Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1365/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1365.15.1
Datum podání11.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1365/15 ze dne 25. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 6 Tdo 63/2015-28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č. j. 13 To 294/2014-216, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 7. 2014, č. j. 5 T 102/2014-194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 11. 5. 2015 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání v jednočinném souběhu jednak pokračujícího přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jednak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 326 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Kladně zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud, ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nalézací soud nesprávně zhodnotil jeden ze dvou znaleckých posudků, neboť jej nevzal v úvahu jako celek a zcela pominul jeho dodatek, ve kterém znalec dospěl k názoru, že se stěžovatel přivedl do takového stavu po požití většího množství alkoholu, kdy již nemohl své jednání ovládat. V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že s ohledem na rozdílné závěry znalců při vypracování znaleckých posudků navrhl stěžovatel vypracování revizního znaleckého posudku. Soud však tomuto návrhu nevyhověl, aniž by tento postup odůvodnil.

Stěžovatel dále namítá, že již během nalézacího řízení poukazoval na pochybení ze strany zasahujících policistů, kteří ačkoliv viděli, že je stěžovatel silně opilý, neodvezli jej na záchytnou stanici, aby měl stěžovatel příležitost dostat se do střízlivého stavu, kdy bude schopen plně ovládat své jednání. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení vnitřních předpisů Policie ČR, čímž došlo k situaci, která vyústila v zahájení trestního stíhání. Dovolací soud tyto námitky stěžovatele přezkoumal, ovšem napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné, čímž dle názoru stěžovatele mu odňal jakožto účastníkovi řízení možnost jednat před soudem a porušil tím ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených zejména před odvolacím a dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak soudy hodnotily ve věci předložené znalecké posudky, lze jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Námitkou nesprávného hodnocení znaleckých posudků se zabýval podrobně zejména odvolací soud a na jeho odůvodnění lze zcela odkázat (strana 4 odůvodnění napadeného usnesení). Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadených rozhodnutí lze seznat, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Namítá-li stěžovatel, že nalézací soud neodůvodněně odmítl jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci soudu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Rovněž pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v jeho věci rozhodující soudy dostatečně nezohlednily jeho námitku, že nebyl důvod, aby byl stěžovatel předváděn na policejní služebnu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (strana 3).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru