Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1357/10 #2Nález ÚS ze dne 07.09.2010Nařízení exekuce před řádným doručením exekučního titulu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
Směnečný platební rozkaz
doručování/fikce doručení
vykonatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 189/58 SbNU 681
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1357.10.2
Datum vyhlášení21.09.2010
Datum podání10.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.10

99/1963 Sb., § 173 odst.1, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně plyne, že soudy jsou povinny zabývat se v rámci exekučního řízení námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, potom z požadavku spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyplývá mj. povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení (v souzené věci občanského soudního řádu a zákona č. 120/2001 Sb.) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele K. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 9. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2010 č.j. 9 Co 118/2010-38 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Okresní soud v exekuční věci oprávněného proti povinnému stěžovateli nařídil exekuci na jeho majetek. Stěžovatel se obrátil na odvolací soud a uvedl, že mu bylo znemožněno odvolat se proti exekučnímu titulu, jelikož se v době doručení rozhodnutí (fikcí) nacházel mimo území republiky. Krajský soud za aplikace občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (tedy do 30. 6. 2009) přezkoumal usnesení okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné. Odvolací soud zdůraznil, že nebyl povinen zabývat se zkoumáním účinnosti náhradního doručení exekučního titulu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v souvislosti s projednávanou věcí poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 938/2008, v němž byla posuzována v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. otázka zásadního právního významu, zda je soud v rámci exekučního řízení oprávněn zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, tj. zda je tento vykonatelný i po stránce formální. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že jestliže povinný v odvolání napadl závěr soudu prvního stupně námitkou, že mu exekuční titul nebyl doručen do vlastních rukou (§ 173 odst. 1 o. s. ř.), musí se odvolací soud touto jeho námitkou zabývat a případně provést potřebné důkazy, přičemž nevykonatelnost exekučního titulu je důvodem zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena.

Ústavní soud považoval uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu za případnou i v projednávané věci. Za situace, kdy z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně plynulo, že soud byl v rámci exekučního řízení povinen zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, nebyla v projednávané věci stěžovatelova procesní práva nebyla dostatečně chráněna. Ústavní soud již vícekrát zdůraznil povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení (v souzené věci zákona o. s. ř. a zákona č. 120/2001 Sb.) z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a usnesení krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1357/10 ze dne 7. 9. 2010

N 189/58 SbNU 681

Nařízení exekuce před řádným doručením exekučního titulu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 7. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1357/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010 č. j. 9 Co 118/2010-38, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010 č. j. 9 Co 118/2010-38 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Karviné (dále též "okresní soud") usnesením ze dne 16. října 2008 č. j. 48 Nc 2125/2008-5 v exekuční věci oprávněného P. R. (dále jen "oprávněný") proti povinnému stěžovateli nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. července 2008 č. j. 17 Sm 233/2008-8 (dále jen "SPR") k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 105 000 Kč, s 6% úrokem od 11. října 2006 do zaplacení, pro částku 350 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 34 933,90 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného - stěžovatele (výroková část I); soud pověřil provedením této exekuce JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora (výroková část II); povinný (stěžovatel) nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný (stěžovatel) poruší tuto povinnost, je neplatný (výroková část III).

Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 26. února 2010 č. j. 9 Co 118/2010-38 citované usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl, že stěžovatel poukázal na to, že mu bylo znemožněno odvolat se proti exekučnímu titulu, neboť tento mu nebyl řádně doručen, jelikož se v době doručení (fikcí) nacházel mimo území republiky; konečně poukázal na skutečnost, že dne 3. dubna 2008 mu bylo doručeno oznámení soudního exekutora o skončení exekuce, jelikož pohledávka oprávněného byla uspokojena. Krajský soud za aplikace občanského soudního řádu, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tedy ve znění do 30. června 2009 (srov. bod 10, čl. II přechodných ustanovení tohoto zákona), přezkoumal usnesení okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející, a aniž by bylo zapotřebí nařídit jednání, dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné. Odvolací soud zdůraznil, že "exekučnímu soudu totiž nepřísluší přezkoumávat správnost nalézacího soudu před vydáním exekučního titulu. Povahou věci je pak dáno, že při nařízení exekuce se zásadně neprovádí žádné dokazování. Nebylo tak ani na soudu prvního stupně zabývat se zkoumáním účinnosti náhradního doručení exekučního titulu". Odvolací soud dále konstatoval, že pokud stěžovatel nesouhlasí s exekučním titulem, "jehož obsah je mu nyní znám", nic mu nebrání podat proti němu řádný opravný prostředek, v němž prokáže i jeho včasnost. Odvolací soud poukázal na to, že náležitou "exekuční reflexí" je návrh na odklad provedení exekuce. Uzavřel s tím, že v daném stadiu řízení však patrně není dán procesní prostor pro řešení stěžovatelem naznačené problematiky, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že dne 3. dubna 2009 oznámil soudní exekutor, že exekuce byla provedena, pohledávky oprávněného, náklady exekuce i náklady oprávněného byly zcela uspokojeny a exekuční řízení je již skončeno.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010 č. j. 9 Co 118/2010-38. Tvrdí, že tímto rozhodnutím a řízením, které mu předcházelo, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivé projednání věci (právo na spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel uvedl, že se na odvolací soud obrátil s odvoláním, ve kterém popřel správnost doručení exekučního titulu (SPR), poněvadž se v době jeho doručování nezdržoval na doručovací adrese, ale byl na letní dovolené v Chorvatsku; své tvrzení dokládal listinami a navrhoval výslechy účastníků společné dovolené. Stěžovatel také poukázal na to, že se platbou k rukám exekutora nezbavil práva odvolat se proti usnesení o nařízení exekuce; platbu provedl s výhradou a jen z toho důvodu, aby omezil účinky nařízení exekuce. Odvolací soud usnesení Okresního soudu v Karviné o nařízení exekuce jako věcně správné potvrdil, aniž by - na podkladě obsahu nalézacího spisu - provedl jakékoli šetření o pravdivosti odvolacích námitek či aniž by provedl dokazování dle stěžovatelem navržených důkazů. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil zákon, jestliže se odmítl věcně zabývat jeho námitkou o "formální vykonatelnosti" exekučního titulu a zjišťovat její pravdivost. Poukázal na to, že soud má při nařízení exekuce sledovat naplnění dvou podmínek, kterými jsou formální vykonatelnost a materiální vykonatelnost exekučního titulu; to prý vyplývá mimo jiné z ustanovení § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. října 2009, které se vztahovalo na projednání jeho odvolání. Stěžovatel má za to, že odvolací námitkou o formální nevykonatelnosti exekučního titulu brojil v souladu s citovaným ustanovením proti "skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce" a že jeho odvolání bylo způsobilé k projednání. Stěžovatel proto tvrdí, že jestliže se obrátil na odvolací soud s námitkou formální nevykonatelnosti exekučního titulu, měl se jí Krajský soud v Ostravě zabývat; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008.

Stěžovatel dodal, že v nalézacím řízení námitky proti SPR nepodal, neboť mu rozhodnutí doručeno nikdy nebylo a ochranu svých práv uplatnil u exekučního soudu z důvodů v zákoně předvídaných [§ 251 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a § 44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. října 2009]. Poukázal na to, že není jeho věcí, zda exekuční soud uvědomí soud nalézací o námitce formální nevykonatelnosti jeho rozhodnutí či nikoliv, dále zda budou oba soudy posuzovat tuto otázku současně či nikoliv, anebo zda exekuční soud sdělí výsledek svého vlastního šetření a své konečné rozhodnutí soudu nalézacímu za účelem přistoupení k novému doručení exekučního titulu účastníkům. Je právem stěžovatele, pokud je jeho návrh přípustný a způsobilý k projednání, aby nebyl odkazován na jiná řízení. Stěžovatel konečně doplnil, že výše uvedené odvolání i ústavní stížnost nepovažuje za zjevně neodůvodněné uplatňování práva, a to i přes skutečnost, že exekučně vymáhanou částku včetně příslušenství složil k rukám exekutora z důvodu omezení účinků exekuce pro své podnikání.

Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě.

Uvedl, že ústavní stížnost je naprosto nedůvodná. Případné nepříznivé důsledky toho, že stěžovatel byl exekučním titulem zavázán k povinnosti zaplatit oprávněnému určitou peněžní částku a tu mu také v exekučním řízení včetně nákladů exekuce zaplatil, odvoláním do nařízení exekuce vyřešit nelze a k náležité ochraně práv stěžovatele přispět nijak nemohlo. Krajský soud uvedl, že napadené usnesení ve skutečnosti vyznělo pro stěžovatele příznivě, neboť mu v dané situaci otevřelo ten jediný procesní prostor v exekučním řízení, který je pro řešení jeho situace použitelný (zastavit lze samozřejmě pouze exekuci nařízenou, nikoli nenařízenou). Stěžejním zájmem stěžovatele by tedy nemělo být nenařízení exekuce, ale zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V souzené věci jde nikoli o otázku relevantnosti námitky formální nevykonatelnosti exekučního titulu při nařízení exekuce, jak se (soudě dle obsahu ústavní stížnosti) domnívá stěžovatel, ale o otázku správnosti implicitního závěru okresního soudu, že exekuční titul formálně vykonatelný je, čili o otázku skutkovou, nikoliv právní. Krajský soud dále považoval za nutné učinit několik poznámek k vlastnímu meritu věci, byť vlastní ústavní stížnost považoval z výše uvedených důvodů za zjevně nedůvodnou. Zde zdůraznil mimo jiné, že soudy obou stupňů dovodily pouze to, že pro účely nařízení exekuce za použití prostředků použitelných při nařízení exekuce (tedy prostředků výlučně povahy formální) lze exekuční titul považovat na formálně vykonatelný; případné další spory o formální vykonatelnosti titulu je možno vyřešit pouze jinými prostředky (dokazováním) v jiných řízeních, neboť "absence formální vykonatelnosti" titulu tak při nařízení exekuce prostředky použitelnými v této fázi exekučního řízení není vždy zjistitelná. Právě proto zde ale existuje institut zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., umožňující soudu posoudit tuto otázku nejenom znovu, ale i za použití kvalitativně odlišných postupů. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, popř. její zamítnutí bez jednání.

Krajský soud v Ostravě byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud se v tomto směru nevyjádří, bude jeho souhlas presumován. Tato situace nastala, neboť vyjádření krajského soudu (souhlas či nesouhlas) nedošlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je posouzení, zda aplikace a interpretace příslušných ustanovení o. s. ř. provedená Krajskýmsoudem v Ostravě (na jejichž základě bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karviné o nařízení exekuce na majetek stěžovatele) je ústavně konformní. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel v prvé řadě z toho, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout procesní stránku souzené věci, a to za podmínek daných o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008; tam posuzoval Nejvyšší soud jako otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. otázku, zda je soud v rámci exekučního řízení oprávněn zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, tj. mimo jiné to, zda je exekuční titul vykonatelný i po stránce formální, tedy splňující zákonem stanovené formální náležitosti pro výkon rozhodnutí, tedy i otázku, zda byl povinnému řádně doručen. Nejvyšší soud při této příležitosti odkázal na svou opakovanou judikaturu, ve které zdůraznil, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je takové rozhodnutí opatřeno doložkou vykonatelnosti. Konkrétně to znamená - podle Nejvyššího soudu - že právní názor odvolacího soudu, podle něhož námitkou povinného (stěžovatele), že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, se nelze ve vykonávacím řízení zabývat, je nesprávný, neboť tato námitka se týká skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a soud je oprávněn (a povinen) se jí zabývat a provést potřebná šetření. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že jestliže povinný v odvolání napadl závěr soudu prvního stupně námitkou, že mu exekuční titul nebyl doručen do vlastních rukou (§ 173 odst. 1 o. s. ř.), musí se odvolací soud touto jeho námitkou zabývat a případně provést potřebné důkazy. Nejvyšší soud uzavřel tak, že (případně zjištěná) nevykonatelnost exekučního titulu je důvodem zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena.

Uvedenou argumentaci Nejvyššíhosoudu nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat a považuje ji - z hlediska ústavnosti - za případnou i v této souzené věci.

Ústavnísoud proto dovozuje, že Krajský soud v Ostravě, který potvrdil usnesení Okresního soudu v Karviné, v podstatě stěžovateli znemožnil realizaci jeho procesních práv a tím ve svých důsledcích zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemůže pominout skutečnost, že se stěžovatel o exekučním titulu dozvěděl až od pracovníků soudního exekutora dne 3. dubna 2009, požadovanou platbu provedl s výhradou a jen proto, aby omezil účinky nařízené exekuce, neboť za této situace nechtěl strpět omezení v nakládání s majetkem, které by se negativně projevilo na jeho podnikatelské činnosti. Stěžovatel současně začal konat procesní úkony, tj. podal odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. října 2008 č. j. 48 Nc 2152/2008-5, v němž uvedl, že exekuční titul (poznámka: ze dne 7. července 2008) nabyl právní moci na základě fikce doručení, a nebylo mu proto umožněno podat proti exekučnímu titulu v zákonné lhůtě odvolání. Stěžovatel odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. října 2008 č. j. 48 Nc 2152/2008-5 na výzvu soudu prostřednictvím právní zástupkyně náležitě doplnil a mimo jiné uvedl, že jeho nesprávnost shledává v tom, že tímto usnesením byla nařízena exekuce na jeho majetek podle exekučního titulu ze dne 7. července 2008, ačkoliv mu tento nebyl řádně doručen. Stěžovateli proto nebyla umožněna efektivní obrana jeho práv; na této skutečnosti nic nemění ani argumentace Krajského soudu v Ostravě, která (a to i přes citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, která navazuje na opakovanou judikaturu) poukazuje na nedostatek procesního prostoru pro řešení stěžovatelem naznačené problematiky v daném stadiu řízení, jež odůvodňuje skončeným exekučním řízením. Krajský soud na straně druhé právě tento důvod zřejmě nepovažuje za procesně významný v případě podání opravného prostředku vůči exekučnímu titulu, pokud sám uvedl, že jeho obsah je mu (poznámka: až) nyní znám. Ústavní soud za této situace - jestliže z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně plyne, že otázka, zda je soud v rámci exekučního řízení oprávněn zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, je otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. - usuzuje, že stěžovatelova procesní práva nebyla dostatečně chráněna. Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. (a v souzené věci zákona č. 120/2001 Sb.) také z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Tomuto požadavku však Krajský soud v Ostravě v této souzené věci nedostál.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti jako opodstatněné v celém rozsahu vyhověl a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2010 č. j. 9 Co 118/2010-38 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru