Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 135/17 #1Usnesení ÚS ze dne 29.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Stát
Investiční fond
akcionář
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.135.17.1
Datum podání13.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

248/1992 Sb.

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 135/17 ze dne 29. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Marie Tunysové, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2280/2016-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 č. j. 69 Co 247/2015-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2015 č. j. 41 C 285/2008-79, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 1. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 69 Co 247/2015-121 ze dne 9. 12. 2015 Městský soud v Praze jako věcně správný potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 285/2008-79 ze dne 23. 1. 2015, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - České národní bance o zaplacení částky 260.000 Kč s příslušenstvím. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 2280/2016-143 odmítl pro nepřípustnost.

Obecné soudy takto rozhodly o stěžovatelkou uplatněném nároku na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Ministerstva financí, spočívajícím v nedostatečném dohledu nad společností Český národní investiční majetkový fond, a. s. (dále též "ČNIMF"), podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka tvrdila, že vlivem nečinnosti Ministerstva financí došlo ke znehodnocení její investice do uvedené společnosti, jejíž byla akcionářkou, přičemž jí způsobená ztráta dosáhla žalované částky. Jak již bylo výše předznačeno, obecné soudy předloženému návrhu stěžovatelky nevyhověly. Dospěly totiž k závěru, že činnost (resp. tvrzená nečinnost) Ministerstva financí nenaplnila znaky nesprávného úředního postupu podle výkladu provedeného judikaturou Nejvyššího soudu. Stát prostřednictvím orgánu dohledu jednal v mezích zákona a v souladu s ním, kontrolní činnost prováděl opakovaně, nikoli nahodile, přičemž na jejím podkladě ukládal ČNIMF postupně přísnější opatření k nápravě zjištěných pochybení. Obecné soudy dále zdůraznily, že dozor byl zákonem koncipován jako následný, nikoli prevenční. Úkolem kontrolních orgánů nebylo sledovat, zda a do jaké míry kontrolovaná společnost podstupuje hospodářské riziko, či fakticky řídit činnost ČNIMF, v tomto směru naopak sami akcionáři měli důsledněji využívat svých oprávnění. Zákon navíc nedával kontrolnímu orgánu žádnou pravomoc a možnost přijetí opatření, jež by byla způsobilá bezprostředně odstranit stěžovatelkou namítané příčiny znehodnocení investic akcionářů dotčené společnosti. V návaznosti na to obecné soudy tudíž nepovažovaly za prokázaný ani kauzální nexus mezi poklesem majetku ČNIMF a kontrolní činností státu.

Stěžovatelka se s rozhodnutími obecných soudů neztotožnila, jsouc přesvědčena, že vychází z neúplně zjištěného skutkové stavu, od něhož se následně odvíjí i vadné právní posouzení věci. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala svou argumentaci, jež vznášela v průběhu daného řízení a v níž poukazovala na to, že dozor nad investičními fondy do zřízení Komise pro cenné papíry, tedy v letech 1991 až 1998 selhával, mimo jiné z důvodu nedostatečného personálního a organizačního zajištění podmínek pro jeho výkon. Státní dozor byl v důsledku toho povrchní, programově zaměřený jen na určité, zpravidla méně významné oblasti působení ČNIMF, zatímco pomíjel jiné oblasti, kde docházelo ke zcela flagrantnímu porušování právních předpisů. Po provedení toliko formálního dokazování se nicméně obecné soudy spokojily se závěrem, že nějaká dozorová činnost ze strany Ministerstva financí byla vyvíjena. Nesprávnost tohoto závěru přitom obecné soudy stěžovatelce neumožnily prokázat,neboť zamítly téměř všechny její důkazní návrhy. Ačkoliv se prý nejedná o typický příklad tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvého stupně neopomněl v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit důvod zamítnutí důkazních návrhů, jenž spočíval v jejich údajné nadbytečnosti, přesto měla stěžovatelka za to, že se fakticky o opomenuté důkazy jedná. Není totiž možné označit stěžejní důkazy vyvracející závěry soudu a tvrzení protistrany za nadbytečné, aniž by soud zcela konkrétně odůvodnil, v čem jejich nadbytečnost shledává.

Stěžovatelka zastávala názor, že její žaloba sice byla projednána, avšak soudy se jí odmítly náležitě a důkladně zabývat a při svém rozhodování se opíraly především o tvrzení a důkazy žalované strany. Zmiňovaný postup obecných soudů vedl podle stěžovatelky k tomu, že jí v řízení byla odepřena spravedlnost a právo na spravedlivý proces, a současně jí bylo zamezeno dosáhnout ochrany vlastnických práv.

III.

Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že předložená ústavní stížnost se jak z hlediska charakteru dotčené materie, tak především vymezením stížnostních námitek, zcela identifikuje s ústavními stížnostmi, které Ústavní soud již dříve usnesením sp. zn. II. ÚS 4156/16 a I. ÚS 4151/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl.

V citovaných rozhodnutích se Ústavní soud, mimo jiné, podrobně zabýval otázkou, do jaké míry jsou obecné soudy povinny akceptovat důkazní návrhy účastníka řízení. Při té příležitosti poznamenal, že "nelze hovořit o stěžovatelkou navrhovaných důkazech jako o opomenutých, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]". Řečené se plně uplatní i v nyní projednávaném případě, kde se jak nalézací, tak odvolací soud jednoznačně vyjádřily k tomu, proč neprovedly další důkazy stěžovatelkou navrhované, a to včetně toho, z jakého konkrétního důvodu považovaly tyto důkazy za nadbytečné (viz zejména str. 8 rozsudku odvolacího soudu).

Co se pak týče obecně procesu dokazování, obecnými soudy přijatých skutkových zjištění a meritorních právních názorů, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení, pro které by byl nezbytný jeho kasační zásah, neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu.

Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zbývá dodat, že "pouhý" nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru