podání stěžovatelů přitom podle Ústavního soudu nebránila koncentrační zásada ovládající směnečné rozkazní řízení. Ústavní soud zároveň k doručování uvedl:

"Jestliže zákon účastníku řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jakoby bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a ‚právem' - spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit)."

Na právě popsané rozhodnutí navázal nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014. Ústavní soud v něm posuzoval ústavní stížnost stěžovatele, jehož e-mailem podaná kasační stížnost, odeslaná dle jeho tvrzení dne 3. 6. 2013 (poslední den lhůty) v 23:38 a doručena soudu dne 4. 6. 2013 v 00:26:56, byla odmítnuta jako opožděná. Uvedl při tom, že s ohledem na prohlubující se elektronizaci justice je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela. K tomu dále konstatoval:

"Expressis verbis, včasným doručením v této rovině pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 posledního dne lhůty. Tento důraz totiž souvisí se skutečností, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky. Ostatně, jak dal Ústavní soud najevo ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 335/12 ze dne 15. 8. 2013, "rozumně nelze předpokládat, že by se v noci běžně do datové schránky soudu přihlašovala osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu" (bod 15). Stejně tak tedy nelze rozumně předpokládat, že by se právě v noci dne následujícího po uplynutí lhůty běžně do informačního systému (klienta, resp. aplikace) e-mailových schránek soudu přihlašoval pracovník soudu za účelem dalšího nakládání se spisem či snad soudce nebo jeho asistent za účelem provedení dalšího úkonu ve věci. Stěžovatelovo podání bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno necelých 27 minut po půlnoci dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené k odstranění vad kasační stížnosti, a je tedy zřejmé, že kasační soud měl toto podání k dispozici již na začátku pracovního dne 4. 6. 2013. Jak plyne z příslušného výstupu z ISNSS (č. l. 43 spisu Nejvyššího správního soudu), ke stažení e-mailové zprávy a jejích příloh došlo beztak až v 8:30 a k jejich zpracování v tomto systému až v 9:50.

...

Ačkoliv ustanovení § 40 odst. 4 s. ř. s. skutečně spojuje zachování lhůty toliko s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již i pro subsidiární použití ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu ve správním soudnictví (§ 64 s. ř. s.). Dává-li tudíž soudní řád správní účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona, pak není s ohledem na výše vyložené závěry materiálně myslitelné, aby systémové procesy zpracování takového datového přenosu v rámci tohoto doručovacího mechanizmu šly na jeho vrub. Účastník řízení je v každém případě povinen soudu údaj o odeslání takové e-mailové zprávy věrohodným způsobem prokázat, nevyplývá-li již ze samotné přijaté zprávy datum a čas jejího odeslání (jako tomu příkladmo je na zde již uvedeném č. l. 23 spisu Nejvyššího správního soudu)."

Obdobnou otázku řešil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014, v němž se jednalo o posouzení včasnosti doručení odporu proti trestnímu příkazu elektronickou poštou. Stěžovatel (respektive jeho právní zástupce) v daném případě odeslal odpor e-mailem podle svého tvrzení dne 11. 12. 2013 (poslední den lhůty) v 19:12. Toto podání nebylo soudu doručeno. Stěžovatel několik minut po uplynutí lhůty z opatrnosti odeslal odpor znovu, přičemž tentokrát již k doručení došlo, a to dne 12. 12. 2013 v 00:27. Okresní soud v Kutné Hoře považoval odpor za opožděný, a proto k němu nepřihlížel. Ústavní soud v rozhodnutí odkázal na závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 s tím, že i v tomto případě bylo podání doručeno několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela.

Pokud jde o faxová podání, Ústavní soud řešil vesměs situace, kdy odeslaná kopie určitého podání nebyla na soudech nalezena, byť stěžovatelé buďto předložili silné argumenty o tom, že mezi nimi a předmětnými soudy proběhla faxová komunikace (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 578/06 ze dne 14. 3. 2007 či sp. zn. III. ÚS 329/2000 ze dne 23. 11. 2000), případně tyto argumenty nemohli předložit s ohledem na jiné pochybení soudů (nález sp. zn. III. ÚS 2509/08 ze dne 11. 2. 2009).

Je patrné, že nyní projednávaná věc se od výše uvedených liší. Předně nelze z ničeho dovozovat, že by došlo k jakémukoli pochybení na straně městského soudu stran přijetí e-mailu. V seznamu přijatých e-mailů se předmětné podání nenacházelo, stěžovatelce nebylo zasláno potvrzení o jeho přijetí a stěžovatelka se pokoušela prokázat pouze to, že e-mail odeslala, neboť dodání soudu podle vlastních slov prokázat nemohla (naopak v případě faxu lze obvykle doložit alespoň navázání a proběhnutí komunikace s druhou stranou, z čehož je možno případně dovozovat, že "nenalezení" faxové kopie bylo způsobeno chybou na straně příjemce).

Ústavní soud dále poznamenává, že společným rysem případů, na které odkazuje stěžovatelka, je, že soudy byly s existencí předmětného podání seznámeny, a to prakticky ve stejný moment, jako by tomu bylo u "bezproblémových" podání. U elektronických podání se jednalo o situace, kdy před koncem lhůty odeslaná podání byla oproti očekávání doručena pár minut po jejím konci (či v neúplné podobě), přičemž Ústavní soud zohlednil, že se s podáním pracovalo až ráno v průběhu obvyklé pracovní doby. Pokud se týče faxových podání, ta sice na soudě nalezena nebyla (není nyní důležité, z jakého důvodu), nicméně stěžovatelé posléze v souladu s § 42 odst. 2 občanského soudního řádu do tří dnů doručili originál svého podání, bez nějž by se k faxovému podání nepřihlíželo. V nyní projednávané věci však byl městský soud se stěžovatelčinou žalobou obeznámen až po více než dvou a půl letech od uplynutí lhůty k jejímu podání.

Pakliže se tedy v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 mohlo konstatovat, že doručení podání (odeslaného před koncem lhůty) pár minut po lhůtě nemohlo mít na zásadu koncentrace řízení žádný praktický vliv a soudy postupovaly přehnaně formalisticky, když jej považovaly za opožděné, v nynějším případě to zjevně neplatí. Naopak, připuštění stěžovatelčiny žaloby by za daných okolností bylo ve významném rozporu se smyslem existence institutu lhůt, kterým je snížení neurčitosti při uplatňování práv (resp. pravomocí), časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, viz také nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001, podle něhož rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí demokratických právních systémů).

Stěžovatelčin výklad by vedl k tomu, že by panovala dlouhodobá nejistota, zda je např. určité rozhodnutí skutečně rozhodnutím konečným, neboť by existovala nikoli zcela nepravděpodobná možnost, že jeden z účastníků řízení podal před několika lety e-mailem opravný prostředek, který nebyl doručen. Tato nejistota je v případě e-mailů výraznější než v případě odeslání podání prostřednictvím orgánu, který má povinnost doručit, neboť jak konstatoval i Nejvyšší správní soud a jak jsou účastníci upozorňováni na stránkách www.justice.cz, e-mailová komunikace je všeobecně považována za nezaručenou. Navíc, což sama stěžovatelka přiznává, v případě e-mailové komunikace jsou možnosti zpětného ověření odeslání e-mailu (a jeho obsahu) omezené. Mimo jiné i proto § 2 odst. 5 vyhlášky č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, stanovil, že doručení datové zprávy se potvrzuje odesilateli neprodleně zasláním datové zprávy. Toto ustanovení mělo krom jiného za cíl i zvýšit právní jistotu odesílatele a případně mu umožnit, aby nedoručení svého podání napravil.

Tím se Ústavní soud dostává k dalšímu rozdílu mezi případy řešenými výše popsanými nálezy a případem stěžovatelky. Ústavní soud si totiž stejně jako Nejvyšší správní soud nemohl nevšimnout postupu stěžovatelky (respektive jejího právního zástupce) po údajném odeslání e-mailové žaloby. Stěžovatelčin právní zástupce byl obeznámen s tím, že Městský soud v Praze zasílá potvrzení o doručení datové zprávy do své elektronické podatelny (jednak to bylo stanoveno uvedenou vyhláškou, jednak stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila kopii e-mailového potvrzení, které předmětný soud právnímu zástupci stěžovatelky zaslal v jiné věci, a to krátce předtím, co stěžovatelka měla poslat žalobu, která byla předmětem nyní napadených rozhodnutí). Minimálně druhý den ráno tedy již musela stěžovatelka tušit, že při doručování žaloby došlo k problému. Na tuto skutečnost však nijak nereagovala, byť lhůta k podání žaloby byla stále zachována. Stěžovatelka k tomu namítá, že její právní zástupce odjel na dovolenou, nicméně na problémy s doručením nebylo reagováno ani po jeho návratu (Ústavní soud má za to, že dovolená netrvala 30 měsíců). Je zcela v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým), aby stěžovatelka ignorovala absenci potvrzení o doručení žaloby, nepokusila se o její opětovné doručení (srov. postup stěžovatele ve věci sp. zn. I. ÚS 892/14) či nekontaktovala neprodleně soud za účelem zjištění důvodu absence potvrzení a následně po dvou a půl letech podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci této žaloby (srov. také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vogtmann proti Chorvatsku č. 10543/07 ze dne 17. 6. 2010, kde Evropský soud pro lidská práva za obdobných okolností zohlednil pasivitu stěžovatelky po předání žaloby, která nikdy nedorazila soudu, poštovnímu přepravci).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňovala na výše citovaný názor Ústavního soudu, podle něhož není myslitelné, aby chyby v rámci doručovacího mechanizmu šly na vrub účastníka. Ústavní soud k tomu znovu poukazuje na okolnosti případů, v nichž tyto závěry vyslovil. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1911/11 se objevila chyba při zpracování podání učiněného přímo prostřednictvím portálu www.justice.cz, kde bylo navíc jasně doložitelné, kdy bylo podání učiněno a co bylo jeho obsahem. Podání navíc soudu došlo, byť v neúplné formě. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 pro změnu Ústavní soud kladl důraz na skutečnost, že před koncem lhůty odeslané podání bylo soudu doručeno jen pár minut po jejím uplynutí, což považoval za zásadní i v nálezu sp. zn. I. ÚS 829/14. Je tedy zřejmé, že stěžovatelkou citované závěry je nutno aplikovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jakožto jistou korekci výkladu obecných soudů, podle něhož je pro posouzení včasnosti e-mailových podání rozhodující okamžik jejich dodání, nikoli okamžik, kdy byla odeslána. Konkrétní okolnosti stěžovatelčiny věci, tak jak jsou popsány výše, pak podle názoru Ústavního soudu svědčí o tom, že zmeškání lhůty k podání žaloby bylo způsobeno nedostatečnou péčí stěžovatelky o vlastní práva, přičemž připuštění žaloby by s ohledem na prodlevu od uplynutí lhůty představovalo výrazné narušení funkce a účelu institutu lhůt.

Pokud se týče dalších stěžovatelčiných argumentů, Ústavní soud nesouhlasí, že by snad stěžovatelka byla kvůli volbě e-mailové formy podání diskriminována. Zákonodárce poskytuje účastníkům řízení různé formy komunikace se soudy, které logicky mají i různé výhody a nevýhody. Stěžovatelčin názor by ad absurdum znamenal, že účastník, který se rozhodne učinit podání prostřednictvím poštovní sítě, je diskriminován, neboť na poště bývá obvykle v noční hodinu zavřeno, zatímco e-mail lze odeslat kdykoli. Není navíc pravda, že by se účastník musel vždy "pídit" po tom, co se s jeho elektronickým podáním stalo, neboť jak již bylo řečeno, Městský soud v Praze zasílal následující pracovní den ráno potvrzení o přijetí podání. Pouze v případě, kdy takové potvrzení zasláno nebylo, bylo nezbytné, aby účastník zjišťoval příčiny a aktivně se o svá práva staral.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru